Tour de France na vlastní kůži. Už chápu, proč profíci někdy dopují

aktualizováno 
Rozhodl jsem se s architektem a hercem Divadla Sklep Davidem Vávrou vyzkoušet, co to je Tour de France. Respektivě alespoň jednu její etapu. Tu nejtěžší alpskou, 204,5 km z Morzine do Saint-Jean-de-Maurienne. Ukrojí skoro polovinu savojských Alp ze severu na jih, navrch čtyři těžké horské prémie a maximální převýšení téměř 5 kilometrů.

Trénovali jsme tři měsíce, abychom si to mohli pár dní před ostrým startem Tour de France vyzkoušet. V sedle jsem byl šestkrát týdně, najezdil asi 2500 km, jeden týden skoro 500 km. Nakonec je ale všechno jinak a projekt dostává trhlinu. Davida na poslední chvíli srazí silná viróza a tak jedu jen ve dvojici s Pavlem Mejsnarem z firmy Scott a s doprovodným vozidlem s fotografem Lukášem Bíbou a kameramanem Zdeňkem Klimpellem. Převládající pocit je strach - strach, zda se něco takového dá vůbec ujet.

Koukám na tachometr, rychlost kolísá mezi 8,5 až 7,5km/hodinu. Nohy ztěžka točí pedály do šíleného 12% stoupání. Za mnou 165 km, přede mnou ještě asi 20 kilometrů na bájný vrchol Col de la Madeleine. Pak už to do cíle bude jen z kopce a po rovině. Ale nejdřív se dostat nahoru. Přesně toho jsem se bál. Až dosud mi skoro všechno vycházelo. Teď se můj slušně namazaný stroj přidřel. V duchu počítám, to ten kopec pojedu tři hodiny? Jsem vlastně kousek od cíle a přitom tak daleko. Vyjedu to vůbec? A dojedu?

9. etapa Tour de France 2010

Z Morzine do Saint-Jean-de-Maurienne, 204,5 km, 5 horských prémií:

- 18.5 km - 4. kategorie - Côte de Châtillon - 2.1 km, stoupání 3.9 %

- 46 km - 1. kategorie - Col de la Colombière - 16.5 km, stoupání 6.7 %

- 71 km - 2. kategorie - Col des Aravis - 7.6 km, stoupání 5.9 %

- 97 km - 1. kategorie - Col des Saisies - 14.4 km, stoupání 5.1 %

- 172.5 km - nejvyšší kategorie HC - Col de la Madeleine - 25.5 km, stoupání 6.2 %

Ale pěkně popořádku. Všechno to začalo v předvečer v gotických ruinách cisterciáckého opatství St. Jean d´Aulps. Připadám si jak dávný mořeplavec, který se před plavbou na druhou stranu zeměkoule jde pomodlit do chrámu. Je to nádherné duchovní místo, věřím, že přinese štěstí.

Ráno v Morzine v den startu se o mne ale pokouší infarkt. Může za to rozený skeptik Pavel, který cestou do Francie rouhačsky zapochyboval: "To jsem zvědav, co se na poslední chvíli potentí." Nemá se to říkat. Taky že se potentilo. Vloudila se technická chybička, Pavel nemohl dofouknout kola přes speciální vysoké ráfky. Stálo nás to skoro hodinu.

V osm konečně vyrážíme. V místě, kde bude startovní čára drsné deváté etapy, nás stylově odmávne sportovním deníkem L´Equipe trafikant z Morzine společně se zpravodajem Českého rozhlasu Honzou Pokorným, který se na nás přijel podívat až z Paříže.

Jen počasí není ideální. Devět stupňů, zataženo, aspoň že neprší a nefouká moc vítr. Mám na sobě čtyři vrstvy, dlouhé rukavice, čepičku pod helmou, ale teplo mi tedy není.

Aspoň trochu se rozehříváme do mírného stoupání k Les Gets. Všude kolem v oblacích mizí lanovky, jsme v Portes du Soleil, největší propojené lyžařské oblasti světa. Začínáme svižně, ale lehce, na pohodu, tak jak radili odborníci. Přichází sjezd, který se na 15 km zlomí do první horská prémie na Cote de Chatillion. Je to "jen" 4. kategorie. Takových stoupáčků je v Česku dost. Zatím to zvládáme hravě. Trénink na Zvolském kopci u Prahy se vyplatil.

