Dojíždí zbytek pelotonu.

Dojíždí zbytek pelotonu. | foto: Martin Homolapro iDNES.cz

Etapa Tour de France v doprovodném voze. Božský zážitek

  • 39
Fantastická atmosféra, obrovské nadšení a trpělivost diváků, krásná provensálská příroda a hlavně logistická sportovní operace nemající obdoby. I trochu "nudná" rovinatá etapa Tour de France prožitá v doprovodném superbu byla zážitkem, který nesnese srovnání.

Na pozvání hlavního sponzora Tour de France Škoda Auto jsme se zúčastnili 13. etapy ze Saint-Paul-Trois-Chateaux do Le Cap d´Agde, která vedla i blízko známých provensálských perel, jako jsou Orange, Avignon nebo Nimes, až ke Středozemnímu moři. Navíc ve státní svátek výročí pádu Bastily a ještě k tomu s odborným výkladem bývalého profesionálního závodníka Francouze Kiliana Patoura.

Během toho fascinujícího dne nevidím, popravdě, ze závodu ani desetinu toho co v televizi. Zato stojím tváří v tvář nové hvězdě závodu Peteru Saganovi, jsem na krok od Ivana Bassa, zdravím se s bývalým vítězem Tour de France, Gira a mistrovství světa ve stejném roce 1987 Stephenem Rochem. Ale také potkávám nadšené fanoušky – třeba dělníka silničáře z Nimes Xaviera a jeho ženu Therese, pana Girauda z vesnice St. Theodorit, který o situaci na Tour de France mluví se stejným zaujetím a stejně tak dlouho, jako jsme byli zvyklí u Roberta Bakaláře. A spoustu bizarních postaviček, namátkou třeba dvojníka Petera Sellerse či Boba Marleyho.

Městečko startu je důležitější než Paříž

Začíná to celé málem tak, jako bych i já měl jet závod. Nemůžu dospat, brzy ráno se nutím do vydatné "závodnické" snídaně a pak už rychle auty z hotelu na start.

Městečko Saint-Paul-Trois-Chateaux je to ráno důležitější než velká Paříž. Není tu k hnutí a všechno a všechny tu opanoval festival Tour de France. Už hodiny před startem se tvoří kolony a nedá se zaparkovat. Na hlavní třídě, kudy povedou první metry etapy, je tlačenice. A další tisíce lidí do centra dění teprve míří.

Kdo si myslí, že se závod v městečku odbude obyčejným startem, je na omylu. Tour má svůj rituál. Je to nejen závod, ale také cirkus pro diváky, sponzorská show s alegorickými vozy, tančícími mažoretkami, policisty na nablýskaných motorkách…

Dlouho před startem defiluje před tisícovkami diváků náklaďáček s obřími pytlíky bonbonů Haribo, pojízdná bageterie, auto-pneumatika Kléber, vůz nesoucí trio sošných koní v životní velikosti coby reklama na sázkovou kancelář i roomster s nablýskaným obr logem slavné české automobilky. Nechybí vyvolávači a krásné mávající dívky, které jsou k otevřeným vozům přikurtovány speciálními horolezeckými postroji, aby náhodou nevypadly v ostré zatáčce. Vzduchem létají pytlíky s bonbony a desítky drobných dárků.

Na volném prostranství městečka stojí vesnička Tour de France s desítkami stánků. Tady se opět prezentují sponzoři, připravují se typické francouzské palačinky a jiné delikatesy. Potkávám tu bývalé slavné závodníky, regionální politiky a obchodníky, šaramantní krasavice i mladičké referentky, které se teprve učí, jak vstupovat do velkého světa. Ale také eskamotéra, jenž bez jištění předvádí triky na kole na třímetrovém kandelábru, či věrného dvojníka inspektora Closeaua (coby Petera Sellerse) z Růžového pantera.

První kontakt se závodníky

Stačí pár minut, abych zapudil myšlenky na to, zda tohle divadlo není nabubřelé, šílené, neskutečně zbytečně drahé a pitomé. Ne, je skvělé, zábavné, úžasné. A profesionální.

