Totálně ujetá cyklotour. Kterak polomrtvý Xavi rozdrtil Barcelonu

Poslední etapu jsem si představoval poněkud jinak. Snil jsem o triumfálním příjezdu do Hradiště po nějaké pěkné cyklostezce, kde bychom mohli za jízdy popíjet šampaňské, ale člověk nemá moc snít.

Deštivé finále před kinem Mír v Uherském Hradišti | foto: archiv Tomáše Poláčka

Od rána prší. Na Břeclavsku zima, jen dvanáct stupňů. Cyklostezka je jaksi rozbahněná, tak jedeme po hlavním tahu přes Hodonín a Veselí, na němž už zahynulo nemálo cyklistů. My víme proč: zdejší řidiči jsou mnohdy pacienti, co se snaží nesmyslně závodit a předjíždět i v místech, kde je plná čára. Taky jsme málem skončili ve škarpě, těsně nad Kunovicemi, a to by byla slušná pointa, zmrzačit se pět kilometrů před cílem turné.

Sobota 28. května, 19:00 h

Dnů na cestě: 11
Místo: Uherské Hradiště
Najeto: 664 kilometrů

Průměrná rychlost: 17,7 km/h
Počet vypitých piv: 60 Xavi, 60 Tomáš

Pozoruhodné je, že jindy dosti impulsivní Xavi na vraha za volantem ani nic nekřikne, nemá hlas. Včera se přišel podívat na koncert v Břeclavi i David Koller, tak mu Xavi navrhl, ať zazpívá pár písní za něj, ale Koller se přiznal, že pořádně nezná texty. Xavi zpíval sám. Stálo ho to tolik síly, že okamžitě po koncertě usnul přímo v klubu.　

Bylo to tvrdý, ale tak to je

Ten kluk je na tom opravdu špatně. V Hodoníně přibrzdíme na drink. Xavi dnes úplně vysadil pivo, což svědčí o jeho nedobré kondici. Prakticky abstinuje, za celou sobotní etapu vypije jen tři panáky rumu v čajích. Takhle jsme dopadli!

Sedíme tedy v hodonínském baru a já mám tyhle situace rád.

"Prosím vás, nevíte, co je to druhá tráva na pět?" ptá se nás číšník, trápící se s křížovkou.

"No přece OTAVA," odvětí Xavi, který celý život žongluje se slovy jako Nohavica a žádná tajenka mu nakonec nezůstane utajena.

"A Hovězí tuky na čtyři?" vyzvídá číšník. "To jsou LOJE, kamaráde," odpoví Xavi. "Ale to bys vědět mohl, už tolik nehul..."

Alespoň trocha zábavy uprostřed muk, tohle křížovkování. Dopijeme čaje, musíme pokračovat. Před námi poslední dvě hodiny cesty. Povídám: "Sice je hnusně, ale už se začínám cítit nostalgicky." Na což Xavi odvětí: "Já se začínám cítit jako mrtvola. Večer zahraju nanejvýš tři písničky..."

V sedm hodin dorazíme k hradišťskému kinu Mír, což je definitivní cíl cesty. Na mém tachometru svítí 664 kilometrů z Karlových Varů. Podáme si s Xavim ruku, na stojáka dáme další rum. Cink: "Bylo to tvrdý, ale tak to je, Tome." Nejsem si jistý, že té větě rozumím, ale nedovolil bych si s Xavim nesouhlasit. Pak se jdeme osprchovat na panelákovou ubytovnu, Xavi si lehne, pár minut klidu nutně potřebuje. O půl deváté volá pořadatel, že bychom se milostivě mohli dostavit do Míru, že už tam jsou lidi. Koncert pak začne ve stejnou chvíli, jako finále fotbalové Ligy mistrů.

Xavi se uvnitř směje

Xaviho výrok

K publiku v Hradišti: "Ač na to nevypadáme, jsme unaveni. Já hlavně hraním a předstíráním, že jsem v pohodě, a pan Poláček tím, jak mi nosí na pódium nápoje..."

Herci často vyprávějí, jak se jim na jevišti změní psychika, jak prý tam zapomenou na bolesti, na smutek, na všechno. Nemám takové řeči rád, ale něco na nich nejspíš bude, jak jsem poznal na našem cykloturné. A poznávám to hlavně na tomto sobotním koncertě, který je překvapivě nejlepší ze všech.

V sále čeká sto šedesát jedna platících lidí, což je náš rekord. Bude skvělá atmosféra, a - proč si to nepřiznat - za takový koncert taky výborné peníze, protože Xavi obvykle dostane sedmdesát procent částky, která se vybrala na vstupném.

Po hradišťském koncertu přišel na řadu i fotbálek a Xavi se ukázal být velmi zručným.

Ačkoli je vedle na baru puštěný fotbal, všichni se nacpou do sálu a sledují Xaviho. Ten se tomu trochu diví: "Čekal jsem, že obyvatelé tak kulturního města, jakým je Uherské Hradiště, dají dnes oprávněně přednost koncertu Barcelony..." Ale já už na něm poznám, jakou má radost, že se koncert daří, jak se uvnitř směje. Jaképak tři písničky? Zahraje jich dvacet!

Xavier Baumaxa

Litvínovský "bard všech úchylů", vlastním jménem Lubomír Tichý, se narodil v roce 1973, ve čtrnácti založil svou první folkrockovou skupinu Prach, v šestnácti punkovou V. M. H.

V šestadvaceti začíná vystupovat jako sólový písničkář, jeho songy si pohrávají se slovy, parodují popové zpěváky i hudební styly. Řadu let spolupracuje s ukrajinským minimalistickým básníkem Em Rudenkem. Za sebou má například alba Fenkám, Buranissimo Forte, … a ten Clintn, ten mi hýkal a loňské Coveranto.

Vystudoval pedagogiku s aprobací angličtina a čeština.

Najednou se mu vrací hlas, najednou dělá fóry. "Jakej je stav fotbalu?" ptá se návštěvníků koncertu. "Tři jedna? Cože, ten fotbal už skončil? To je tak pozdě? No, možná si po koncertě zajdeme ke kadeřníkovi," sem patří vteřinová odmlka, "na nějaký sestřih gólů."

Po poslední skladbě lidi nadšeně řvou, Xavi utíká z pódia. "Vrátíš se na přídavek, nebo už tam mám prodávat cédéčka?" ptám se ho.

Asi se prý vrátí, ale teď si musí nutně odskočit. Zaběhne do kamrlíku hned vedle pódia a tam si uleví, ovšem nikoli do záchodu, ten v kamrlíku není. Naštěstí tam mají umyvadlo, holt muzikanti.

Po přídavku prodám osm desek. K tomu dostaneme pár milých dárků, například hruškovici nebo balíček sušené pažitky.

Jakousi nepochopitelnou náhodou vyklepneme místní borce ve stolním fotbálku, dáme si rozlučkového panáka, pak ještě jednoho, ale nebuďme patetičtí a neprodlužujme to: Ahoj. Bylo to dobrý. A přesně teď to skončilo.