VIDEO: Není důležité vyhrát, ale dobít: vyrážím do Londýna

  • 64
Mám vlasy barvy plamene a vyrážím na sebevražednou misi do Londýna. V pátek ráno jsem šlápl do pedálů. A za týden chci být na olympiádě.

Nikdo zatím nechápe hloubku a význam mé akce, třeba ty vlasy. "Z profilu teď vypadáš jako nájemnej vrah," řekla mi známá, a to jsem se ještě zasmál.

"Spíš jako dýdžej z Ibizy, jestli mi rozumíš," šklebí se druhá. Což už mě lehce vytáčí.

Nejtěžší chvíle nastává, když přijdu s ohnivým kohoutem od kadeřníka domů – dvouletá dcera se ke mně natěšeně rozběhne, ale když spatří otcovu hlavu, ztuhne. Půl minuty se třese. A pak propukne v pláč.

Pokouším se jí všechno vysvětlit, moc ale nechápe. Vy třeba budete bystřejší.

Asi je to nějaká úchylka...

... ale kdykoli se blíží letní olympiáda, chci všem těm atletům nebo gymnastkám dodat kuráž. Názorně jim ukázat, jak vypadá vůle a odhodlání. Že je holt třeba tak trochu trpět.

Vždycky si vzpomenu na běžce Feidippida, co běžel do Athén se zprávou o výsledku války, v cíli hlesl "Zvítězili jsme" a pak mu selhaly orgány. Je to můj vzor.

Do Pekingu jsem jel stopem, ale to by letos nemělo hloubku, to bych vypadal jak obyčejný blázen.

A já nechci být obyčejný blázen.

Takže? Základem je obarvit hlavu na pochodeň, protože pokud uděláte toto, nějak už na olympiádu musíte.

A dál?

Třeba elektrokolo, napadá mě. Jasně, elektrokolo! O tom jsem slyšel, že prý mu patří budoucnost.

Ale nikdy jsem ten vynález zatím neviděl, musím si ho půjčit. Jezdí to samo? Nějaká moderní babeta?

První dojem je výborný - když šlápnu, kolo vystřelí. Chvíli se cítím jak v dětství na řetízkáči.

A po kilometru začínám situaci chápat. Jede se na tom stejně jako na normálním kole, pořád musím šlapat. Výhodou je, že cesty do kopců utečou jak rovinky a po rovině si to hvízdám, jako bych měl vítr v zádech.

Jenže jakmile šlapat přestanu nebo lehounce přibrzdím, podpora zmizí...

V rámci bleskového předolympijského tréninku jsem zvládl padesát kilometrů do Kralup a zpátky. Uznávám, že jsem se zpotil míň než jindy - ale zadek mě pak bolel stejně.

Nu což, nic lepšího už mě nenapadne. Zkusím tedy dojet na olympiádu na tomhle neuzvednutelném kole. Jelikož si táhnu pár triček nebo náhradní baterku, váží čtyřicet kilo.

Konec žertování

Pořád samé vtípky, ale teď musím přiznat, že mi před dnešním startem zakouřila mozek deprese.

Dokud je nápad jenom vzdálenou historkou do hospody, nemá chybu. Jenže teď jsem si reálně připustil, co mě čeká.

Každé ráno vystartovat v šest.

Například hned první úsek mám naplánovaný do Mariánských Lázní - ale včera jsem se podíval, a ono to je sto padesát kilometrů.

Trápí mě zásadní otázka: Je to vůbec reálné?! Tohle kolo nepojede rychle, podpůrný vítr do zad utichne při pětadvaceti kilometrech za hodinu.

Ale dejme tomu, že se na tu kolonádu dostanu, že tam u nějakého dobráka dobiju baterky.

Kéž by - jenže čeká mě ještě podvečerní cesta do Německa. Abych stihl zahájení, musím zvládnout dvě stě kilometrů denně.

A zítra zase. Za svítání vstát a šlapat pořád na západ. K Belgii, Francii, ke kanálu La Manche...

Pokud přežiju páteční den, úvodní reportáž tu bude v sobotu.

V takovém případě slibuju, že začne aktuálním popisem zdravotního stavu mého zadku.

Za zapůjčení elektrokola děkujeme Skupině ČEZ.

,