Zvítězil už v prvním Světovém poháru, který se jel v roce 2002, a od té doby se mu doma na zdi hromadí jedna zlatá medaile za druhou.
Před pár dny na sebe navíc upozornil videem z Lomnického štítu, které jste mohli vidět i na Xman.cz: Lomničák sjel Tomáš po kamenech a skalních stěnách – sníh tam nějak chyběl.
"Trenér mě málem zabil, dozvěděl se to ale až po celé akci, takže se nevztekal tolik," směje se závodník. Nejen o tomhle jeho kousku, ale i o nadcházející sezoně se Tomáš rozpovídal v následujícím rozhovoru.
Jak se celý sjezd technicky realizoval? Kvůli terénu to asi nebyla úplná legrace…
Terén byl skutečně nejhorší. Lomničák je prudký, vysoko položený a žádnou lanovkou se tam nedostanete, protože tam prostě není. Nakonec jsme to ale nějak zvládli a musím říct, že celá akce oproti mému očekávání netrvala ani moc dlouho.
Byl jsem hodně nervózní, už kvůli skutečnosti, že tam s námi jel štáb. Jedna věc je podat výkon a něco úplně jiného, když musíte přemýšlet o kamerách a o tom, aby to na plátně vypadalo dobře. Nakonec se to ale myslím povedlo. Aspoň já jsem spokojený.
Jezdit v létě po kamenech a skalách není úplně obvyklý nápad. Jak k tomu došlo?
Když jsem stál na špičce štítu a díval se dolů, říkal jsem si, že to byl fakt hloupý hec. Ale byl to prostě hec s Robinem Kaletou. Když vstoupil do týmu Nike, řekli jsme si, že bychom mohli vymyslet nějakou šílenou sázku. Já věděl, že na freeridu nemůžu být tak dobrý jako on, je nejlepší freeskier u nás, takže to ani nejde.
Proto jsem mu ze srandy řekl, že to, co sjede v zimě, sjedu já v létě taky. Jak se to blížilo, už jsem si tak jistý nebyl. Nakonec jsem to ale přežil :)
Od sázky k realizaci uplynulo víc než půl roku. Jak se ti s blížícím se termínem spalo?
Ze začátku jsem to moc nevnímal, ale jak se to blížilo, tak mi bylo trochu... ouzko (smích). Když jsme potom jeli na Slovensko, měl jsem docela nepříjemný pocit, to je pravda.
Byla nějaká chvíle, kdy sis myslel, že to nezvládneš?
Nejhorší byl začátek trasy, dost mě překvapila její prudkost a také délka – ve skicrossu jsou terény prudké dost, ale tohle byla síla. Taky ty skály nebyly nic moc.
Na štěrku už jsem zkoušel jezdit dřív, to pro lyžaře s aspoň průměrnými schopnostmi moc těžké není: můžete zatáčet a jízdu poměrně jednoduše regulovat. Horší ale byly dlouhé skalnaté stěny, kde se člověk musí spoléhat na štěstí spíš než na schopnosti.
Vedle prioritního skicrossu se i v létě rád bavíš sportem – hraješ golf, děláš windsurfing... Nepřemýšlíš i tady o nějakých výzvách?
Chtěl bych si udělat kurz free-divingu. K vodě mám velký respekt, ale baví mě potápět se. Na nádech i s přístrojem, ale první způsob mi přijde hodně osvobozující, protože potřebujete jen plavky a masku, abyste se potopili hodně hluboko a chvíli se tam jenom tak dívali. Rád bych se podíval ještě hlouběji a pokud možno tam strávil delší čas, proto ten kurz.
Když se tak rád sázíš, je nasnadě hec s Martinem Štěpánkem...
(Smích.) Tak to určitě ne. Nevím přesně, jak by to mohlo fungovat, když já pod vodou vydržím okolo dvou minut a on je tam schopný strávit víc než osm minut. Ten člověk je opravdu úžasný, co předvádí, je neuvěřitelné. Fakt ho obdivuji.
Dobře, tak zpátky k zimě. Změnil jsi značku lyží, ovlivní to nějak přípravu na závody?
Určitě. Teď jezdím na Salomonech a smlouvu s nimi mám na 3 + 1 rok, to znamená do olympiády. Doporučil mi je jeden můj servisman a já od nich mám nejen lyže, ale i boty.
Prioritou letošní zimy tedy bude testování, abych si pořádně vyzkoušel, co mi vyhovuje a nevyhovuje a abych měl do olympijských her dost času značku případně vyměnit. Zatím ale musím říct, že jsem víc než spokojený.
Kromě toho se ale určitě chystám jet jak na Světový pohár, tak i X-Games. Jen je trochu smůla, že jsou finále obou sérií naplánovaná na stejný termín – budu se tedy rozhodovat podle svých aktuálních výsledků.
V Evropě jsi neotřesitelným skicrossovým králem, v Americe se sice zlepšuješ, ale zlatá příčka tě stále míjí. Jak je to možné?
V Americe na X-Games jsou dost odlišné podmínky než tady v Evropě. Zkráceně jde asi o tohle: na Světovém poháru jedou zároveň čtyři závodníci (respektive jeden při kvalifikaci) na hodně prudké trati s mnoha zatáčkami a skoky.
Na X-Games je ale trať daleko mírnější s méně zatáčkami a vedle sebe jede šest lidí. Proto hodně záleží na lyžích a závodník také musí zvolit úplně jinou taktiku.
A co říkáš na pověstnou americkou euforickou atmosféru? Závodíš v USA rád?
Teď už radši, protože výsledky, které jsem měl dřív v Americe, byly o stupeň horší než ty v Evropě. Teď se to ale už srovnalo a já dokážu vyhrávat i za oceánem, jenom X-Games mi pořád nějak unikají (loni byl Tomáš čtvrtý, pozn. aut.). Atmosféra, o které mluvíš, je ale fakt úžasná, X-Games jsou postavené na spojení velkého množství sportů, organizace je navíc tak skvělá, že je neustále všude plno diváků.
Čtyři dny, co tahle soutěž probíhá, navíc v amerických televizích nedávají skoro nic jiného, takže tím žijí nejen fanoušci na místě, ale doslova celý stát. Je to obrovský zážitek.
Takže se budeš snažit, aby letos tleskali nejvíc tobě?
Svůj výsledek bych si ve Státech určitě rád zlepšil, jenže jsou tam tak specifické podmínky, že se na ně dost těžko trénuje. Nová výbava by mi ale měla pomoct.
Uvidíme, každopádně doufám, že budu mít větší možnost promluvit do nejvyšších příček i na X-Games. Budu se na to určitě připravovat, ale všechno záleží hlavně na štěstí, které ten konkrétní den máš.
Takže kolikátý budeš?
Doufám, že do třetího místa, chtěl bych ale samozřejmě vyhrát. Pokud si člověk stoupne na start a nejede na vítězství, měl by se na to radši vykašlat.
