Moje kódy na náhrobcích uchovávají příběhy nebožtíků, říká inovátor

Pracuje na založení církve smíchu a na hřbitovech opatřuje náhrobky QR kódem, díky němuž vám aplikace nabídne životní příběhy zemřelých. Pořádá přednášky o projektech, které se nepovedly, a lidi budoucnosti vidí jako kyborgy. Představujeme dalšího nominovaného na cenu Esquire Man 2019 Tomáše Studeníka.
Nabízím nebožtíkům lepší digitální stopu, říká Tomáš Studeník. A má zato, že...

Nabízím nebožtíkům lepší digitální stopu, říká Tomáš Studeník. A má zato, že jednou nám po nich zbude jejich simulace. | foto: Nikola Ramešová

Ve svém profilu na webu zivotpozivote.cz, takové pohřební sociální síti, píšete, že nejlepší je, když je člověk životem pohlcen, ale někdy i zahlcen. V jakém stadiu jste zrovna teď vy?
Asi v obou. Zahlcení je samozřejmě špatné, ale pohlcení může být zajímavé. Já bych byl radši pouze pohlcen, nikoli zahlcen. Ale když člověk něco dělá, určité míře zahlcení se nevyhne. Když člověk vymýšlí milion blbostí, nemá jednu jasnou jednoduchou věc, tak se mu každý den zdá, že to, co bylo včera, je špatně…

To se vám zdá?
No furt. Probudím se a řeknu si: Let’s do something new! Udělejme něco jinak, něco nového! Ale jen pár věcí přežije test času, že mě budou bavit i po letech.

Projekt Život po životě digitalizuje náhrobky. Na hrob se umístí QR kód, který po načtení zobrazí stránku s informacemi o zesnulém. Nemyslíte, že už je sociálních sítí a technologií až moc na to, aby s námi šly až za hrob?
Otázkou spíš je, co vlastně jde s člověkem normálně za hrob? Když někdo odejde, zůstanou po něm věci, které ho připomínají, a hlavně vzpomínky. Ty máte většinou v hlavě. A nemyslím si, že webovka, která umožňuje vzpomínky nahrát a archivovat, je špatná. Jsou na ní profily, které k nim člověku usnadní přístup. Teď tam lze nahrát fotky nebo videa, ale do budoucna třeba budu schopný nahrát i strukturu vůně. Lidský mozek a osobnost se každou sekundu mění a dotváří a stejné je to se vzpomínkami. Já na webu vytvářím záchytné body, a až jednou bude někdo starý a dementní, bude rád, že takový projekt existuje.

Tomáš Studeník

Je mu 41 let, je radikálním inovátorem, městským hackerem a obráncem úsměvu. Koncem roku 2014 začal v Praze pořádat FuckUp Nights, večery, na kterých se mluví veřejně o neúspěchu v byznyse i životě. Zatím jich uspořádal přes čtyřicet po celé České republice pro více než deset tisíc mladých lidí. Na podzim vydal světově vůbec první Velkou knihu fuckupů.

Pořádá též takzvané hackathony CEE Hacks. V říjnu 2018 se v Praze odehrála akce, která „hackla“ zdraví a lidskou schránku, v listopadu zase pomohla neslyšícím, zadluženým a vztahům mezi mladými a seniory.

Digitalizuje náhrobní kameny pomocí projektu Život po životě a zakládá novou církev Neboj se smát, která sympatizantům umožní se na oficiálních občanských portrétech usmívat.

Se ženou Katkou mají čtyři děti.

Esquire Man 2019 – Byznys

O titul Esquire Man 2019 se Tomáš Studeník uchází v kategorii Byznys. Zaměřuje se na osobnosti, které nehýbou světem skrze své peníze a zisk, ale skrze úsilí, průkopnictví, vizionářství. A také charitu, která pomáhá těm, kteří nemají v životě tolik štěstí.

Spolu s ním je nominovaný Miroslav Motyčka z firmy R. Jelínek a majitel agentury Petr Andrýsek.

