Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Tublatanka znovu ožívá. Za sebou má slávu, drogy, StB

  13:00aktualizováno  13:00
Na konci osmdesátých let to byla největší rocková kapela v Československu. Šest set tisíc prodaných desek, koncerty na vyprodaných stadionech, hity, které se staly symbolem něžné revoluce.

Tublatanka | foto: ČTK

V příběhu Tublatanky proto nechybí nic, co má správný rokenrolový příběh mít: hodně slávy, hodně drog, ale také problémy s estébáky nebo nevysvětlenou smrt.

Prolog
Je neděle 18. března a já mířím do pražského klubu Retro na koncert kapely Tublatanka. Mám strach. Naposledy jsem je viděl naživo v roce 1990 v tehdejším Paláci kultury a byl to pro mě zásadní zážitek – nejen protože to byl jeden z mých vůbec prvních koncertů, ale také, že kapela byla na vrcholu, bylo tam asi pět tisíc vřeštících lidí a já jsem uprostřed kotle omdlel.

A teď je rok 2007 a já se bojím, že tahle slavnoslavná Tublatanka bude dneska partou obtloustlých strejdů, kteří se před pár upocenými třicátníky lopotně snaží oprášit zašlou slávu. Obavy jsou na místě: frontman Maťo Ďurinda zůstal z původní klasické sestavy Maťo-Paľo-Ďuro sám a vyhlášené slovenské kroje, ve kterých kdysi Tublatanka vystupovala, vystřídaly košile divokých vzorů, metrosexuální džíny a špičaté kožené boty z hadí kůže. Brr.

Když ale po zvukové zkoušce potkávám kvůli rozhovoru Maťa Ďurindu – navlečeného v bílé kožené bundě a s melírem na hlavě – moje obavy se zatím alespoň částečně rozplývají: na to, že mu je už dost přes čtyřicet, tenhle promovaný doktor farmacie pořád vypadá, že je plný energie a hlavně - o dobách slávy i zatracení mluví zcela otevřeně.

Kapitola první: Nikdo se nesmí ulejvat
Byl rok 1982, když se ve vyhlášené bratislavské vinárně Veľkí Františkáni u bílého střiku potkali dva študáci prvního ročníku vysoké školy. Jeden se po otcově vzoru měl stát farmaceutem, ale mnohem radši hrál na kytaru a zpíval (klasickou kytaru se učil v lidušce a hodiny zpěvu mu dávala máma, která učila i Pavola Hammela nebo Miro Žbirku) – ten se jmenoval Maťo Ďurinda. Druhý se snažil vystudovat filmařinu, obor dokumentární režie, ale mnohem radši za bicími sjížděl Thin Lizzy, Led Zeppelin nebo AC/DC – ten se jmenoval Ďuro Černý. Ti dva se opravdu nebavili o škole.

„Okamžitě jsme si  kápli do noty, oba jsme se shodli, že chceme založit rockové trio – podle našich oblíbených Cream, Jimi Hendrix Experience nebo Police – což s sebou taky nese, že se nikdo na pódiu nemůže ulejvat,“ vzpomíná Maťo Ďurinda. Bubeník Ďuro Černý, se kterým jsem o pár dní později mluvil po telefonu, přidává: „Ten chlapík Ďurinda mě naprosto uhranul.

On mi vyprávěl, jak nakoupil desky v Jugoslávii, v Bratislavě je prodal na burze, za vydělané peníze si vybavil devizový příslib do Británie – což bylo tehdy neuvěřitelně složité – a z Londýna si přivezl kytarový zesilovač Marshall. On snad byl jediný na Slovensku, kdo tu měl Marshalla! No nezaložte kapelu s takovým chalanem!“

