Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Tour de France je tu. Jízda v pelotonu na vlastní kůži je adrenalin

aktualizováno 
V našem miniseriálu k Tour se pokusíme přiblížit čtenářům osobní zkušenosti ze světa velké cyklistiky. Jak se liší špičkové profesionální kolo od normálního, jak vyjet nejtěžší a nejslavnější kopec Tour. V prvním dílu si řekneme, jak těžké je udržet se bezpečně v profesionálním pelotonu.

Peloton ve vzorném "dvojstupu". | foto: Giant

Tak trochu jsem to po zhlédnutí šílených hromadných pádů při Tour de France nebo Giro d´Italia tušil, ale nikdy jsem si to neuměl opravdu přestavit. Jízda v pelotonu je drsná adrenalinová "zábava", která nesnese srovnání. Vyzkoušel jsem to na vlastní kůži při testování špičkových kol světového výrobce Giant na Mallorce.

Přežil jsem, ale legrace to nebyla. Několikrát jsem měl namále, ovšem pocity byly nakonec úžasné. Takhle to začalo:

Pode mnou pruží cca 6 a něco kil karbonu a špičkových slitin. Sedím na modelu Giant TRC Advanced SL, na kterém právě teď jedou na Tour de France jezdci slavného týmu Rabobank. Nutno dodat, že čím je kolo lepší, rám tvrdší, brzdy ostřejší a řízení přesnější, tím je třeba být víc opatrný a koncentrovaný.

Z vesničky Santa Maria vyrážíme na „výšvih“ cca 120 km do hor Mallorky. Čekají nás tři přetěžké kopce, ten druhý pod Puig Major do výšky asi 1200 m bude mít 14 km stoupání a podobnou porci klesání. Nudit se prý nebudeme, dlouhé roviny nehrozí.

Jedno z těžších stoupání na Mallorce.

Peloton je mafie

Pro jízdu v pelotonu platí tvrdá pravidla. Je to jak na vojně, ve vězení nebo v mafii. Kdo se rychle nezařadí, neakceptuje zákony a ohrozí svou jízdou ostatní, může hodně brzy sám nepěkně skončit. Kdo to rychle zvládne, pozná co to je cyklistická soudržnost, přátelství a společně sdílená radost z rychlosti a souhry.

Začínáme celkem pomalu uzounkými silničkami ostrovního venkova. Je 29 ve stínu, slunce praží a vzduch nad vozovkou se tetelí. Šéfové chytře rozdělili naši asi 35člennou partu na dvě skupiny, abychom se hned na začátku nepozabíjeli.

Nejprve s radostí, vzápětí však s hrůzou zjišťuji, že to všichni kolem mne dost dobře umějí. Vesměs bývalí závodníci, z nichž někteří ještě nedávno jezdili na vysoké úrovni. Silničku sedlám teprve dva roky a v pelotonu jsem oproti nim totální začátečník.

Co mi zbývá, snažím se dělat to jako oni. Držet rovnou stopu, jet plynule, nebrzdit prudce, nevybočovat, hlídat si kolo před sebou (líznout si znamená ležet) i kola po levici a po pravici s centimetrovými odstupy. A u toho si ještě povídat, protože to k silniční cyklistice patří. Kdo si nepovídá je buran a divný solitér. Zároveň se za pochodu učím cyklistické povely a varovná gesta pro různé druhy překážek a nebezpečí. Při rychlosti 25 km/hod to ještě jakž takž zvládám. Horší je, že se postupně zrychluje.

Sjezdík v uličkách kolem Santa Maria.

Silnička je pěkně ostrá družka. Zde jsou první pocity pro ty, kdo na ni ještě nikdy neseděli: je vratká, nepohodlná a znatelně hůř ovladatelná než běžné kolo. Přitom je mnohem rychlejší. Prostě trochu jako ferrari proti fabii nebo ducati kontra skůtr. Vše je přizpůsobeno požadavkům na co nejvyšší rychlost. Cyklista má úplně jiný, méně pohodlný posed a cítí v řídítkách každou nerovnost. Ale když zacvakne pedály a rozjede se, tak to prostě frčí.

Je to opojné. Barevný had se vlní mezi nízkými zídkami mallorského venkova a zároveň stále zrychluje. Jedeme něco přes třicet. Na státovce se držíme ve dvou vláčcích případně v jednom. Řidiči se chovají rozumně, jen občas někdo kratičce ťukne na klakson. Cyklistův ráj na zemi. Španělé jsou frajeři.

Málokdo tomu bude věřit, ale kopce nahoru jsou v silničním pelotonu svým způsobem to nejlehčí, kdyby nebylo té dřiny. Jede se pomalu, balík se brzy roztrhá na skupinky a jednotlivce, každý si funí vzhůru za své. Nahoře se na rozdíl od Tour de France čeká na ostatní. Nechybí rychlé občerstvení, výhledy, pár fotek a znovu do sedel.

