Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Tour de France je tu. Jízda v pelotonu na vlastní kůži je adrenalin

aktualizováno 
V našem miniseriálu k Tour se pokusíme přiblížit čtenářům osobní zkušenosti ze světa velké cyklistiky. Jak se liší špičkové profesionální kolo od normálního, jak vyjet nejtěžší a nejslavnější kopec Tour. V prvním dílu si řekneme, jak těžké je udržet se bezpečně v profesionálním pelotonu.

Peloton ve vzorném "dvojstupu". | foto: Giant

Tak trochu jsem to po zhlédnutí šílených hromadných pádů při Tour de France nebo Giro d´Italia tušil, ale nikdy jsem si to neuměl opravdu přestavit. Jízda v pelotonu je drsná adrenalinová "zábava", která nesnese srovnání. Vyzkoušel jsem to na vlastní kůži při testování špičkových kol světového výrobce Giant na Mallorce.

Přežil jsem, ale legrace to nebyla. Několikrát jsem měl namále, ovšem pocity byly nakonec úžasné. Takhle to začalo:

Pode mnou pruží cca 6 a něco kil karbonu a špičkových slitin. Sedím na modelu Giant TRC Advanced SL, na kterém právě teď jedou na Tour de France jezdci slavného týmu Rabobank. Nutno dodat, že čím je kolo lepší, rám tvrdší, brzdy ostřejší a řízení přesnější, tím je třeba být víc opatrný a koncentrovaný.

Z vesničky Santa Maria vyrážíme na „výšvih“ cca 120 km do hor Mallorky. Čekají nás tři přetěžké kopce, ten druhý pod Puig Major do výšky asi 1200 m bude mít 14 km stoupání a podobnou porci klesání. Nudit se prý nebudeme, dlouhé roviny nehrozí.

Jedno z těžších stoupání na Mallorce.

Peloton je mafie

Pro jízdu v pelotonu platí tvrdá pravidla. Je to jak na vojně, ve vězení nebo v mafii. Kdo se rychle nezařadí, neakceptuje zákony a ohrozí svou jízdou ostatní, může hodně brzy sám nepěkně skončit. Kdo to rychle zvládne, pozná co to je cyklistická soudržnost, přátelství a společně sdílená radost z rychlosti a souhry.

Začínáme celkem pomalu uzounkými silničkami ostrovního venkova. Je 29 ve stínu, slunce praží a vzduch nad vozovkou se tetelí. Šéfové chytře rozdělili naši asi 35člennou partu na dvě skupiny, abychom se hned na začátku nepozabíjeli.

Nejprve s radostí, vzápětí však s hrůzou zjišťuji, že to všichni kolem mne dost dobře umějí. Vesměs bývalí závodníci, z nichž někteří ještě nedávno jezdili na vysoké úrovni. Silničku sedlám teprve dva roky a v pelotonu jsem oproti nim totální začátečník.

Co mi zbývá, snažím se dělat to jako oni. Držet rovnou stopu, jet plynule, nebrzdit prudce, nevybočovat, hlídat si kolo před sebou (líznout si znamená ležet) i kola po levici a po pravici s centimetrovými odstupy. A u toho si ještě povídat, protože to k silniční cyklistice patří. Kdo si nepovídá je buran a divný solitér. Zároveň se za pochodu učím cyklistické povely a varovná gesta pro různé druhy překážek a nebezpečí. Při rychlosti 25 km/hod to ještě jakž takž zvládám. Horší je, že se postupně zrychluje.

Sjezdík v uličkách kolem Santa Maria.

Silnička je pěkně ostrá družka. Zde jsou první pocity pro ty, kdo na ni ještě nikdy neseděli: je vratká, nepohodlná a znatelně hůř ovladatelná než běžné kolo. Přitom je mnohem rychlejší. Prostě trochu jako ferrari proti fabii nebo ducati kontra skůtr. Vše je přizpůsobeno požadavkům na co nejvyšší rychlost. Cyklista má úplně jiný, méně pohodlný posed a cítí v řídítkách každou nerovnost. Ale když zacvakne pedály a rozjede se, tak to prostě frčí.

Je to opojné. Barevný had se vlní mezi nízkými zídkami mallorského venkova a zároveň stále zrychluje. Jedeme něco přes třicet. Na státovce se držíme ve dvou vláčcích případně v jednom. Řidiči se chovají rozumně, jen občas někdo kratičce ťukne na klakson. Cyklistův ráj na zemi. Španělé jsou frajeři.

Málokdo tomu bude věřit, ale kopce nahoru jsou v silničním pelotonu svým způsobem to nejlehčí, kdyby nebylo té dřiny. Jede se pomalu, balík se brzy roztrhá na skupinky a jednotlivce, každý si funí vzhůru za své. Nahoře se na rozdíl od Tour de France čeká na ostatní. Nechybí rychlé občerstvení, výhledy, pár fotek a znovu do sedel.