Nahoře první malá bagetka se šunkou a už se znovu frčí dolů. Tak to ostatně bude skoro pořád. Tahle etapa není jen ukrutně dlouhá. Po rovině vede stěží 30 km. Zbytek, víc než 170 km, je pořád buď jen nahoru nebo dolů.

Petr Pravda v cíli 204,5 km dlouhé 9. etapy Tour de France ve městě Saint-Jean-de-Maurienne


Začátek utíká rychle. Je tu 25. kilometr a jsme v Cluses, jednom z nejnižších míst trasy. Až teď to vlastně všechno teprve začíná. A pořádně. Přichází horská prémie první kategorie, obávaný průsmyk Col de la Colombiér ve výšce 1618 metrů. Stoupání prudké 6,7 % a dlouhé 16,5 km. Pavel nasazuje zdrcující tempo. Já se rozjíždím trochu pomaleji, mírně odpadám a hlídám si tepy, abych se nezahltil. Nakonec se to vyplácí, v půli kopce ho zvolna docvaknu. Chvíli jedeme spolu a pak mu překvapivě odjíždím. Že by nebyl ve své kůži?

To by byla špatná zpráva nejen pro něj, ale i pro mne. Tohle není závod, původně jsme měli jet tři, teď jsme jen dva a já Pavla potřebuji, aby mi pomohl se přehoupnout přes ty šílené hory. V některých úsecích se rychlost pohybuje kolem 9 - 10 km/hod. Krotím tempo a tepy tak, aby mi nelezly přes 155 za minutu. Na asfaltu jsou typické velké nápisy se jmény závodníků z loňské Tour - hlavně Contador. Předjíždím taky prvního cyklistu místňáka. Salut, bon jour!

Někde v půli nejprudšího stoupání přichází šok. Starší Francouz v protijedoucím autě skoro zastavuje, až se děsím, že se bude ptát na cestu. Ale všechno je jinak. Stahuje okénko, vyklání se a tleská mi. Zabírá to jak povolený doping, doma se to nestane. Připadám si jak Contador nebo Armstrong. Mám úžasnou radost a musím se krotit, abych to nepřehnal s tempem.

Za chvíli se vyhoupnu z lesa na holé studené pláně. Stoupání je nekonečné. Nahoře na Col de la Colombiér drkotám zuby a dávám z našeho doprovodného vozidla další bagetku se šunkou. Pavlova ztráta je minimální, ale nevypadá vůbec dobře. Je tu zima jak na Sněžce. Zahřívám se poklusem k děvčeti, které v místní hospodě umývá zevnitř okna a nechávám se s ní fotit. Smějeme se a já myslím na to, mi ty vtípky asi dlouho vydrží. Za sebou mám 46 km. Je to UŽ nebo TEPRVE čtvrtina téhle šílené etapy?

Navlékám tenkou šusťákovku a vyrážím dolů. Ten sjezd nikomu nepřeju. 17 kilometrů serpentinami do La Clusaz, o 600 výškových metrů níž připomíná setkání s mozkomory z Harryho Pottera. Řítím se až 70km rychlostí, kolo pode mnou se třese jak splašený kůň. Musím si sakra hlídat, abych se v některých zatáčkách nedostal do protisměru nebo nevyletěl ze silnice. Čelo mám skleněné, v uších z náhlého tlakového rozdílu píchá, do prstů dostávám křeče, dlouhé rukavice jako bych vůbec neměl a celým tělem proniká smrtelný chlad.

Dole mám po té Sibiři skoro radost, že přichází další horská prémie, kde se budu moci trochu zahřát. Col des Aravis, "jen" druhá kategorie. Čekám na Pavla, kterému je hůř a hůř. Jedeme vzhůru volně bok po boku. Nahoře na 71. km je hranice mezi Horním Savojskem a Savojskem a také obchůdky se suvenýry - ovčími a kozími kůžemi, kravskými zvonci ...

Zatímco Pavel bojuje sám se sebou, já dávám další bagetku, čokoládového muffina a doplňuji pití. A hlavně se znovu oblékám, čeká nás opět šílený sjezd. Dole ve Flumet bohužel zakufrujeme několik poctivých kilometrů. Mám vztek, protože tuším, že tohle určitě vezme síly. Naštěstí na kraji hezkého městečka přichází rozptýlení, míjíme velkou skupinku místních cyklistů, kteří si to hasí z kopce proti nám.