Takže zbýval poslední do tria – basák. Ďuro se jednou zatoulal na jednu rockovou zábavu, kde narazil na chlapa, kterého – jak říká Maťo Ďurinda - „jsme přesně hledali: dlouhé černé vlasy, vysoko posazený rockový hlas, dobrá basová kytara – to byl Paľo Horváth. Dlouho jsme ho pak hledali, protože jsme nevěděli přesně, kde bydlí – jen že má bydlet na sídlišti Dúbravka. Tak jsme tam obíhali paneláky a až za nějakou dobu jsme našli na zvonku jméno Horváth. Dohodli jsme se – a byli jsme tři.“

Kapitola druhá: Moravanka pro rockery
Trio bylo obsazené, vlastní písničky nazkoušené, zbývalo jméno a image. „Já jsem měl v dětství rád knížku o Tarzanovi, zvlášť se mi líbila postava jeho nevlastního otce Tublata, což byl takový hrozně zlý opičák, který všechny nesnášel,“ vzpomíná Ďuro Černý. „Tak jsem navrhl, ať se jmenujeme Tublat, ale hoši to v krčmě začali ještě dál komolit a zlomyslně ohýbat, až po vzoru Moravanky a dalších těch otřesných dechovek vznikla Tublatanka.“

Od tohoto prazvláštního jména už nebylo daleko k image slovenských národních krojů, které – také jako svého druhu zvrácenou legraci - vymyslel textař a první manažer Martin Sarvaš (další z party od Veľkých Františkánov), za což ho ostatní nesnášeli. „My jsme chtěli hrát v džínových bundách a kožených kalhotách jako správní rockeři, a on nás navleče do těchhle halenek a třaslavic,“ směje se s odstupem Ďuro Černý. Jak bude vidět, rozhodnutí to však bylo neobyčejně prozíravé.

Byl začátek roku 1983, když Tublatanka měla vystoupit poprvé naživo. A to hned na velkém rockovém festivalu Mladá vlna, který organizoval tehdy ještě nezpívající Richard Müller. Tři prapodivní mladíci v krojích, kteří do toho řezali jako zběsilí, zaujali hned na poprvé. Maťo Ďurinda vzpomíná: „Měli jsme neuvěřitelné štěstí. Všimnul si nás redaktor vydavatelství Opus, kterému spojení rocku a těch krojů přišlo velmi originální, a hned na místě nám nabídnul nahrání desky. Chápete to? Na našem úplně prvním koncertě nám nabídli nahrání desky!“

První bezejmenná deska – nahrávaná v otřesných podmínkách toho nejhoršího studia Opusu („byl tam jen osmistopý magnetofon a dolby systém, který se neustále porouchával“) - byla velkým průlomem. Kapela, která ještě před chvílí neexistovala, jí prodala sto tisíc kusů a hned se stala slovenským rockovým objevem číslo jedna. Možná také proto, že polovina osmdesátých let rockové muzice neobyčejně přála – tedy co se fanouškovského zájmu týče.

Frontman Tublatanky Maťo Ďurinda.

Rockové kapely se braly jako vzpoura proti komunistickému režimu. (V Čechách také skoro žádné rockové desky nevycházely, mnoho kapel bylo zakázaných, ale na Slovensku to bylo trochu volnější.) Ďuro Černý k tomu říká: „Přece jen už byla perestrojka, takže pořád někdo zkoušel, kam až se dá zajít. Kdo byl drzejší, ten zašel dál. A my jsme byli hodně drzí.“

Kapitola třetí: Hoši, nerušte nám vojáky
Byl rok 1986 a Tublatanka se svou drzost rozhodla vyzkoušet v praxi. Titulní song druhé desky Skúsime to cez vesmír měl v refrénu zdánlivě nevinný verš „vezieme lásku, vezieme pravdu k vám... vezieme múdrosť, zrušíme vojakov“, který však upoutal pozornost režimu.

„Předvolali nás před cenzora a ten nám říkal: hoši, vy přece nemůžete rušit vojáky, naše socialistická vlast vojáky potřebuje!“ směje se Maťo Ďurinda, kterého tedy – aby řeč nestála – jako čerstvého absolventa vysoké školy přímo ze studia poslali na vojnu do Klatov.

