Nakolik je úspěch na závodech dílem předchozí přípravy, nakolik dílem momentálního nastavení?
Řekl bych, že je to jako u ostatních sportů, musíte makat na fyzické přípravě mimo skate, věnovat hodně hodin přípravě ve skateparku. A v poslední době zjišťuji, že obrovskou roli hraje i psychické nastavení. Z vlastní zkušenosti vím, jak těžké pro mě bylo vrátit se k závodění po zranění, které mě brzdilo téměř rok.
Nahlédněte do skateboardových cest Tomáše Vintra |
Jak dlouho se jezdec učí trik, který je potřeba k úspěchu na vaší úrovni ježdění?
Na to se odpovědět nedá. Něco totiž může trvat pět minut, něco několik měsíců. A leccos se prostě nikdy nedokážete naučit, protože k onomu triku zkrátka nemáte dispozice. Je to naprosto individuální.
Všechny triky, které jste kdy odjel, byste z fleku odjel i teď? Nebo je jejich předvedení dočasná věc a vždycky mu musí předcházet trénink?
Neodjel, v žádném případě! A teď, když nad tím přemýšlím a rekapituluju, dostávám až depresi z toho, kolik triků jsem se za své ježdění naučil – a které bych teď už neudělal. Nebo se k nim vůbec neodhodlal. Naštěstí jsem se na druhou stranu naučil mnoho jiných, takže se to aspoň kompenzuje.
Vaše kariéra přinesla i vážná zranění a přiznáváte, že jste musel při návratu na prkno překonávat nechuť i strach. Jak konkrétně?
Návrat do jakékoli aktivity je po zranění těžký hlavně proto, že vypadnete z cyklu, z rytmu. A samozřejmě zlenivíte. Po uzdravení se vám nechce jít skákat ze schodů nebo naskakovat na zábradlí, protože to vyžaduje stoprocentní soustředěnost a obrovskou porci adrenalinu. To je samozřejmě v pořádku, ale prostě je obtížné probudit v sobě chuť „s sebou házet o zem“ poté, co několik měsíců podstupujete rehabilitaci
A jak se vám povedlo to zlomit?
Jedno z největších zranění jsem překonal díky přítelkyni. V roce 2010 jsem se zranil a myslel jsem, že se už ke sportu nikdy nevrátím. Po několika měsících léčení jsme doma přišli s nápadem na tetování, které by mi připomnělo všechno dobré, co mi sport přinesl a co jsem díky němu zažil. Nechal jsem si ho opravdu udělat. Připomíná mi, kde všude jsem díky sportu byl, abych si každý den připomínal, kolik mi to dalo.
Tohle zafungovalo?
Musím říci, že ano. Takže díky, Hany! (smích)
Tomáš Vintr na ÓčkuBali, Saudská Arábie, Brazílie, Japonsko… Seriál TOMÁŠ VINTR ON TOUR se představuje na Óčku v premiéře každé pondělí v 17.30, reprízy televize uvádí o víkendu večer. V úterý 24. září bude na Óčku Tomáš Vintr od 15.00 hostem živého vysílání Mixxxer show. |
Padla řeč o cestování. Máte ho požehnaně. Sedlo vám od začátku, nebo jste si musel zvykat?
Cestovat jsem si přál už odmala. Hlavně proto, že jsme dřív z republiky nemohli. Rodiče si několikrát žádali o vízum na vycestování, nikdy nám ho nedali. Dodnes si pamatuju na rozhovor s mamkou, když jsme na základní škole řešili, zda budu chodit do třídy s němčinou, nebo angličtinou. Shodli jsme se, že němčina je lepší, protože Anglie je moc daleko, ale do Německa se jednou možná jako rodina podíváme.
Podíval jste se nejen tam.
O dva roky později jsem začal chodit i na angličtinu. A tehdy jsem si řekl, že budu cestovat po celém světě. Když přetočíme čas, dnes mám letecky nacestováno téměř dva miliony mil. Když přemýšlím, kolik to je cest, jaká to je vzdálenost, je to neuvěřitelné. Cesta Praha – Los Angeles má zhruba pět tisíc mil, to znamená, že jsem tuto štreku nalétal třistakrát až čtyřistakrát.
Co vám dal skateboarding mimo cestování a závodění?
To, že mluvím několika jazyky. Angličtinu používám vlastně úplně stejně jako češtinu. Občas se mi dokonce stává, že zapomenu slovíčko česky a vypomůžu si angličtinou. Taky mi dal obrovské množství zkušeností a nejlepších kamarádů. Pět let jsem žil střídavě v Melbourne, dalších pět let částečně v Los Angeles. Poznal jsem život jinde, mám větší rozhled. Skateboardingu vděčím vlastně úplně za všechno. Za to, kdo jsem.
K prknu díky zranění
Původně jste však hrál fotbal, jak jste se dostal ke skejtu?
V patnácti letech mi právě při cestě z fotbalového tréninku přetrhlo Achillovu šlachu jedno dítě, když do mě vrazilo na šlapacím autíčku. Když jsem ležel doma se sádrou, výsledek operace byl přitom nejistý, viděl jsem za domem partu skateboardistů, jak se prohánějí na prknech. Dýchal z toho ten volný životní styl a jako teenagerovi mi přišlo, že to je ta nejlepší věc na světě. Rodičům jsem rovnou řekl, že až se uzdravím, budu skejťák a budu s prknem cestovat po světě. Evidentně jsem měl už v patnácti jasno.
A zůstalo vám to.
