Vykachličkovanou chodbou pražské střední školy se rozléhají kroky. Dva kluci, rozrušené hlasy, skoro běží. Klepou na dveře. A pak tlumeným hlasem naléhají: "Vy jste pan Kolář? …říkal, že si na něj počká… dnes odpoledne, tohle už není sranda…" Dveře se za nimi zaklapnou, po půl hodině kluci odcházejí o něco klidnější. "Tak prosím," zve mě dál Michal Kolář, etoped a psychoterapeut, který se už třicet let zabývá šikanou. Posadí se do křesla. "Poslouchám," řekne. Tentokrát však poslouchám já.
"Šikana v širším slova smyslu existuje od doby, co existuje člověk. Ve světě vždycky probíhala, ať už to bylo otrokářství, feudalismus, holocaust… Vždycky si někdo vymyslí, že má větší práva než ten druhý. A o to jde, že ti druzí pak nemají práva žádná," vypráví Kolář, který se problémem začal zabývat v polovině sedmdesátých let.
"Pracoval jsem v pasťáku a tam jsem se opakovaně setkal s výbuchem skupinového násilí. S lynčem. Bylo to brutální, krvavé divadlo. Kopali do toho kluka jako v transu. Pak ho polili hořlavinou a zapálili," říká.
Šikanují i chytří lidé, a zrovna oni velmi sofistikovaně, říká Michal Kolář.
Jenže v komunistickém Československu byla šikana tabu. Odborníci se tehdy domnívali, že týrání je jen věcí psychopatů. Ani oni si nebyli ochotni připustit, že krutost je v každém z nás. A že každému, i tomu nejhodnějšímu žákovi, může za jistých okolností dělat dobře, když někoho souží nebo dokonce mučí. Pokud šlo o normalizační společnost, ta byla k šikaně slepá úplně. Nemluvilo se o ní. Neexistovala. "Jak říkal Chesterton: ‚Není to tak, že by neviděli řešení. Oni nevidí problém.‘" Kolář ho uviděl.
Vypozoroval, že nejde o náhodnou epizodu. Naopak, celá takhle záležitost měla svůj vnitřní vývoj, svá stadia. "Naučil jsem se vidět pod hladinu vnější pohody. Svět šikany byl tehdy naprosto neznámý, skrytý. Je to i tím, že přímí i nepřímí účastníci týrání bližního násilí kryjí. Jak jsem ale pronikal do zákonitostí šikany, začal jsem její počáteční stadia registrovat v podstatě všude. A kolem roku 1985 jsem už v hloubi duše věděl, že jsem nalezl své poslání, před kterým nesmím couvnout," říká psychoterapeut.
Proč? "Trápí mě, když vidím, jak někdo trpí, úplně mě to fyzicky ničí. Utrpení těch slabých, šikanovaných je strašné. Rozhodl jsem se, že se ten problém pokusím otevřít, poodkrýt. Sepsal jsem příběhy utlačovaných a lidi byli v šoku, jak je možné, že se vůbec něco takového děje," říká.
Co to je?
V součtu toho, jak jedna z forem – fyzická šikana ve škole – může vypadat, Kolář ve své knize Bolest šikanování uvádí tyto příklady: "Oběť je agresory věšena na lustr až do ztráty vědomí. Je škrcena kabelem, provazem, šálou, páskem, a to až do ztráty vědomí nebo ‚jen‘ do ‚zmodrání‘ obličeje a dušení. Agresoři oběti svážou ruce, na hlavu jí navléknou igelitový pytlík a pozorují, jak se zmítá. Oběť je dušena polštářem a ručníkem, agresoři měří čas, jak dlouho vydrží nedýchat. Agresoři se zcela vážně pokoušejí oběť vyhodit z okna, shodit z mostu. Předstírají, že chtějí oběť vyhodit z okna, přes zábradlí ve škole, vystrčí oběť z okna ve vyšším poschodí a drží ji za nohy. Oběť mučí a ‚vynervují‘ ji až třeba ke skoku z okna v prvním poschodí. Oběť bodnou nožem do hýždě, říznou nožem do nohy, naříznou jí ušní boltec žiletkou…"
Zbraň
Galerie NEMedailon Michala Koláře vyšel v rámci projektu Galerie Ne. Galerie NE je inspirativní projekt, multimediální internetová galerie odvážných Češek a Čechů nebo lidí trvale žijících v Česku. Jeho cílem je vyjádřit zápor, odmítnutí, nesouhlas. Nedovolit, co jiní mají za samozřejmé, nemyslet v běžných pojmech, nechtít, po čem ostatní touží, nejít předem danou cestou, nepřitakat tupě, nerozhodovat se bez užití kritického rozumu, nepodvolit se, neohnout, nenechat se zlomit, nepřidat se, nevybrat si jednodušší cestu, neuhýbat. Říct ne nemusí znamenat negaci, může být nositelem kladného náboje. Může být projevem pevného přesvědčení, charakteru, víry a sebevědomí. Může posílit, poposunout, otevřít jiné cesty, oklepat balast a nánosy konvence. Stačí v sobě nalézt odvahu. Nebo jen prostě nemoci jinak. Být jediný a jedinečný. V daný okamžik na daném místě. V čemkoliv. Sám za sebe. |
Někdo buší na dveře. "Pane Koláři, on má zbraň! Vyhrožoval prý dneska v autobuse, že ho dnes pobodá…" sype ze sebe nervózní klučičí hlas. Kolář chce vědět víc, posílá kluka, aby přivedl svědky, ty, co tohle slyšeli na vlastní uši.
