„TransRockies? Převýšení 14 km, desítky brodů denně. Větší extrém jsem nezažil,“ říká biker Horák

  10:00aktualizováno  10:00
Jen dřina, bolest a nekonečná drsná kanadská divočina. Účastníci etapového závodu TransRockies zdolali ve Skalistých horách během sedmi dnů 531 kilometrů a převýšení 14 200 výškových metrů. Češi Martin Horák a Milan Špolc se přitom v drsné přírodě neztratili. Do cíle dojeli první ve své kategorii a třetí celkově.

Martin Horák | foto: Martin Horák

V polovině srpna jste se zúčastnil bikového etapového závodu TransRockies v Kanadě. Jezdí se ve dvojici. Jak to vlastně vypadá?
Oba jezdci od sebe na trase nesmějí být vzdáleni víc než dvě minuty. Pokud ano, jsou penalizováni. Já jsem jel s Milanem Špolcem v kategorii Masters, v níž musí být součet věku obou závodníků vyšší než 80 let. Milanovi je 51, mně 32, takže jsme se do toho vešli.

Vy jste náš top biker, Milan na tom určitě není výkonnostně tak dobře jako vy. Jak to šlo dohromady?
První dva dny jsem jel jenom za ním a říkal mu, jak má řadit, jak co projet, jak šlapat. Prostě jsem se mu snažil poradit a pomoct, hlavně pokud jde o techniku. Po fyzické stránce je na tom skvěle. Do kopce jsme jeli úplně vyrovnaně, nikde jsem na něj nemusel čekat.

Podle čeho si vlastně vybíráte, s kým si závod ve dvojici dáte?
Nesmí to být prostě magor a musím ho znát. Přece jen, jste s někým sedm dní na kole, zatížení organismu je velké. Jste tam spolu a musíte si pomáhat, ne se obviňovat a trestat.

Jel jste už mnoho těžkých extrémních závodů jako Crocodile Trophy v Austrálii nebo Cape Epic v Jihoafrické republice. Jak těžký byl závod v Kanadě?
Každý ze závodů má své. V Kanadě je to o nádherné přírodě. TransRockies se jede především ve volném terénu a je to hodně náročné na techniku. Docela často se s kolem chodí, 20 až 30 brodů během dne je normální. Ve srovnání s podobnými závody se v Kanadě jedou nejnižší rychlostní průměry. Jede se celý týden, bez jediného volného dne.

Takže to byl váš nejtěžší závod?
Asi ano. Celý závod se jede ve výšce od 1000 do 2500 metrů. Byl tam třeba sjezd z výšky 2600 metrů, tři kilometry z toho se jelo po tekoucích kamenech, které mají v průměru kolem 50 centimetrů. Kolo se do toho furt zapichuje a není šance to vzít jinudy. Nebo se třeba několik kilometrů stoupalo pěšky po drobných kamíncích, do kterých jste se po kotníky bořil.

Kolikrát jste spadl?
Naštěstí ani jednou, ale můj parťák padal. Nepříjemné setkání se zemí proběhlo snad každý den. (smích)

Co dostává při takovém závodu víc zabrat, kolo, nebo jezdec?
Rozhodně jezdec. S bikama nebyl za těch sedm dní ani jeden zásadní problém. Jediné, co odešlo, byly brzdové destičky, ale i ty se měnily až poslední den. Docela mě překvapilo, jak perfektně vše fungovalo.

Martin Horák

Jak se vůbec řeší technické závady uprostřed pustiny? Čekáte, až přijede pomoc, nebo něco vezete s sebou?
Při takovém závodě musíte být připraven na všechno, takže jsme vezli tři náhradní duše, lanka, spojku na řetěz, multiklíč.

To jste táhli na zádech v batohu?
Ne, všechno bylo přidělané na kole. Sice se váha biku zvýšila tak o půl kila, ale to vem čert. Při takovémhle závodě nesmíte nic podcenit, to není závod na 50 kilometrů.

Kudy jste jeli?
Během těch sedmi dnů jsme byli většinou odříznuti od světa. Jedna etapa byla dlouhá 107 kilometrů a během ní jsme nepotkali ani jeden dům. Pro Evropana trochu nezvyk.