Povědomí o mrtvých se prý v rodině drží ob generaci. Možná že zapomínání je takový přirozený proces…
Co je a není přirozené? Zatím určitě není přirozené, když člověk chodí s mobilem před obličejem celý den. Lidé však mají přirozeně hlad dozvědět se něco o počátcích, o předcích. Odkud jdeme? To je věčná otázka. Lidé si odpovědi kreslí do stromů života a rodokmenů. A projekt Život po životě potenciálně prodlužuje zpětný čas, který si budeme moct zpřítomnit. Bude pro nás zajímavé se něco dozvědět o předcích, které už osobně neznáme, vidět je a slyšet. Když se mě děti zeptají, jaký byl můj dědeček, teď jim moc fotek neukážu. S digitálním náhrobkem by to bylo mnohem jednodušší.

Šéfredaktor Esquiru Jirka Roth tvrdí, že po smrti už všem bude úplně buřt a že nechce nikoho nutit nejen chodit na hřbitov, ale ani koukat na jeho profil na sociální síti. Jak to vidíte vy?
Jestli má profil na Facebooku, sociální síť po něm stejně zůstane, pokud ji před smrtí nezruší. Ale digitální stopě se člověk nevyhne. Devadesát devět procent mých známých má digitální stopu významnou. Člověk by měl mít do jisté míry právo s informacemi o sobě nakládat, ale ne vždy to je v jeho moci. Vzpomínkové náhrobky však málokdo dělá pro sebe.

Co když se to stejně jako Facebook nebo Instagram zvrhne v závod o hezčí posmrtný profil?
Ona to sociální síť doslova není. Má to fungovat jako digitální odkaz. Nesdílím tam příběhy každý den, ani se nespojuju s nebožtíky. Z pohledu věčnosti tam nahraju něco, co mi připadá důležitá, a chci, aby to zůstalo. Nechci pozůstalé unudit k smrti, ale pomoct jim vzpomínat.

Digitálním technologiím se hodně věnujete obecně. Jak ještě se podle tebe promítnou do života po životě?
Myslím, že základním prvkem toho, jak člověk vypadá, je kód, tedy DNA. Genom, který se dá přečíst a pomocí jedniček a nul zdigitalizovat třeba do vašeho avatara. To už se děje. Do budoucna si myslím, že se klidně nasimuluje i osobnost člověka, který odešel. Vím o projektu jednoho programátora v Americe, jemuž zemřel kamarád. On udělal aplikaci Roman, kdy pomocí jeho digitální stopy dokázal vytipovat jeho odpovědi a reálně si s ním pak přes tuto appku povídat. Šéf vývoje Google Ray Kurtzweil už předpovídal i nanoroboty v mozku, kteří dokážou člověka postavit ve virtuální realitě z tvých vzpomínek.

V naší kultuře panuje představa, že po smrti by lidé měli mít klid a odpočívat v pokoji. Myslíte si to taky?
Já nevěřím v nic po smrti. A jak můžeme řešit klid, když nic není? Z mého pohledu je to otázka dlouhých vzorců a společenských rituálů. Osobně bych souhlasil s Richardem Dawkinsem, že my jsme jenom schránka na sobecké geny, které nás využívají, aby se transportovaly na další a další generace, a člověk sám o sobě zase tak zajímavý není.

Tvrdíte, že je dnes těžké dostat děti na hřbitov. Proč si myslíte, že je dobré tam chodit? Vy tam chodíte rád?
Ne, já tam nechodím rád, ale asi bych tam chodil radši, kdyby tam byly digitální náhrobky. Nejde ale jen o hřbitov, spíš o smrt. Dětem se snažíme říct, že smrt není. Ty, co umírají, vůbec nevidíme, ani nevídáme. Nejen s dětmi je důležité se bavit o otázkách konce. Takže jednak je hřbitov dobrá příležitost ke konverzaci, ale je to také možnost účastnit se nějakého rituálu. Jdete tam, položíte kytku, zavzpomínáte a máte vztah k těm, co tu už nejsou, ale pořád patří do vašeho života.