„Takže my jsme měli roztočenou desku a já jsem někde támhle na posádce v Klatovech dělal vojenského farmaceuta. Podařilo se mi odtamtud dostat až po dlouhých třech měsících a čtyřiadvaceti dnech, kdy jsem si vyhádal modrou knížku na alergii, kterou trpím už od dětství.“

Ale „provokace“ pokračovaly. Po velkém úspěchu druhé desky Tublatanka uspořádala velké třicetidenní turné, které – jak říká Ďuro Černý - „bylo asi vůbec prvním turné rockové kapely v dějinách Československa, protože do té doby se dělala jen jednotlivá vystoupení.“ Maťo Ďurinda přidává: „Tehdy na nás začalo chodit pět šest, někdy i deset tisíc lidí, a to už byla pro komunisty síla.

“Navíc na koncertech se začaly hrát nové písně, které už byly otevřeně drsné v čele s protikomunistickou hymnou Pravda víťazí. „Takže třeba estébáci si mě předvolali po našem koncertě v Bratislavě a výhružně se me ptali, jestli chceme i nadále psát tyhle texty,“ přidáva Maťo Ďurinda.

Cenzor začal zasahovat čím dál víc (třeba třetí deska se musela přejmenovat z Pravda víťazí na Žeravé znamenie osudu nebo Tublatanka nesměla točit své rockové videoklipy v krojích, protože to bylo bráno za znesvěcení práce rolníků). Vypadalo to prostě všelijak, když tu udeřil listopad 1989.

Kapitola čtvrtá: Vivat revoluce!          
Rodina bubeníka Ďura Černého měla dávné vazby na divadelní kruhy a herec Milan Kňažko byl něco jako rodinný přítel. Právě přes Milana Kňažka – jednoho z organizátorů revoluce na Slovensku – se hoši z Tublatanky ocitli přímo uprostřed dění. „18. listopadu Milan Kňažko nadhodil, že by na první revoluční shromáždění mohl půjčit ozvučovací aparaturu Národní výbor.

My jsme mu ale říkali: Neblázni, Národní výbor ti nikdy nepůjčí aparaturu na protikomunistickou demonstraci! Tak jsem přivezl mojí vlastní aparaturu, byly to čtyři bedny Marshall, dva stowattové zesilovače a jeden mikrofon, na který pak mluvila celá ta garnitura včetně Václava Havla,“ vzpomíná Maťo Ďurinda a Ďuro Černý přidává: „Můj praktikábl pod bicí jsme použili jako improvizované pódium a jsem hrdý, že na něm třeba poprvé po dvaceti letech promluvil Alexander Dubček.“

Navíc píseň Pravda víťazí se celkem logicky stala neoficiální hymnou revoluce na Slovensku a starší desky se začaly znovu prodávat po tisících. Tublatanka byla na absolutním vrcholu.

Kapitola pátá: Software a heroin    
Je velkým paradoxem, že tak vytoužená změna režimu Tublatanku měla vzápětí téměř rozvrátit.

První problém: jak se otevřely hranice, do země začaly proudit tuny dosud zapovězené hudby a domácí kapely se rázem ocitly na stejné koleji jako velké zahraniční hvězdy.

„Tomu se prostě nedalo konkurovat, domácí hudba už tolik netáhla a navíc my jsme udělali tu chybu, že jsme přestoupili z Opusu k českému Supraphonu, který právě krachoval,“ říká Maťo Ďurinda s tím, že první porevoluční desky Nebo-peklo-raj se prodalo „pouhých“ 80 tisíc.

Druhý problém: jak se otevřely možnosti podnikání, basista Paľo Horváth – vystudovaný matfyzák – si založil firmu s počítačovým softwarem a podle Ďura Černého „kvůli tomu začal své angažmá v Tublatance flákat“. Maťo Ďurinda říká, že „nezná důvody Paľovy revolty“, ale jisté je, že v roce 1992 „přestal chodit na některé zkoušky“ a všechno vyvrcholilo, když se nedostavil na koncert v Plzni.