Takže setkání s divokými zvířaty bylo na pořadu dne?
To zase ne. Organizátoři sice strašili s medvědy, ale ty jsme viděli jen dvakrát, a to z auta. Několikrát jsme potkali zvířata, kterým tam říkají moose. Je to vlastně los. Ten se občas zjevil třeba 10 metrů od nás. To bylo nepříjemné. Je to však sice velké, ale plaché zvíře.

z kanadského deníku martina horáka

Pátá etapa

Zima, hrozná zima, všechno mokrý, snídám, balím věci, start. Zima jako kráva, jedeme pomalu, samý kaluže. 50. minuta jízdy, šestkrát brodíme řeku, otřesný, necejtím nohy, 6 stupňů Celsia. Jedeme tempo, moc lidí, Milan nastupuje a jede pryč, je mi to jedno, nikam nejedu, je mi zima. Za horizontem ho máme, zima, 4 stupně, to nemůžu přežít. Prší a prší, už sem nikdy nejedu. Single track, už cejtím ruce, nohy ne (…) Sjezd, naprostej bordel, kameny jak kráva, vidím soba, je big, furt šutry, Milan bojuje, péra makaj málo, my makáme taky, zima. Prší, ale nelehli jsme. Cíl – zase jsme celkově druhý. Milan je spokojenej a já zmrzlej jak sobí h...., venku furt prší, do stanu nejdu, chci civilizaci. Nasomruju se k někomu do baráku, potřebuju pračku, sušičku, jídlo, pití...

Měli jste instrukce pro případ, že by se medvěd přece jen objevil?
Říkali nám, že je potřeba zachovat klid a v klidu ustupovat.

Martin Horák

A udělal byste to, nebo byste spíš podřadil a šlápnul do pedálů?
Nevím… ale asi bych na to možná spíš dupnul. V tom terénu by to ale pravděpodobně bylo na nic. Radši nemyslet.

V Česku jste vyhrál většinu velkých náročných závodů: Krále Šumavy, Drásala nebo Rally Sudety. V poslední době jezdíte čím dál tím víc na extrémní vícedenní závody. Čím to?
Je to vývoj. Vždycky mě to táhlo do pořádného terénu, kde bych si hrábnul na dno.

Co vás na tak dlouhém závodě vlastně baví? Bolest? Překonávání sebe sama?
(do rozhovoru vstupuje se smíchem manželka Martina Horáka Ilona Bublová, také česká top bikerka: On je rád, že nemusí být doma.)

Chcete odpovědět sám, nebo to Ilona pojmenovala správně?
(smích) Především je skvělé, že mi to doma tolerují. Je to tak, že musím doma vždycky něco udělat a pak můžu na 14 dní odjet na závody. A co mě na etapových podnicích baví? Na etapáku tě nevyřadí jedna dvě chyby, vše můžeš ještě napravit. Čím déle jedu, tím lépe se cítím.

I atmosféra asi bude na vícedenních závodech jiná, ne?
Určitě. Není to prostě tak, jako když přijedu na závod na 60 kilometrů, vyskočím s auta, odstartuju a po závodě pak zase pospíchám domů, protože mám za pár dní další závod. A tak pořád dokola. A taky lépe poznáš ostatní jezdce!

Připadají vám tedy kratší závody neosobní?
Svým způsobem ano. Na vícedenním závodě máš čas poznat jak sebe, tak i soupeře, pokecat. Během dopoledne jste soupeři, odpoledne vám nabídnou, že vám odnesou mokré oblečení do sušičky. Venku jsou přitom k sobě závodníci přátelštější než tady u nás. Když někdo spadne, neexistuje, že bych nezastavil a nepomohl. Češi jsou prostě hodně soutěživí.

Martin Horák

Tak to chodí mezi chlapy. Jaké jsou, Ilono, vztahy mezi profi závodnicemi?
Ilona:
Výborné. (smích) Ba ne, u ženských to je úplně jiný. Rivalita je ještě o hodně větší.
Martin: Víš, čím to je? Že spolu nechodí na pivo.

To chápu. A co na kafe?
Ilona:
Nemyslitelné. Ženský mezi sebou závodí a nemají čas se kamarádit.
Martin: Ženský jsou prostě dravé. Myslím si, že s polovinou závodníků, kteří jezdí na špici, můžete úplně v pohodě zajít na pivo a pokecat. Ale když řekneš našim nejlepším bikerkám, tak nepřijde ani jedna. A to proto že se dozví, že tam má být ta druhá. Prostě se mezi sebou moc nemusejí.