Potřebujeme se vrátit k nedokonalosti

EsquireMan 2019

Vraťme se k živým. Na konferencích FuckUp Nights, které pořádáte a kde se spíkři dělí o své průšvihy, už během čtyř let vystoupilo přes 200 osobností. Můžete díky vhledu do jejich příběhů říct, jestli jsou Češi víc podnikaví, jestli jim nechybí sebevědomí a nebojí se neúspěchu?
Jednoznačně cítím, že mladší generace už netrpí těmi čecháčkovskými stereotypy, co mám třeba zažité ještě já nebo předešlé generace. Mladí už vyrůstali v postkomunistické době a navíc jsou digital native, takže je pro ně normální bavit se přes video s někým v Los Angeles, v Silicon Valley nebo v Hongkongu. Co mi tu však chybí, je taková ta americká podnikavost. Američani jsou prodejci a profesionálové. Znám hodně nadšených podnikatelů a podnikatelek z IT nebo technických oborů. Každý si tu něco vyrábí v dílničce, což může být i sdílená kancelář nebo akcelerátor, ale málokdo jde nejdřív za zákazníkem a je mu schopný sám sebe správně prodat. Na FuckUp Nights se mi taky ukazuje, že hodně lidí se snaží dělat jenom dokonalé věci a je jim blbé přijít s něčím, co perfektní není. Hodně problémů a přešlapů vzniká z nervozity, že všechno není tak, jak by člověk chtěl. Možná tady panuje touha mít všechno napřed dokonalé.

Kde se vzala ta touha po dokonalosti?
Je vypěstovávána školou a rodiči. Učitel představuje nějaké ideály a oceňuje jen jejich kopírování. Musíte všechno vyplnit, podtrhnout, zarovnat, ale nikdo neocení osobitost, snahu nebo kreativitu. I na vysokých školách jsem byl překvapený, že se učí stylem, že musíš vše napsat přesně podle skript.

Jak se k té nedokonalosti vrátit?
Je asi důležité si uvědomit, že v dnešní době je obrovský tlak na rychlost, obzvlášť v byznysu, a člověk nemá čas věci pořádně dotahovat. Do budoucna však toto otrocké dotahování budou dělat roboti nebo nějaké programy. Budou se roboticky stavět baráky, roboti nás budou obsluhovat, budou na recepcích, budou to doktoři a vždycky všechno udělají líp. Na člověku je zajímavá právě jeho nedokonalost.

A co z toho plyne pro lidi?
Hodně o tom mluví slavný filozof Slavoj Žižek. Tuhle mi říkal, že nechápe sociální sítě, kam se snažíte dávat svoje nejhezčí já, krásné, bezchybné. On si myslí, že nakonec láska nebo vůbec to, že máte něco hodně ráda, souvisí právě s nedokonalostmi a chybami. Někdy je roztomilé, že druhý má někde divnou věc nebo divně mluví, ale právě to člověka polidšťuje a činí jedinečným. Kdyby byl naprosto symetrický a dokonalý, je z něj najednou úplně neosobní objekt. Také říkal, že čeká, kdy přijde sociální síť nebo seznamka, kde budete říkat všechny svoje nedokonalosti.

Co divného máte vy?
Všechno. To člověk sám o sobě asi nemůže moc dobře říct, je lepší se zeptat lidí, kteří se mnou musí něco dělat, ale já mám problém se vším.

Prozraďte něco konkrétního…
Já pořád nevím, co chci v životě dělat. A už vlastně zjišťuju, že jde o přirozený stav, že by mě to nemělo znervózňovat. Na světě není jedna konkrétní cesta nebo kariéra nebo projekt, který by vás zaměstnal na celý život a vy byste se ho musel držet. Někdo má štěstí, že se najde v oceánu, který se mění a přelévá. Ale já to mám tak, že furt cítím, že něco se bude dít nebo nebude, že je má budoucnost mlžná. Hrozně mě baví jít proti proudu, což dělám s většinou svých projektů. Všichni říkají, jak jsou šťastní a úspěšní, tak mě baví říkat, že ne, že většina projektů je neúspěšných a že na tom nic není. Všichni říkají, jak by měl mít člověk po smrti klid, a já říkám ne, pojďme mrtvým udělat digitální náhrobky. Na druhé straně mají inovační projekty, jako jsou hackathony, spíš objevovat a pomáhat budoucnosti. Chci být součástí toho, co se stane za rok nebo za deset let.

Nic nedělám opatrně, vždy je to úlet

Esquire Man 2019

Už samotná nominace je oceněním. Je totiž certifikátem, že kandidát je:

aktivní ve svém profesním i soukromém životě ● slušný k druhým ● odpovědný za svá rozhodnutí a činy ● svobodný a samostatný, pro svá rozhodnutí nepotřebuje autority ● statečný, staví se k problémům čelem ● čestný, drží slovo ● rovný rozený lídr s přirozenou autoritou.