Sotva se stačíme pozdravit už se zvedá další horská prémie, tentokrát 1. kategorie, Col des Saisies. Hned na začátku Pavel odpadá, já do sebe láduji energetickou tyčinku a makám vzhůru. Pořádný nekonečný utahovák do výšky naší Sněžky, který bere fyzické i psychické síly. Přitom jsme pořád ještě jen v půlce etapy.

Pavel Mejsnar (vpravo) a Petr Pravda stoupají na Col des Aravis (1487 m n. m)


Nahoře zase něco nacpu do žaludku a čekám na Pavla, ale marně. Tuším, že je konec a já to budu muset nakonec dorazit sám. Zatímco se doprovodné vozidlo s kluky vrací pro Pavla, vyrážím do dalšího vražedného klesání dlouhého 30 kilometrů.

Ze sedla poznávám ohromnou dimenzi francouzských Alp. Z průsmyků pod vysokými skalnatými vrcholy padám během pár minut do hlubokých zaříznutých kaňonů s divokými řekami a potoky nebo širokých údolí, abych vzápětí znovu stoupal vzhůru k horským pastvinám. Točí se z toho hlava. Všude jsou krávy a ovce a také lanovky a sjezdovky. Každá vesnička má kostelík s vysokou věží, často projíždím úzkými kamennými uličkami. Zavzpomínám při tom na mámu, která tuhle zemi milovala.

Jdu podruhé na malou. Prý to je dobré znamení, že mám dost tekutin. Doráží mne naše auto, které v kopci sebralo asi virózou zdecimovaného Pavla. Za chvíli je tu olympijské město Albertville a bohužel další neplánovaná zajížďka. Dohromady to bude plus 12 zbytečných kilometrů. Chvíli šlapu po rovině a zamíchávám se mezi skupinky cyklistů na vytuňených silničkách. Jedeme třicítkou a prohodíme pár slov o Tour i o fotbale. Když řeknu, že mířím k průsmyku Col de la Madeleine, můj francouzský kolega se významně podívá na hodinky. Teprve později mi dojde proč.

Čísla z etapy

Zároveň poznávám, jaký ve Francii panuje vztah mezi cyklisty a řidiči. Když jedou spolu dva cyklisté, jedou vždy vedle sebe a řidiči je vnímají prostě jako auto. Nikdo netroubí, nevzteká se. Auto klidně vydrží vzadu v kopci se zařazenou jedničkou a stoupá vzhůru šnečím tempem. Nakonec předjíždí opatrně a s velkým odstupem. Občas se také objeví dopravní cedule upozorňující řidiče, aby při předjíždění cyklistů dodržovali odstup nejméně 1,5 metru! Všichni to dodržují.

Loučím se s francouzskými borci, míjím ještě partu Američanek z jakéhosi US cyklistického oddílu na tréninku v Evropě a přichází poslední dějství. Nejtěžší horská prémie Col de la Madeleine, 25 kilometrové stoupání, rampa do nebe. Na začátku ještě zkouším vtipy s kluky z doprovodného auta. "Kde je Contador?" "Minutu za tebou," zní odpověď. "A manželka s dětmi?" "Půl hodiny před tebou." "Tak to je ještě dobrý."

Co jsem snědl a vypil

- 4 cyklistické láhve s iontovým nápojem, tři s obyčejnou vodou

- 4 malé bagetky se šunkou

- 1 čokoládový muffin

- 2 energetické tyčinky

- 2 "pomalé" energetické gely + 3 rychlé

Za chvíli mi už ale dochází. Kopec to je šílený. Těch 25 kilometrů je po každém kilometru rozděleno krásnými nablýskanými patníky s údaji o kilometrech a hlavně procentech stoupání. Nikomu nepřeju po 4 kilometrech děsného krpálu číst údaj 21km, 11%. Ještě někde před polovinou si myslím, že to vyjedu bez zastávky. Kopec si myslí něco jiného. A tak nakonec dvakrát aspoň na minutku potupně lezu s kola, piju ionťák a tlačím do pusy tubu energetického gelu. Úplně nahoře se nořím do mlhy a zimy a zkouším něco jako prémiový finiš.