„Byl to jeden z mých nejotřesnějších zážitků v muzice. Do Plzně jsme jeli různými auty, sportovní hala byla vyprodaná, všichni lidi už byli vpuštění dovnitř a Paľo prostě nepřijel – bůhvíproč prý zůstal s bratrem v Praze. Manažer tedy musel vystoupit před lidi a zalhat, že koncert se ruší z technických důvodů, protože by nikdo nepochopil, že se nedostavil jeden z členů kapely,“ vzpomíná Maťo Ďurinda. Paľo Horváth také zanedlouho z Tublatanky odešel.

Třetí problém: sotva Ďurinda zalátal díru v kapele (přivzal hned dva členy – na basu začal hrát dosavadní kytarový technik Ďuro Topor a vokálů a druhé kytary se chopil už celkem známý muzikant Dodo Dubán z kapely Money Factor), tak přišla další rána, která by se před revolucí určitě nestala. Bubeník Ďuro Černý propadl drogám.

„Jako vedlejšák jsem začal hrát na bicí s punkovou kapelou Slobodná Európa a tam všichni žili šíleně sebedestruktivním životem ve stylu Sida Viciouse,“ říká Ďuro a Maťo Ďurinda přidává: „Jednoho dne basista Slobodné Európy Braňo nabídnul Ďurovi, ať taky zkusí heroin. Pak mu to natlačil podruhý a potřetí a Ďuro byl závislý.

“Jak Ďuro sám přiznává, byl „jeden z prvních opravdu těžkých feťáků na Slovensku, rozebírali jsme dodávky heroinu, který tehdy poprvé po otevření hranic přivezli Albánci“ - a výsledkem bylo totální zdravotní zhroucení, na některé koncerty prý pro něj musela jet záchranka. Maťo říká: „Bylo to jasné: musel opustit naši kapelu, aby si zachránil holý život.“ Tak. Byl rok 1994 a klasická sestava Tublatanky Maťo-Paľo-Ďuro se stala minulostí.

Kapitola šestá: Smrt a znovuzrození
Druhá polovina devadesátých let nebyla pro Tublatanku dobré období. Nástup taneční scény klasický rock vytěsnil kamsi do skanzenu, který raději navštěvovali Češi, takže zhruba od roku 1997 zcela překopaná Tublatanka téměř přestala vystupovat doma na Slovensku. Desky se dávno neprodávaly ve statisícových, ale ani desetitisícových nákladech, a to nejhorší mělo teprve přijít.

V podvečer 25. dubna 2003 druhý kytarista Dodo Dubán vyskočil z pátého patra bratislavského domu, kde bydlel. Byl na místě mrtvý. „Byl to pro nás hrozný šok, dodnes nevíme, proč to vlastně udělal. Víme jen, že měl problémy v lásce – rozešel se se slečnou, se kterou jsem ho shodou okolností seznámil já,“ říká Maťo Ďurinda. Od té doby je z Tublatanky opět trio. A jak to tak vypadá, paradoxně se začalo blýskat i na lepší časy.

Poslední řadové album Patriot přijali i staří fanoušci když ne s nadšením, tak aspoň s pochopením (Maťo: „Pro nové fanoušky je to dokonce naše nejlepší deska vůbec“) a vánoční desky rockových koled Vianočný den se loni dokonce prodalo téměř patnáct tisíc kusů, což Tublatance po dlouhé době přineslo platinovou desku.

Epilog
Mám po rozhovoru s Maťo Ďurindou a v klubu Retro čekám na začátek koncertu. I když rozhovor byl v pohodě, obavy mě stále neopustily. Přijdou lidi? Nebude to jen trapný sentiment? Je však plno. V devět se zhasne a na pódium přiběhnou tři chlapi navlečení v těch svých divokých košilích a hadích botách. Brr. Ale po dvou třech písničkách je to jasné: pořád je to kouř jako prase.