Pak zase klesne do křesla, očividně unavený. Tyhle znepokojivé zprávy na něj lidé hrnou už třicet let. "Je to vyčerpávající. Právě proto se tím většina lidí raději nezabývá. Bere to člověku naději, deptá ho to," přiznává Kolář. V duševní kondici se udržuje díky meditacím a modlitbám.
"V každém člověku je hluboko zakořeněna náchylnost k soucitu, k lásce, k dobru. Stejně tak tam je i náchylnost ke krutosti, destruktivitě, zlu. Pokusit se jít cestou dobra a lásky není jednoduché. O to víc mě vždycky potěší, když vidím, že se lidé k sobě chovají vlídně a s respektem, to je balzám na duši," říká psychoterapeut.
Ovšem povaha člověka prý nedovoluje vytvořit nebe na zemi. "Mohli jsme se o tom přesvědčit při naplňování ideálů Francouzské revoluce, komunismu. I co se týče šikany, jsem skeptik. Nicméně mám důkazy, že alespoň v rámci konkrétní školy se to zlepšit dá. A to zásadně. Člověk nemůže být mesiášem, ale i pomoc jednomu trpícímu člověku má obrovský význam. Ovšem tenhle případ je… je… výjimečný. A děje se mimo školu," říká.
Stadia
Kolář mluví o šikaně jako o nemoci skupinové demokracie. O nemoci, která se šíří jako virus. Jako rakovina. I buňka, která se na první pohled může jevit jako zdravá, může být napadena zcela. Zbývá jen otázka, zda se s tím dá něco dělat. Jestli a jak se dá šikana léčit. Úspěchy Michala Koláře svědčí o tom, že dá. Tedy většinou.
"Dosud se ve světě šikana řešila pomocí obecných receptů a kuchařek. V podstatě to jsou babské rady, které vypadají na první pohled sympaticky, ale jsou rizikové. Někdy pomohou a někdy ublíží. Někdy platí a někdy neplatí. Takže se jimi může nadělat víc škody než užitku," říká.
Naopak léčba šikany podle Koláře bere v úvahu to, jakou má šikana formu a v jakém stadiu šikana probíhá. A těch stadií Kolář rozlišuje pět: "První stadium se v podstatě odehrává v jakékoliv skupině. Všude je někdo neoblíbený nebo nevlivný, na jehož úkor je prima si dělat ‚legrácky‘. Pak to ale jde dál, skupina si najde otloukánka. Třetí stadium už je klíčové. Vydělí se jádro útočníků a systematicky začne šikanovat nejvhodnější oběti. Do této chvíle lze věci jasně řešit. Následně ale dojde k bodu zlomu, kdy se šikanování stane nepsaným zákonem i pro opravdu slušné děti a celá skupina se stává krutou. V pátém stadiu – totalitě – se stane šikanování skupinovým programem. U psychických šikan jsou některé zvláštnosti, nicméně princip stadií onemocnění zůstává nezměněn."
Hradecký program
Programu, který Kolář vytvořil, se říká hradecký nebo taky český. Při něm se psychoterapeutovi na jedné ze škol v Hradci Králové podařilo za čtyři měsíce snížit výskyt šikany o víc než 40 procent. Podobně příznivé změny proběhly i na dalších sedmnácti školách. "Až později jsem zjistil, že ty výsledky patří k nejlepším na světě a dají se srovnat jen s programem profesora Dana Olweuse z Norska," říká Kolář, na nějž se začali obracet zájemci o léčbu šikany z Polska, Německa, Francie i Spojených států.
S šikanou totiž souvisejí i případy "šílených střelců". Ukazuje se totiž, že až 71 procent z nich bylo obětí šikany. Což ale prý v USA dosud přehlížejí a tento problém chtějí řešit ozbrojováním učitelů.