Ale ještě není zdaleka konec. Přichází poslední dávka Sibiře v 20 kilometrovém sjezdu a pak jako bombónek devět nekonečných zabijáckých rovinatých kilometrů po státovce v mírném protivětru. Začátek se snažím udržet dalšího cyklistu, který mne dojel, ale neuvisím ho a pokračuji trochu nedůstojným výletním tempem až do cíle.

Zima, skály, mlha - výjezd na Col de la Madeleine


V Saint-Jean-de-Maurienne je mi už všechno jedno. Na cílové čáře si sedám doprostřed silnice. Nemůžu už skoro chodit, smát se, brečet, mluvit.

Na tachometru svítí 216km. Začínám chápat, proč se v cyklistice někdy dopuje. Když odečtu zbytečné kilometry a přepočítám čas, čistá jízda byla těsně pod deset hodin (s krátkými zastávkami na záchod a u doprovodného auta o cca 20 minut víc). Víc než o 4 hodiny déle, než to zvládne čelo profipelotonu. Hlavně si ale neumím představit, že bych to měl takhle dělat den po dni tři neděle.

Nemotorně vyťukávám sms Davidovi: Mise splněna, ale je to peklo kamaráde.

sms od DAvida večer před startem:

Tak hodne kuraze at te kopec nesvaze.

Roztoc pedaly a slapky, zabus do retezu, polykej kapky potu a silnice prach.

Pamatuj hlavne pravidlo stastneho navratu.

David


KDO VYHRÁL TŘI DRESY stáje HTC-Columbia

Martin Král z Klatov

Jaroslav Pecina z Rosic

Tomáš Raba z Jidřichova Hradce

Pokud se vám u nás nezadařilo, tak můžete dres stáje HTC-Columbia a dokonce i zájezd do Paříže, kde se pojede poslední etapa Tour de France, vyhrát i v tipovací soutěži na stránkách columbia.htcfans.cz.

Autoři: ,

Nejčtenější

VIDEO: Vyzkoušeli jsme první český nevěstinec se silikonovými pannami

Rebecca má mírně vyděšený výraz.

Netradiční nevěstinec otevřeli začátkem listopadu v centru Prahy. Na toho, kdo si přijde užít, čekají místo živých žen...

Sexuální závislost se šíří jako epidemie, varuje výzkum

O závislosti na sexu se vedou vědecké pře.

Jsou v téměř nepřetržitém souboji s myšlenkami na sex, vynakládají enormní množství energie na to, aby svůj sexuální...

VIDEO: Takový je osud plastu ze žlutých popelnic. Půlka končí na skládce

Díky třídicí lince a jejím pracovnicím dokážeme plasty recyklovat. I když ne...

Když vyhodíme plastový výrobek do třídicího kontejneru, máme dobrý pocit. Reportér iDNES.tv Matěj Smlsal vyrazil do...

Prodávám v sexshopu a baví mě to, říká MOgirl Lucka

MOgirl Lucka miluje tetování a sama ráda kreslí.

Původem je holka z vesnice, po zastavení v Praze však skončila v Liberci. A zamilovala si ho. Plánuje vysokoškolské...

OBRAZEM: Nahota, krása, neřest, nevinnost. Česko hostilo burlesku

Dýchá z ní svět zašlé dekadence, ale i komiky, politické angažovanosti a...

Dýchá z ní svět zašlé dekadence, ale i komiky, politické angažovanosti a radikality. A stále víc se zabydluje i v...

Další z rubriky

Neznámé sporty: famfrpál z Harryho Pottera má svou profi ligu

Svůj famrpálový tým má i vídeňská univerzita.

Vyklouzl z pohádkového světa a vkročil do reálného. Ano, sportu kouzelnických adeptů z příběhů Harryho Pottera se...

VIDEO: Nový zápis v knize rekordů. Vozíčkář Vašek vyskočil z balonu

Vozíčkář Vašek vyskočil v tandemu z balonu. Vytvořili tak nový český rekord.

V České knize rekordů, zvané česká Guinessovka, se objeví další zápis. Postarali se o něj parašutista Roman Štengl a...

VIDEO: Podívejte se na zápasy Vémoly, Ondruše a Muradova z XFN Plzeň

Zápas měl Vémola pevně v rukou.

Bomby létaly při každém duelu v kleci, tři souboje však byly nejsledovanější. Vítězně z nich na plzeňském galavečeru...

Najdete na iDNES.cz