Energický, hitový a po všech stránkách skvěle předvedený rokenrolový nášleh, kterému zmítající se publikum (jasně že většinu tvoří třicátníci, ale mladší ročníky jsou také k vidění) podléhá hned od začátku a sborově zpívá nejen klasické staré fláky. Mám z toho dobrý pocit. Vypadá to, že skupina, která kdysi před dvaceti lety byla největší rockovou kapelou u nás, pořád žije.

A na závěr:

Tublatanka a StB
Bylo velkým překvapením, když se nedávno v doplněných seznamech spolupracovníků StB objevili někteří členové Tublatanky, včetně jejich tehdejšího kytarového technika Whiskyho (později frontman punkové Slobodné Európy). Maťo Ďurinda k tomu říká: „Byl jsem asi třikrát u výslechu a nikdy jsem jim nic nepodepsal a ani po mně žádnou spolupráci nechtěli. Mohli si tam asi napsat, koho chtěli, možná za to pak měli pochvalu za dalšího získaného člověka.“

Ďuro Černý (na seznamu napsaný jako „čekatel“) přidává: „Je to absurdní, myslíte že bychom jako estébáci pomáhali s revolucí? Prostě si tam psali, kdo se jim zrovna hodil (viz náš kytarový technik). Třeba vím pozitivně, že můj otec spolupracoval, a ten zase na žádných seznamech není.“

Autor:



Nejčtenější

VIDEO: Míra žije v souladu s přírodou. Chodí po Praze nahý, bydlí v křoví

Míra už 12 let žije v souladu s přírodou. Nejraději chodí nahý, vše získává z...

Před 12 lety se Míra Ahimsa, kterému je nyní 39 let, dobrovolně rozhodl, že začne žít jinak. V souladu s přírodou....

Ostrov hrůzy: po dva roky byla hrstka osadnic v moci maniaka

Fotografie tyrana Álvareze se nedochovala, snímek nešťastného guvernéra...

Na ostrově odříznutém od vnějšího světa převzal vládu nad hrstkou žen a dětí psychopat, který dva roky vraždil a...



Předhodit vepřům, uvařit v louhu: jak se mafie zbavují obětí

To je on, pan Čistič. Santiago Meza Lopez neměl přezdívku El Pozolero náhodou,...

Zmizí tělo, zmizí problém. V aplikaci oné poučky jsou drogové kartely a mafie více než kreativní. Své oběti rozemílají...

Sex zajistí lepší spánek. Musí však vyvrcholit orgasmem, říká věda

Sex a spánek spolu souvisejí víc, než bychom si mysleli.

Nesnažte se usnout u filmu, odložte mobil i tablet, zapomeňte na knihu na usnutí. Chcete-li upadnout do spokojeného...

Dražba kalendáře Pirelli vynesla 205 tisíc korun. Putují na léčbu rakoviny

Alenka zbavená nevinnosti: Duckie Thotová

Jeho jméno má ve světě umění to nejprestižnější renomé, desetiletí nasvěcuje ženskou krásu z mnoha úhlů pohledu, bývá...



Další z rubriky

Robotičtí vojáci by zabíjeli bez soucitu. Vědci před nimi varují

Hlásím se do služby. Tento robot patroluje v Dubaji a je prvním robotickým...

Nebudou brát ohledy a budou efektivnějšími zabijáky než lidé. Autonomní robotické zbraňové systémy, které by samy...

Ostrov hrůzy: po dva roky byla hrstka osadnic v moci maniaka

Fotografie tyrana Álvareze se nedochovala, snímek nešťastného guvernéra...

Na ostrově odříznutém od vnějšího světa převzal vládu nad hrstkou žen a dětí psychopat, který dva roky vraždil a...

Jak se čachruje s loteriemi: obyčejné šejdířství i chytrá matematika

Radost šťastných výherců. Takto v roce 2013 slavili britští penzisté Dennis a...

Děti tahaly z osudí podle instrukcí jen ty těžší kuličky, prodejci losů lhali klientům a na jejich losy si sami...



Najdete na iDNES.cz