Patnáct mužů, pět kategorií

Redakce časopisu Esquire vybrala patnáct mužů, kteří podle ní náročná kritéria splňují. Rozdělila je do pěti kategorií: Human, Sport, Byznys, Art a kategorie Do 35 let.

Hlasujte

O tom, který vám ve svém kategorii personifikuje osobnost Esquire Man nejvíc, můžete hlasovat od 1. srpna do 5. listopadu 2019. Hlasovat můžete v každé kategorii vždy jednou, celkem tedy můžete hlasovat pětkrát.

Hlasujte na esquireman.cz, kde najdete též výčet všech nominovaných ve všech pěti kategoriích.

Jak si necháváte technologie, které na hackathonech objevujete, vstupovat do soukromého života?
Asi víc, než by bylo zapotřebí. Snažíme se například mít doma pravidla, že ke stolu nemůžete s mobilem ani s žádnou technologií. Omezujeme dětem čas strávený na internetu, ale já technologie používám hodně a rád. Bez tabletu už si neumím představit, jak bych fungoval. Je to můj základní pracovní nástroj a nepotřebuju už ani telefon, ani počítač.

Mluvíte o sobě jako o radikálním inovátorovi. Kdo to vlastně je?
Označení radikální inovátor fakt existuje. Radikální znamená, že nic nedělám opatrně, ale vždycky jde o úlet. A inovace jsou dlouhodobé i krátkodobé metody, jak přinést zlepšení do nějaké oblasti. Na hackathonech, které pořádám, během krátkého časového úseku programátoři na jednom místě vymýšlejí, jak hacknout a zlepšit různé sféry života.

A jaké inovace už se vám podařilo na hackathonech přinést?
Je to třeba nápad na zrychlení metra prostřednictvím světelné signalizace, který vymyslel tým na akci hackující dopravu v Praze. Zrovna jsem četl článek, že ho bude implementovat Deutsche Bahn. Je škoda, že Praha není inovacím tak otevřená jako Němci. Ale na hackathonech vznikne vždycky asi tak deset konkrétních nápadů a z nich takových pět bude mít realizaci v podobě nové služby pro veřejnost. Kromě mobility a energetiky jsme letos hackli zdraví, a protože miluju dobré jídlo, chtěl bych taky ve spolupráci s předními českými šéfkuchaři hacknout českou kuchyni.

Smích a pláč jsou zvířata v nás

Inovativní je i vaše církev smíchu. Založil jste ji s kolegou proto, že vám vadilo, že se nemůžete na občanských průkazech smát. Kromě inovátora už jste i buřič?
Vůbec ne, jsem takový kavárenský buřič. Můj protest se projeví maximálně tím, že si nedám mlíčko do kávy. Mě však láká snaha změnit aspoň jednu pitomou věc v byrokratickém státním aparátu. A navíc mi přijde, že čím víc to studuju a pozoruju, zjišťuju, že štěstí si člověk dělá sám tak, že se usmívá. Když se tváříte nešťastně, budete nešťastná. Ale do dobré nálady se tělo postupně dokáže dostat tím, že aktivujete správné svaly. Je to možná takové pitomé, že to nejde ze srdce, ale jde to aspoň z hlavy.

Proč jste se tedy odhodlali církev smíchu skutečně založit?
Na tom má zásluhu hlavně můj kamarád Patrik, který celý život tráví na vozíku. Navzdory tomu se neustále směje. Pro něho je hrozně těžké říct si, teď se nesmíš smát. Což při focení na občanský průkaz vážně nemůžeš. Prý je to kvůli technologiím rozpoznávajícím obličej, ale to je naprostá pitomost. Protože i každý iPhone, ať se pitvoříš, jak chceš, váš obličej rozezná. V čínském KFC můžete úsměvem dokonce platit útratu! Pak se mi vybavil moment, jak se všichni stydí za svou fotku v občance, ale přitom je stanoveno, že to je vaše jediná správná a státem posvěcená podobizna, ačkoli na ní vypadáte jako mrtvola. Takže jsme si spolu řekli, že založíme církev smíchu, protože náboženské důvody jsou jediný uznatelný argument pro to, abyste se na občance mohla smát. Sebrali jsme čtyři sta podpisů potřebných k registraci církve a vykročili do neznáma. Musíme si stanovit představené, rituály, oficiální text a další náležitosti. Vidím to také jako boj proti věčnému negativismu.