Představuje se nám náš řidič, bývalý špičkový závodník profipelotonu. "Jsem Kilian Patour, držte se mne, ať se neztratíte," představuje se bývalý mistr Francie na silnici a míří k obrovskému parkovišti, kde už stojí luxusní autobusy jednotlivých závodních týmů. Kolem nablýskaná karbonová kola a také připravení závodníci. Někteří hovoří s rodinami či přáteli, jiní v útrobách autobusů zahřívají PlayStationy. Stojím u lehoučkého speciálu Pinarello španělské hvězdy Alejandra Valverdeho. Stačilo by naskočit a vyrazit. Jelo by to snad samo.

Pak přichází slavnostní podepisování na malé tribuně v centru městečka, kde závodníci mimo jiné stvrzují, že přijímají možná rizika a zároveň se představují divákům. Je tu nová hvězda profipelotonu, Slovák Peter Sagan, italský supervrchař Ivan Basso. Mnozí se podepisují i divákům a pak si u velkého stánku s občerstvením cpou kapsy dresů speciální závodnickou stravou. Kilian se zdraví skoro s každým, hlavně s Francouzi a Američany.

Je čas vyrazit před skutečným startem Tour, abychom se v začátku nepletli mezi závodníky. Za městečkem zastavíme na skok u "nultého" kilometru, kde je skutečný ostrý start závodu. Už teď tu čekají nadšení diváci. A tak to bude pokračovat celou 217 km dlouhou etapu. Tisíce a tisíce lidí podél trati, kteří dlouhé hodiny čekají před svými auty, karavany, na dekách při pikniku nebo prostě přicházejí jen tak pěšky se skládacími židličkami.

Nadšené čekání na pětivteřinový zážitek

Tohle vám rozum nebere. Mohli by sedět v pohodlí doma u televize a sklenky dobrého červeného. Ale oni ne. Praží si hlavy na sluneční výhni a hodiny čekají na chvilku, až budou moci dvakrát trhnout hlavou a vykřiknout jméno svého favorita. Po pár vteřinách je po všem.

Překvapí vás i struktura diváctva. Nemá žádnou logiku. Jsou tu prostě všichni. Školáci, adolescenti, holky, které půjdou večer na diskotéku, ženy s batolaty v kočárcích, seriozní muži od rodin – zde samozřejmě s rodinami, zralé ženy a také neuvěřitelné množství důchodců.

Náš projíždějící pořadatelský superb všem ukazuje, že cirkus brzy začne. A tak se stáváme slavnými téměř jako závodníci. V každé zatáčce má Kilian ruku na klaksonu se specificky veselým zvukem a odpovědí je mu nadšené mávání a volání. Neubráníte se dojetí, možná kratičkému opojnému pocitu slávy. "Patřím k tomu cirkusu!"

Kilian mezitím zapíná radio Tour, kde se hlásí všechny důležité informace ze závodu, jenž právě kdesi za našimi zády začíná. "Je to takřka rovina, ale vůbec to pro závodníky nemusí být snadné," vysvětluje bývalý profík. "Je silný boční vítr a ten může sebrat hodně sil. Navíc kousek před koncem etapy musí všichni zdolat prudký kopec, takže tohle možná nebude pro čistokrevné sprintery, jako je Cavendish."

Po 50 kilometrech zastavujeme v zatáčce a čekáme na závod. Nejsou tu jen Francouzi. Přijeli i Belgičané, Holanďané, Italové, Norové… Přijímám pozvání ke stolečku u jednoho z francouzských karavanů. Panuje tu dobrá nálada. S asi čtyřicetiletým silničním dělníkem Xavierem z Nimes a jeho ženou Therese vedeme jednoduchou francouzsko-anglickou konverzaci. Sport, práce, děti. "Mám jich pět," chlubí se Xavier, a zatímco hladí po vlasech malou Lucy, ukazuje na okénka karavanu, z nichž vykukují její bráchové. Jména děcek má vytetovaná po celém těle. "Doufám, že tam máte taky madam?" mrkám na Therese. "Oui, bien sur… tu mám tady," směje se Xavier a ukazuje na lýtko.

Ale pozor! Vrtulník na obloze, pak motocyklová policejní eskadra, červený superb ředitele závodu, motocykly s fotografy a už je tu předvoj pelotonu. Je to ještě horší, než jsem čekal. Prořítí se padesátkou a během pěti vteřin jsou fuč. Stejně tak hlavní peloton. Jen tak tak stačím zaregistrovat favorita Bradleyho Wigginse, který jede ve žlutém.