Oba dva jezdíte profesionálně. Poznali jste se na závodech?
Martin:
Potkali jsme se v roce 2000. Na jednom soustředění Ilona píchla gumu, tak jsem se jí nabídl, že jí to vyměním.
Ilona: No, ono to tak jednoduché nebylo. Já si říkala, co je to za lempla. Nejdříve mi při přezouvání zlomil montpáku, tak se rozhodl, že na to použije táhlo ze zadního kola - to zlomil taky a ve finále, když to všechno udělal, zjistil, že tu duši procvaknul.
Martin: Teď jsem za strašnýho losera, ale pravda je taková, že gumy byly blbý, ráfek byl blbej a to vše se potkalo v jednu chvíli s mou demontáží.
Ilona: Pravda je, že když se Martinovi nedaří, tak se mu fakt nedaří. (smích)

Pět rad Martina Horáka...

... jak se nejlépe připravit a odjet závod

1. Určitě kvalitní trénink, při němž posloucháte svoje tělo. Pokud cítíte, že jste unavení, je určitě lepší si dát odpočinek a nehrotit to. Plán není svatý.

2. Dodržovat před závodem (cca 3 dny) zdravou stravu. Jídlo před a během závodu radikálně ovlivňuje celý výkon.

3. Mít správně seřízené kolo. Nemít ojeté převodníky a brzdy, mít dobré pláště atd. Prostě neřešit závady uprostřed závodu.

4. Nenechat se při závodě unést atmosférou a hlídat si svoje limity. Jet si svoje tempo.

5. Nikdy se nezlomit. To, že se jeden závod nepovede, nic neznamená. Příště to bude lepší. I neúspěchy můžou posílit.

martin horák

Narodil se v roce 1977 v Hradci Králové. Na základní škole začal hrát pozemní hokej (nejprve za Meteor HK, poté za Slavia HK), od osmnácti let se ale věnuje jen cyklistice.

Dnes je profesionálem, již sedmou sezónu jezdí za tým KED Cyklomax. Používá kolo Specialized, přilbu KED, pneumatiky KENDA, tretry, brýle a rukavice Specialized.

Spolu s partnerkou Ilonou Bublovou žije v Bělečku u Hradce Králové.

Autoři: , ,

Nejčtenější

VIDEO: Takový je osud plastu ze žlutých popelnic. Půlka končí na skládce

Díky třídicí lince a jejím pracovnicím dokážeme plasty recyklovat. I když ne...

Když vyhodíme plastový výrobek do třídicího kontejneru, máme dobrý pocit. Reportér iDNES.tv Matěj Smlsal vyrazil do...

Prodávám v sexshopu a baví mě to, říká MOgirl Lucka

MOgirl Lucka miluje tetování a sama ráda kreslí.

Původem je holka z vesnice, po zastavení v Praze však skončila v Liberci. A zamilovala si ho. Plánuje vysokoškolské...

Hon na tygra: jak britský technik ulovil Hitlerův smrtící tank

Tiger měl renomé nezničitelného tanku.

Mezi spojeneckými vojáky vzbuzoval paniku. Oprávněně. Nacistický tank Tiger, šedesátitunové monstrum, se zdál...

Chlapi nejsou snadná kořist, říká domina a striptérka Majkelína

Majkelina

Je striptérkou, jako rázná domina má sadomasochistický projekt, se svou přítelkyní vystupuje jako bondage modelka. Pro...

Koně ve městě: když se světové metropole topily v hnoji

Zašlý půvab starých časů. Jenže koně ve městě znamenali problém.

Byl to problém, který narůstal. Čím více lidí žilo ve městě, tím více koní bylo zapotřebí k jejich přepravě. Nevábný...

Další z rubriky

VIDEO: Dvojité salto vzad. Bratři Podmolové ho předvedou ve dvou

Bratři Podmolové chtějí na Gladiator Games předvést synchronizovaný double...

Gladiator Games se budou v Praze konat již posedmnácté. I letos předvedou úchvatné triky na motorkách, dechberoucí...

Neznámé sporty: famfrpál z Harryho Pottera má svou profi ligu

Svůj famrpálový tým má i vídeňská univerzita.

Vyklouzl z pohádkového světa a vkročil do reálného. Ano, sportu kouzelnických adeptů z příběhů Harryho Pottera se...

Neznámé sporty: při siláckém hodu kládou vůbec nejde o vzdálenost

Hod kládou vyžaduje nejen sílu, ale i přesnost a výdrž.

Už jen uzvednout vysokou a mohutnou kládu a udržet ji, aby se nepřevážila a nesklátila zase k zemi, je náročné. Vyhodit...

Najdete na iDNES.cz