Já se chci též přihlásit.
To můžete, ale zatím není uznaná. Teď mě zaujala zase jiná věc, ale doufám, že mě to přejde, protože jde o pláč. V Japonsku existuje fenomén, kterému se říká ruikatsu. Lidé se kolektivně sejdou na jednom místě a pláčou. Je na to speciální metoda, kdy se sejdou většinou ženy se dvěma mužskými průvodci. Jeden pouští krátký smutný film nebo čte smutný příběh a druhý chodí okolo a kapesníčkem stírá ženám slzy. Prý to má velký terapeutický účinek. Zajímalo by mě, jestli by někdo přišel, kdybychom to udělali v Praze, a co bychom četli za příběhy.

Projevy emocí, jako jsou slzy nebo hlasitý smích, jsou v dnešní době vnímané v podstatě negativně. Proč?
Podle mě proto, že emoce odkazují k našemu zvířecímu původu. Jsou to živočišnější reakce, instinkty, něco, do čeho nezapojujete myšlení. Dnešní doba se snaží emoce vytěsnit, jako by to znamenalo, že se projevují zvířata v nás. Většina konfliktů dnešní doby pramení z toho, že v sobě máme ony potlačené emoce. Když se je snažíme zakrýt, musí pak někde vybouchnout. Navíc je dnes technologie tak daleko, že evoluce se už nemůže nikdy chytit, vývoj lidstva už řídí sami lidi, což přináší problémy. Jednou si například začneme vyrábět děti na míru pomocí genových úprav a podobně.

Technologie nám nadělí i zvířecí smysly

Nechal byste si technologie vstoupit do těla?
Uvažoval jsem o tom, minimálně jsem chtěl zkusit magnetický čip, ale došlo mi, že bych s tím neměl co ovládat a měl bych to jen jako módní záležitost. Pak mě zase lákal magnet do prstu, díky němuž byste měla možnost cítit magnetické pole kolem kovových předmětů. Ale občas hraju na klavír, tak to by mi asi vadilo. A teď existuje ještě jedna věc. Jmenuje se to, myslím, severní smysl, dáte si malý implantát někam na hruď, a ten indikuje, zda jste orientovaný na sever, takže máte najednou nový smysl. Teď chodíme na pivko, ale v budoucnu si třeba objednáme mravenčí smysl, tykadlové vjemy nebo netopýří smysly. Myslím, že budoucnost lidstva je natolik spjatá s technologií, že budeme napůl kyborgové a napůl lidi. Jediné, co bude pořád dělat problém, jsou emoce, které řídí vývojově starší části mozku.

Vydal jste sbírku českých fuckupů knižně. Proč jste se rozhodl pro takové staromódní médium?
Protože samotné akce jsou stejně jako digitální svět prchavé. Vždycky je dobré mít knihu, je to zhmotnění a průnik do fyzického světa. Bude to vlastně sbírka sebraných průserů osobností českého byznysu, kultury a života.

Přispěl jste do ní svým fuckupem i vy sám?
Jojo, nepovedla se mi jedna seznamovací mobilní aplikace Fingerpathy. Zahučel jsem do ní pěkné prachy a přitom to měl být největší hit světa. Vymysleli jsme, že se lidi z celého světa budu seznamovat tak, že budou ťukat na tmavou obrazovku mobilu, a když někdo jiný kdekoli na světě naťuká totéž, aplikace je propojí. Vlastně takové Jáchyme, hoď ho do stroje, ale na podvědomé bázi podle tvé sekvence. Najali jsme tým ČVUT doktorandů, klikali jsme jako blázni, byli jsme nejaktivnější uživatelé aplikace, mířili jsme facebookové reklamy do Silicon Valley. Ale jak jsem říkal už na začátku, byli jsme tak fascinovaní naším produktem, že jsme vůbec nemysleli na jiné uživatele, na naše zákazníky, které to vlastně vůbec nezajímalo.