Ženy jsou v mávání absolutní přebornice

Naštěstí přesedáme na 15 minut do vrtulníku, abychom mohli kousek závodu sledovat aspoň z ptačí perspektivy. Kroužíme nad starými městečky Provence, pohled je to impozantní. Snažím se zjistit, jak vypadá z nebe pět minut mezi uprchlíky a pelotonem.

Tour de France 2012 v číslech

15 000 000 - přibližně tolik fanoušků se letos sejde kolem trasy

450 000 - euro dostane letošní vítěz

12 000 - tolik celkem dohlíží na Tour policistů

3496 - kilometrů letos měří celá trasa

190 - do tolika zemí je vysílán přenos letošního závodu

110 - oficiálních automobilů ŠKODA AUTO je zapojeno do organizace

99 - krát v historii se už jede Tour

22 - je letos týmů na startu

20 - se letos jede etap

7 - celkových vítězství nasbíral dosud nejúspěšnější jezdec TdF Lance Armstrong

Ale itinerář je neúprosný, už jsme zas v autech a řítíme se v patách uprchlíků mezi davy diváků. Mimochodem, stojí za to popsat divácké mávání. Zatímco mladí kluci divoce rozhazují rukama, chlapi většinou jen rozvážně zvednou paži. Zato ženské jsou rafinovaně kreativní, zapojují do mávání všechny své zbraně. Některé jen koketně vrtí dlaněmi a rozhazují dlouhé vlasy, jiné mávají pažemi až po loket a mrkají na vás očima. Další mávají elegantně celýma rukama. Vrcholné stadium je, když při tom rozvlní i prsa, boky a zadek.

Blížíme se k závodníkům a Kilian vysvětluje různé finesy profipelotonu. Jak je důležitá "chemie" dobrého týmu, jak v něm nestačí mít jen samé hvězdy, ale i dříče, kteří budou přesně plnit různé úkoly. Nejenom sprintovat do cíle a hnát se jak smečka v kopcích nebo "nosit lídrovi týmu vodu". Ale také ho chránit, dohlížet na něj, aby se vyhnul pádu. "K tomu je třeba mít šestý smysl a i takoví jezdci jsou pak dobře placení," vysvětluje Kilian. "Kolik berou?" Podle postavení a zkušeností od dvou do 10 tisíc eur měsíčně.

Po etapě víno i sklenička whisky

Bavíme se i o životosprávě, výživě, dietě. "Je to velmi individuální," vysvětluje Kilian. "Někdo může sníst téměř cokoli, někdo se musí hodně hlídat. To nejdůležitější ale je, aby cyklista poznal sám sebe a své potřeby. Někdo to zkouší rok, dva, než na to přijde." Tak je to třeba i s alkoholem. Zejména italské, španělské nebo francouzské týmy mají po závodě na stole běžně červené víno. Ale prý téměř nikdo bílé. Někdo si dá i skleničku whisky.

Předjíždíme uprchlíky, je to jediná možnost, jak vidět cyklisty zblízka trochu déle. Dolů z kopce pak Kilian rozjíždí superba jak závodník rallye a předvádí důležitou disciplinu doprovodu pelotonu. Být v kontaktu a přitom neohrozit jezdce. Na tachometru máme v zatáčkách přes 70-80 km/hod, tvrdě letíme přes zpomalovací hrby a stejně cyklistům moc neujíždíme, protože z kopce jedou nezřídka rychleji než auta. Občas jedeme na centimetry od doprovodných motorek a dalších vozů.

Ale už jsme u moře. Pětadvacet kilometrů před cílem si obracíme vnitřnosti na prudkém kopci Mont Saint-Clair v přímořském městečku Sete. Z vrcholu je nádherný výhled, ale na krásy teď není čas. Peloton se tu trhá na skupinky a my musíme být co nejrychleji v cíli, abychom stihli spurt.

V cílovém Le Cap d´Agde to vypadá podobně jako v místě startu. Jen lidí je tu třikrát tolik, po souboji tělo na tělo prolétl nakonec páskou jako první Němec André Greipel, Slovák Peter Sagan projel v těsném závěsu za ním. Davy ale šílí při průjezdu každého závodníka a neodcházejí ani poté, co s mnohaminutovou ztrátou dojede ten poslední.

Městečko je na pár hodin kompletně ucpané auty. Loučím se s Kilianem a celou Tour. Ze závodu jsem toho moc neviděl, ale konečně jsem poznal, co to Tour de France je. Neobyčejný závod, úžasný mezinárodní festival a ta nejlepší možná oslava cyklistiky.