Skateboarding je samozřejmě sport, ale také, především, životní styl. Pokud vás skate osloví, je to opravdu láska na celý život. Většina lidí, které znám a kteří si k prknu našli cestu, u něj většinou zůstávají. A chtějí, aby v tom pokračovaly i jejich děti. Nechci však, aby to vyznělo, že nedělám nic jiného než skate… Strašně rád se hýbu, mám rád všechny sporty, kdykoli je příležitost k nějaké aktivitě, jsem ten první…
Začal jste normálně na ulici. Jak jste se dostal na vrchol, kde jste dnes?
Nevím, jestli jsem na vrcholu, ale tam, kam jsem se dostal, vedla neuvěřitelně dlouhá cesta. Skateboardingu musíte věnovat opravdu naprosto vše, včetně komfortu, času s přáteli, s rodinou, odpočinku… Většinu času trávíte na cestách, často jste každý týden s jinými lidmi, vlastně jste pořád v jednom kole. Rok za rokem.
Dá se to vydržet bez přestávky?
Jakmile bude po olympiádě, chci se vrátit k ježdění na ulici, natáčet videa a dokumenty, jak jsem to dělal dříve. Chci si skate nějakou dobu užívat bez trénování a příprav na závody.
Byla by cesta vzhůru, k profesionálnímu ježdění pro kluka, který začíná na ulici dnes, jiná?
Stoprocentně. Skateboarding v roce 2019 je něco dočista jiného než v roce 1996, kdy jsem začínal já. A má to stinné i pozitivní stránky. Já tehdy samozřejmě nepřemýšlel nad medailemi, závody, tréninky. Jezdil jsem z prostého důvodu, chtěl jsem cítit tu volnost.
Pořád především kamarádství
Dnes je v tom větší zaťatost k výkonnosti, výsledkům?
Teď se často stává, že děti začínají jezdit proto, že jim to řeknou rodiče, protože viděli skateboarding v televizi a zaznamenali, že se dá něco vyhrát. Osobně jsem raději, když děti začnou jezdit proto, že se jim to líbí. Ale podpora od rodičů, skateboardových školek, federací je samozřejmě podstatná, protože to přináší nové nadšence.
A ještě jedno porovnání. Ke skejtování vždy patřil jistý druh kultury, oblékání, muzika, paření… Jak se to proměnilo?
Dřív měla společnost skateboardistu vždy za pankáče s roztrhanými kalhotami, peněženkou na řetězu, čírem, dost možná i injekční stříkačkou v kapse… Tak se na skejťáka nahlíželo. Tahle doba je, doufám, dávno pryč. Skateboard je životní styl a sport, který dělají miliony a miliony lidi po celém světě. Například ve Spojených státech nebo Brazílii je skateboarding jedním z nejprovozovanějších sportů.
Jak se na komunitě vrcholných jezdců podepsal vstup velkých peněz, sponzorů?
Přinesl více jezdců, kteří se o ony peníze chtějí poprat. Víc soupeření a soutěživosti, než bylo dříve. Na druhou stranu však též víc příležitostí seberealizace, možnost pracovat na zajímavých projektech. Mně to například otevřelo cestu ke spolupráci na dokumentární cestovatelské show Tomáš Vintr On Tour.
Nakolik je profi skateboarding věcí frajerství, z jakého procenta je to řehole, disciplína?
Záleží na úhlu pohledu a na postoji konkrétního jezdce. Může to být stoprocentní frajerství, nebo naopak stoprocentní sport. Nebo něco mezi. Nicméně pořád je to tak, že skateboarding je něco naprosto jiného než kterýkoli „standardní“ sport. Protože obrovskou roli v něm hraje právě životní styl, který s sebou nese.
Jakou nejdůležitější vlastnost by podle vás měl jezdec na skateboardu mít?
Měl by mít chuť něco tvořit, svým ježděním něco vyjadřovat, odlišovat se. Neměl by jezdit jen proto, aby se naučil těžší trik než kámoš nebo soupeř na závodech. Tak skateboardingu zůstane jeho podstata a kamarádské prostředí, které je v něm od prvního dne.
Čeho si na současném životě se skejtem vážíte nejvíc?
Právě lidí, kteří mi něco přinášejí do života. A tím myslím klid, radost, zážitky… Partu, se kterou momentálně trávím čas nejčastěji, tvoří Rišo Tury ze Slovenska, Honza Bašný z Česka, Zander Gabriel z Ameriky, Daisuke Nakaura z Japonska, Manny Santiago z Portorika a Kanaďan Micky Papa. To je parta, na kterou nedám dopustit. Cením si právě těchto lidí, své přítelkyně a našich rodin.
Nakolik si X Games zachovají svůj status s tím, jak skateboarding vstoupil na olympiádu?
Vždy zůstanou specifickou skate/snow olympiádou, kterou celá skateboardová komunita respektuje. Olympijské hry jsou naprosto jinou akcí. Myslím, že si olympiáda i X Games udrží vlastní image a půjdou svou cestou.
Jak se daří v kvalifikacích na tokijskou olympiádu vám?
Jak jsem zmínil, mám za sebou skoro roční pauzu. Závodit v kvalifikacích jsem začal před třemi týdny, v Číně jsem byl dvaadvacátý. Poté jsem v Sao Paulu skončil ze 150 na padesátém místě. Tím skončila první kvalifikační sezóna. Pro mě byla přípravou na onu druhou, kde bych chtěl zkusit zajet umístění v první dvacítce, které olympiádu garantuje. Světová konkurence je ovšem obrovská a i přiblížení se k TOP 20 je doslova extrémním výkonem, který nedokážu nikomu slíbit.