Říkal jste, že FuckUp Nights mají na lidi trochu terapeutický účinek. Nepletou si vás pak spíkři nebo návštěvníci někdy s terapeutem?
Ne. Protože já tam neříkám svůj příběh, ani žádný silný příběh nemám. Ale hodně diváků se identifikuje s mými hosty. Například mi vyprávěl jeden podnikatel z Hradce Králové, který tam vystoupil na FuckUp Nights, že přišel do knihkupectví a pan knihkupec mu povídá: „Já jsem viděl váš příběh, jak jste dělal v korporaci a vykašlal jste se na to. A díky tomu jsem i já dal výpověď a jsem tady teď hrozně šťastný.“ Takže občas mají akce fajn dopad. Fuckup však bude, až tenhle knihkupec třeba časem zjistí, že měl v korporátu zůstat.

Šestý ročník soutěže Esquire Man
zná své vítěze

Ocenění Esquire Man uděluje na popud čtenářského hlasování redakce časopisu Esquire.
Redakční rada časopisu Esquire vybrala napříč všemi oblastmi lidského snažení patnáct mužů, rozdělila je do pěti kategorií a nechala čtenáře, aby si vybrali toho, kdo je jim nejsympatičtější. Z pohledu redakce byly už samotné nominace oceněním práce a chování každého kandidáta. Jde nám o to, představit muže známé i méně známé, kteří mají pozitivní vliv na své okolí i na celou společnost, jejichž práce nebo podnikání pozitivně ovlivňuje životy ostatních a jejichž působení je pro druhé motivující. Výsledky hlasování byly vyhlášeny na slavnostním ceremoniálu ve středu 13. listopadu v pražském podniku Royal.

human
53 let, spisovatel a nakladatel
VÍTĚZ KATEGORIE
33 let, producent
50 let, neurochirurg Nemocnice Na Homolce
sport
33 let, profesionální cyklista
54 let, handicapovaný sportovec
ABSOLUTNÍ VÍTĚZ
41 let, pilot
byznys
36 let, obchodní a marketingový ředitel R. Jelínek
42 let, radikální inovátor a městský hacker
30 let, majitel agentury Socialsharks
VÍTĚZ KATEGORIE
art
32 let, sklářský výtvarník
32 let, herec a režisér
VÍTĚZ KATEGORIE
35 let, vizuální umělec a malíř
do 35 let
31 let, reportér
30 let, podnikatel
33 let, spisovatel
VÍTĚZ KATEGORIE
Autoři:
  • Nejčtenější

S vyléčeným sadistou chodil na ryby. Markovič nebyl jen postrachem vrahů

26. března 2024

Chytil spartakiádního vraha Jiřího Straku, díky minisérii Metoda Markovič: Hojer se nám do povědomí...

Uzlování je sice stará škola, objasňuje ale současné krimi případy

23. března 2024

Zločinci zastírají svou totožnost, pracují v kuklách a s rukavicemi. Dopadeni však bývají kvůli...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Říkali, že je to stydlivý kluk. Dívkám přitom ubližoval chladně a bez lítosti

23. března 2024

Premium Půlnoc už odbila. S posledním úderem zvonu přikryl měsíc, který ještě před chvílí ozařoval pustou...

Přesvědčí vaše svaly, že cvičí. Pilulka má simulovat účinky tělesné aktivity

22. března 2024

Má umět namluvit vašim svalům, že cvičíte. I když přitom budete sedět v křesle, ležet na gauči,...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Legenda trapnosti. Mistr Ashida Kim prostě věří, že je nindžou

27. března 2024

Na instruktážních videích komicky nadskakuje, třepe rukama, kope nožkama, hopsá kolem svých...

Návykový obal. Dějiny bublinkové fólie začaly nepovedeným vynálezem

28. března 2024

Premium Její praskání nabízí neodolatelně svůdné uspokojení, především však způsobila obalovou revoluci....

Policie dopadla zloděje kočárku. Byl jsem opilý a nic si nepamatuji, tvrdí muž

18. března 2024  12:56,  aktualizováno  27.3 13:51

Pražští policisté ve středu 27. března zadrželi cizince, který v polovině ledna ukradl z chodby...

Legenda trapnosti. Mistr Ashida Kim prostě věří, že je nindžou

27. března 2024

Na instruktážních videích komicky nadskakuje, třepe rukama, kope nožkama, hopsá kolem svých...

S vyléčeným sadistou chodil na ryby. Markovič nebyl jen postrachem vrahů

26. března 2024

Chytil spartakiádního vraha Jiřího Straku, díky minisérii Metoda Markovič: Hojer se nám do povědomí...

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...