Z kopce dolů, to je peklo

Co bude příště

Ve druhém dílu našeho volného seriálu k Tour de France si příští týden ukážeme, jaký je rozdíl v cyklistické technice. Porovnáme, jak rychle jede špičkový karbonový stroj profesionálů oproti obyčejnému kolu.

Teď to teprve začíná. Řítíme se dolů serpentinami jeden za druhým jak šílenci. Snažím se udržovat odstup od jezdce přede mne a citlivě brzdit. Ale je to kumšt. Asfalt je rozpálený a v zatáčkách to pěkně klouže. Dvakrát mi zadní kolo zasmykuje tak, že se málem poroučím k zemi. Jednou to neubrzdím včas a jdu v serpentině do protisměru, kde sice naštěstí není auto, ale zase mám co dělat, abych nepřepadl přes zídku na silnici pod sebou.

Musím zpomalit, tohle je hazard. Zbytek sjezdů jedu opatrně a občas se dokonce kochám výhledy na moře nebo hory. Teprve dole v nížině se znovu sjíždíme. Místo klidného dojezdu do cíle, ale začíná další cyklistický nářez. Vepředu si ta banda začíná hrát na Tour de France. Koukám na tachometr a nevěřím svým očím. Průměrná rychlost se pohybuje mezi 35 a 47 km/hod. Karbonové rámy jen drnčí.

Nad jezerem Cúber ve sjezdu z pod vrcholu Puig Major.

Teprve teď se ukazuje, jak je kdo dobrý. Jet rychle, na centimetry od ostatních a nelíznout si o zadní kolo před sebou, udržovat směr, schovat se ve vzduchovém pytli nebo se krýt proti bočnímu větru, šlapat ekonomicky, využít každého sjezdu dolů, abych pokud možno co nejvíc zadarmo vyjel co nejdál a nejvýš. To je kumšt.

Snažím se držet zuby nehty. Když to vypadá, že už už z vlaku vypadnu, někdo mne jemně vezme za sedlo a postrčí tak, že se zase chytám do háku. Nenechali mne odpadnout, protože oceňují, že dělám co můžu. Nakonec dojíždím s ostatními a připadám si jak po vítězství na Tour de France.

Pamatujete na slavnou francouzskou detektivku z cyklistického prostředí "Mužská záležitost"? Co pro partu chlapů znamenala přízeň kamarádů z pelotonu? Je to přesně tak. Peloton dokáže být nudný, někdy nedůtklivý, káravý, tvrdý i nepřátelský. Stejně tak je ale často mateřský, připravený nezištně pomoci. A výjimečně dokáže být jako milenka.

Autor:


Nejčtenější

Síla fotbalového míče: pro pákistánský Sialkot znamená zisky i utrpení

Výroba míčů, nejen fotbalových, vyslala Sialkot do světa a tamním firmám...

Má-li fotbalový míč hlavní město, je to pákistánský Sialkot. Vyrábět se tam začal nejprve v malém, pro britské...

Monogamie není nadřazená. Ke spokojenosti vedou i otevřené vztahy

Vědecké studie čas od času vystaví otevřeným vztahům dobrozdání.

Otevřené vztahy jsou reakcí na to, že máme od svazků stále větší očekávání, která jeden partner naplní jen těžko....



Poručíme větru dešti. Američané si za války hráli s počasím nad Vietnamem

O legendární Ho Či Minovu cestu se sváděly boje, Američané však na ni byli...

Propracovanými trasami v džungli proudily za vietnamské války na pomoc komunistickému severu desetitisíce vojáků a tuny...

Extrémní gastronomie: Rybí hobliny katsuobushi vám zatancují na talíři

Příprava katsuobushi vyžaduje trpělivost a um.

Ryby dokážou plavat a některé i létat, ale jen tuňák pruhovaný vám zatancuje. Jen to chce trochu trpělivosti. Rybí...

VIDEO: Budujeme funkční sílu, která si rozumí se zdravím, říká instruktor

Pavel Macek je prvním certifikovaným instruktorem systému StrongFirst v Česku.

Sílu neodděluje od správného pohybu a fyzickou kondici od dlouhodobého zdraví. „Fitness by mělo znamenat, že vše je...

Další z rubriky

VIDEO: Na prkně stokilometrovou rychlostí. Česko čeká drsný závod

IDF KOZAKOV CHALLENGE

Místy naberou až stokilometrovou rychlost, serpentiny pak prověří jejich technickou zdatnost. Do závodů navíc jezdci na...

VIDEO: Holky pokoří sjezd na longboardech. Tají se při tom dech

Holky na skateboardu se řítí po silnici bez jediného zaváhání

Vítr, který jim čechrá vlasy pod přilbou, krajina, který uhání kolem nich, to je poetika. Jenže jejich jízda je...

Po úrazu ochrnul, teď jezdí na surfu. Člověk zvládne vše, co chce, tvrdí

Je ochrnut. Pořádnou porci adrenalinu si však Heřman Volf najde.

Heřman Volf vedl do roku 2006 hektický život čtyřicátníka. Pak přišel úraz, po kterém ochrnul. Uvědomil si, že odkládat...

Najdete na iDNES.cz