Šikana je podle Michala Koláře nemoc skupinové demokracie.
"Některé zmasakrované a traumatizované oběti se svým mučitelům mstí. Většinou ve fantazii," říká Kolář. Je to obrana proti úzkosti, studu, ponížení. Pomáhá to zmírňovat bolest posttraumatických vzpomínek. Vede to ke zvyšování sebeúcty. "Jedna oběť, která skončila v invalidním důchodu, píše o tom, co se jí dělo, celý život knihu. Nemůže ji ale dopsat, protože má obsedantně kompulzivní poruchu," popisuje šikanolog.
Lidí, kteří se nakonec skutečně se zbraní v ruce pomstí, navíc přibývá. "A tyto tragické případy se nedějí jen ve Spojených státech. Dokonce i u nás, ve Svitavách, student zabil nožem učitele. Na základní škole trpěl šikanou, pak i na střední škole a nakonec zaútočil tak strašným způsobem."
Zázrak, který dává naději
Nemuselo by to zajít tak daleko, kdyby se v kolektivu vyskytl "duchovní morální rytíř", který by hned v počátku řekl šikaně ne. Jenže obránci spravedlnosti selhávají.
"Když je skupina zasažena ‚dokonalou‘, totalitní šikanou, její zvrácená pravidla přijmou za vlastní všichni, i ti nejhodnější. Chce to velkou odvahu postavit se proti tak obrovskému tlaku. V počátečních stadiích šikany se to výjimečně stane, ale při pokročilé šikaně je to téměř nemožné. Solženicyn, který zažil totalitní tlak v gulagu, kdy už šlo o život, popisuje, že takového duchovního vzdoru proti zlu je schopen jeden ze sta tisíce. V zásadě to je zázrak, který dává lidstvu naději," říká psychoterapeut.
Pokud kolektiv onemocní "těžkou poruchou vztahů ve skupině, morální nemocí skupinové demokracie" a šikana dospěje do stadia čtyři či pět, pak už se podle Koláře dají jen "mírnit škody". Rozbít tu skupinu.
"Je to, jako když virus přemůže buňku."
Kde se objevuje…
Všude. Školní šikana má prý "epidemický rozměr". Nicméně se vyskytuje nejen v běžných školách, ale například i v mateřských školách, v partnerských vztazích, v práci, a to třeba i tam, kde by to člověk nečekal – například mezi lékaři. S intelektem to nemá nic společného, naopak chytří lidé jsou schopni šikanovat sofistikovaně. A nepomáhá ani kázeň. Daří se jí ve věznicích, v armádě.
"Je všudypřítomná, a pokud někdo říká, že u nich šikana nebyla, není a nebude, zametá problém pod koberec. Zvýšené riziko je například v elitních školách, kde je velký tlak na výkon a soutěž. Tržní mechanismy, jako je průbojnost, razance, úspěch měřený penězi, se přenáší i do vztahů. A takové vztahy pak do jisté míry mohou legalizovat počáteční podoby šikany," varuje Kolář.
A k šíření epidemie šikany přispívá i internet. Děsivý boom pak zažívá i "vlastní sestra psychické šikany – kyberšikana". Online teroru oběť těžko uniká, videa ponižovaných se šíří nezadržitelně prostorem i časem.
Koncepční vzdělání je nezbytné
Zní to katastroficky. Avšak doby, kdy bylo v Československu v oblasti šikany temno, jsou už pryč. Průkopník Michal Kolář za tu dobu ušel dlouhou cestu. Vedl celonárodní výzkum šikanování, je autorem jednoho z nejúčinnějších programů proti šikaně na světě, napsal několik knih, vedl na vysokých školách odborné semináře, spolupracuje s první americkou nevládní organizací proti šikaně Beyond Bullies a s Mezinárodní a Evropskou observatoří školního násilí. A na té cestě za poznáním zla v nás se k němu připojila řada bojovníků proti šikaně.
Michal Kolář má však ještě jeden velký profesní sen. Chce, aby se základy praktické šikanologie vyučovaly na vysokých školách systémově, koncepčně. A aby se staly součástí standardního vzdělávání budoucích učitelů.
"Když učitelé nastupují do práce, nevyhnou se školení o protipožární ochraně. Praktické školení o šikaně ale nemají. Přitom šikanou jsou ty děti velice ohrožené. Koncepční vzdělání je proto podle mě naprosto nezbytné," uzavírá Kolář.
Z chodby se poté ozvou kroky. Nervózní hlasy. A naléhavé klepání na dveře.