Z kopce dolů, to je peklo

Co bude příště

Ve druhém dílu našeho volného seriálu k Tour de France si příští týden ukážeme, jaký je rozdíl v cyklistické technice. Porovnáme, jak rychle jede špičkový karbonový stroj profesionálů oproti obyčejnému kolu.

Teď to teprve začíná. Řítíme se dolů serpentinami jeden za druhým jak šílenci. Snažím se udržovat odstup od jezdce přede mne a citlivě brzdit. Ale je to kumšt. Asfalt je rozpálený a v zatáčkách to pěkně klouže. Dvakrát mi zadní kolo zasmykuje tak, že se málem poroučím k zemi. Jednou to neubrzdím včas a jdu v serpentině do protisměru, kde sice naštěstí není auto, ale zase mám co dělat, abych nepřepadl přes zídku na silnici pod sebou.

Musím zpomalit, tohle je hazard. Zbytek sjezdů jedu opatrně a občas se dokonce kochám výhledy na moře nebo hory. Teprve dole v nížině se znovu sjíždíme. Místo klidného dojezdu do cíle, ale začíná další cyklistický nářez. Vepředu si ta banda začíná hrát na Tour de France. Koukám na tachometr a nevěřím svým očím. Průměrná rychlost se pohybuje mezi 35 a 47 km/hod. Karbonové rámy jen drnčí.

Nad jezerem Cúber ve sjezdu z pod vrcholu Puig Major.

Teprve teď se ukazuje, jak je kdo dobrý. Jet rychle, na centimetry od ostatních a nelíznout si o zadní kolo před sebou, udržovat směr, schovat se ve vzduchovém pytli nebo se krýt proti bočnímu větru, šlapat ekonomicky, využít každého sjezdu dolů, abych pokud možno co nejvíc zadarmo vyjel co nejdál a nejvýš. To je kumšt.

Snažím se držet zuby nehty. Když to vypadá, že už už z vlaku vypadnu, někdo mne jemně vezme za sedlo a postrčí tak, že se zase chytám do háku. Nenechali mne odpadnout, protože oceňují, že dělám co můžu. Nakonec dojíždím s ostatními a připadám si jak po vítězství na Tour de France.

Pamatujete na slavnou francouzskou detektivku z cyklistického prostředí "Mužská záležitost"? Co pro partu chlapů znamenala přízeň kamarádů z pelotonu? Je to přesně tak. Peloton dokáže být nudný, někdy nedůtklivý, káravý, tvrdý i nepřátelský. Stejně tak je ale často mateřský, připravený nezištně pomoci. A výjimečně dokáže být jako milenka.

Autor:



Nejčtenější

Není nad to, chodit nahá po bytě, říká MOgirl Karolína

„Jsem usměvavá, infantilní, střelená, vtipná a hodná,“ říká MOgirl Karolína.

Láká ji nebezpečí a přiznává, že umí být střelená a infantilní. A ničeho ze svého života nelituje. „Řídím se mottem, že...

Experimenty na lidech: americký stát potají plošně šířil bakterie

Jezdily rychle a hlavně po celé zemi. Autobusy Greyhound proto armáda využila k...

Infikoval vlastní obyvatele bakteriemi a viry, které ničily zdraví a dokonce zabíjely. Potají. Po dlouhých dvacet let...



Orgasmus, pro který nehnete prstem. Internetem se šíří erotická hypnóza

Stačí se soustředit, nabádají erotické hypnotizérky.

Má to být bezdotykové sebeuspokojení. Prosté fyzických stimulů, cesta k orgasmu při něm vede čistě skrze mysl. Podle...

Hnědé kobylky: jak dobře si malí a hlavně velcí nacisté žili z cizího

A tohle je také naše. Nacisté jako Adolf Hitler a Hermann Göring nejen...

Špičky nacistického režimu si za veřejné peníze stavěly soukromé rezidence, důstojníci SS si jen tak přivlastňovali...

Nejlepší pivní destinace zahrnují USA, Čínu i Brazílii. Česko schází

Tupláky, hluboké dekolty, Octoberfest? Zapomeňte, pivní kultura se změnila....

Virginie na prvním místě a kromě ní další americká města, mimo nich už jen čínský Peking, jihokorejský Soul a brazilské...

Další z rubriky

VIDEO: Špičková yoya stojí i tři tisíce korun, říká český mistr

Robert Kučera

Není to jen dětská hračka. Špičková yoya jsou sofistikovanými technologickými kusy a dělají se s nimi složité triky,...

Rapeři v ringu. Marpo vyslyšel Rytmusovu výzvu a utká se s ním

Velký zápas. Duel mezi Marpem a Rytmusem znamená velké peníze a velkou...

„Takže Marpo, vyzývám tě na boxerský zápas,“ zaznělo z jednoho rohu pomyslného ringu. „Přijímám – a začni trénovat,...

VIDEO: Dostanu děsně na hubu, říká o svém thaiboxerském souboji Marpo

Marpo jako host Óčka Drive

Osm let nebyl v ringu, ale na konci letošního roku ho čeká super-zápas v O2 areně. Pokud vše vyjde, postaví se proti...

Najdete na iDNES.cz