Po sluncem zalité holé louce se vine bílá linka běžkařské trati. Vypadá to trochu podobně, jako když před pár lety Katka Neumannová nechala navézt sníh na Hradčany. Závody Transjurassiene ve Francii v letošním roce zradilo počasí. Původní a krásná šestasedmdesátikilometrová trať vzala za své. Náhradní kolečko mělo mít 42 kilometrů, nakonec bylo ještě o dva kilometry kratší.
Stojím v davu závodníků druhé vlny. Tlačíme se u kraje klece, odkud nás vypustí na trať. Elitní skupina vyjela už před hodinou a my tu pořád trčíme. Kolegovi přede mnou se pěkně klepe zadek zimou. Mrknu na ten svůj a vidím, že jsem na tom stejně. Energii ze speciální šťávy nevalné chuti, kterou jsem do sebe dostal před startem, holt vyplácám na vibrace svého pozadí. Ještě že jsem si aspoň nechal mikinu.
Na trati se potkává startující početná skupina s první vlnou, která se blíží k občerstvení na 30. kilometru
Vpředu v druhé linii jsem zřejmě jediný cizinec.Obklopují mě samí Francouzi. Odlišuje mě od nich zejména účes, získaný po dvou nocích v autě. Ráno jsem se zahlédl v zrcadle a zjistil jsem, že "Punk´s Not Dead". Dokonce mě brácha donutil, abych si vzal čepici a nestrašil lidi. Ale co, nejsem tu kvůli tomu, abych byl za fešáka.
Moderátor něco hlásí francouzsky a ozývá se pískot. Pochopil jsem, že náš start zase o něco posunuli. Francouzi nadávají, ale rozumím jen skandování "Mubarak". Vzápětí dostávám hůlkou do hlavy. Kolega přede mnou usoudil, že má bláto za hrazdičkou běžkařských bot. Jeho odstranění je v těsně stojícím davu výborný nápad. Omlouvá se, ale odradit se nedá.
Po více než hodině čekání konečně na trati
Ke startu se blíží čelo závodníků, kteří vyrazili už před více než hodinou. Kvůli tomu pořadatelé odkládali náš start. Nakonec už ale nečekáme dlouho. Projede jen tak deset závodníků a organizátoři nás vypouští na start. Zbytek elitní skupiny se tak musí proplétat tisícovým davem druhé linie.
Po víc než hodinovém čekání jsem na startu strašně ztuhlý. Vyrážím a brzy zjišťuji, že se naplnila moje noční můra. V noci nemrzlo tolik, aby se trať po včerejším závodě klasickou technikou, který vyhrál Stanislav Řezáč, znovu zatáhla. Místo pevného povrchu je hrubozrnná krupice, do níž se nohy boří až po kotníky bot.
Redaktor iDNES.cz v závěru jednoho ze sjezdů
Radost z jízdy se rychle mění v pocit naštvání. Popravdě jsem něco víc než naštvaný, ale obávám, se že patřičné slovo je na indexu zakázaných. Prvních šest kilometrů stoupáme do kopce. V podstatě jedeme ve vláčku jeden za druhým. Proti nám sjíždí kolegové, kteří odstartovali více než hodinu před námi. Je to docela prudký sjezd, místy je led, a tak jen čekám, kdy to některý pošle do nás.
Předjíždět se prakticky nedá. Občas se o to někdo pokusí, ale vznikají z toho jen nebezpečné situace. Konečně jsem nahoře a trochu se rozjíždím. Na úsecích ve stínu mi lyže jedou krásně. Bohužel brzy vyjíždíme na louku, kam praží sluníčko. Tahám lyže břečkou a místy už vyloženě vodou. Nejede mi to, nebaví mě to a na motivaci mi to nijak nepřidává. Je mi vedro a vztekám se, že jsem si nechal mikinu.
Sníh je tu místy i hnědý, to podle množství bahna
Bílá linie trati na mnoha místech mění barvu. Převládají různé odstíny hnědé, podle toho, jak moc je sníh smíchán s bahnem. Někde rolba vyhrnula nahoru i malé kousky jurského vápence. Jeden mě pošle na zem, když o něj zadrhnu lyží. Naštěstí se později ukáže, že do skluznice neudělal až tak velkou rýhu.
Ve stoupání se opět tvoří vláčky. Ještě se najde pár nadšenců, kteří se snaží prodrat kolem nich. Rychle pochopím, že to nemá smysl. Brzy se někde zaseknou a vláček je rychle předjíždí svým tempem. To přitom není nijak závratné. Na mnoha místech střídá břečku čistý led a každou chvíli na něm někdo upadne. Celý vláček se tak po chvilkách zastavuje.
Zato sjezdy jsou adrenalin, led se střídá s nahrnutou hlubokou krupicí. Velká část lidí volí bezpečný pluh, další to prostě pustí. Já jsem někde mezi, hlavně proto, že mi lyže v rozměklých pasážích, kam svítí sluníčko, příliš nejedou.
Redaktor iDNES.cz v cíli
V dlouhém sjezdu jsem pomalý, každou chvilku mě někdo předjede. Na mírnějších úsecích se snažím nabrat rychlost bruslením. Zakopnu o vlastní hůlku a následuje skok tygra na středně pohlednou tygřici. Přistávám hlavou do sněhu a s nohama roztaženýma přes trať. Rychle se zvedám, aby mě někdo nesmetl. Oddychnu si, když zjistím, že to hůlka přežila.
Na poslední občerstvovací stanici padá dvojice závodníků těsně přede mnou. Závodnické ambice už mě celkem přešly, a tak si celkem rád dám o fík navíc a v klidu počkám, až se zvednou. Následuje opravdu prudký kopec. Po jeho stranách občas postávají ti, kterým došly síly. Já jedu za nějakým dlouhánem. Je pomalejší, ale na jeho předjetí jsem rezignoval. Ono není ani moc kudy. Dobrovolníci s lopatami hází na trať sníh, aby bylo vůbec po čem jet.
Celou dobu nás povzbuzují výteční diváci. Často mají s sebou startovní listinu, a tak slyším každou chvíli svoje jméno. "Čeněk, jmenuješ se Čeněk," volá na mě muž, který běží chvilku podél trati vedle mě. Potvrdím mu to, zamávám a běžím dál. Poslední sjezd a cíl.
Jsem rád, že to mám za sebou. Mám pocit, že jsem běžel strašně. Nakonec však stačí dvě hodiny a čtyřicet minut na úroveň první třetiny startovního pole mužů. Musím říci, že letos to nebyl žádný požitek. Ale zážitek určitě.
