Podvodní kamenné stavby ostrovů na Non Mandol v Mikronésii hostily celé vesnice. A Tenochtilán, metropole usazená na bahnité mělčině uprostřed jezera Texcoco? V patnáctém století by aspirovala na největší umělý ostrov a největší město světa. S rozlohou patnáct kilometrů čtverečních a půl milionem stálých obyvatel byla téměř bez konkurence. A z těchto poněkud nepevných základů vyrostla Aztécká říše, která si podmanila národy až k pobřeží obou oceánů.
Na umělých ostrovech odnepaměti vznikaly rybářské a obchodní stanice, osady a města, skladiště, bezpečná vězení. A také nedobytné pevnosti. Rozhodovaly o osudu celých národů a byly častou příčinou válek.
Vybudování fortifikace kdesi uprostřed oceánu totiž sloužilo nejen k ochraně vlastní pevniny před útokem, ale také jasně demonstrovalo vládu a svrchovanou moc dané země nad kusem moře. Finsko má svou Fort Alexandr, Britové Námořní linii podél ostrovů a ostrůvků při pobřeží Cornwallu a Francouzi zase třeba televizí proslavenou pevnost Boyard.
Velmi důležité moře
Zdálo by se, že původní strategický význam těchto předsunutých vytvořených ostrovů v druhé polovině dvacátého století zvolna upadá a že důraz už bude kladen jen na uměle budované ostrovní letiště a okouzlující turistické resorty. Jenže myšlenka přivlastnit si nákladně vystavěnou souší kus moře je až příliš svůdná na to, aby zůstala minulosti Zvlášť, když si dané „území“ nárokuje na základě stejných historických a kulturních práv celá skupina zemí. A to je přesně případ chvatně probíhajícího vzniku umělých ostrovů v Jihočínském moři. Mít tu svůj ostrov znamená moc a kontrolu nad celým územím.
Jeho rozloha je odhadována na tři a půl milionu čtverečních kilometrů. Pevninou a prstencem ostrovů obkroužená oblast vodní plochy nevypadá na první pohled zvláštně, je to prostě sluncem prohřáté, poměrně mělké a klidné moře. Pokud bychom do jeho pomyslného středu zapíchli špendlík, zjistíme jednu zásadní věc. Zhruba stejně daleko sem mají lodě z Filipín, Tchaj-wanu, Vietnamu, Kambodže, Bornea, Sumatry a Číny.
A snad právě proto si všechny tyto státy činí svým způsobem na zmíněné území nárok. Ne všechny ale disponují dostatečnými prostředky, aby své hypotetické nebo skutečné nároky dokázaly patřičně podpořit. Přesto vodní masa, kterou čínští císaři na přelomu pátého a šestého století nazývali v mapách jako Fei Hai, tedy Vařící se moře, může relativně snadno dostát svému jménu. Svým dílem k tomu přispívá i těžká militarizace dosud neosídlených korálových útesů a především budování zcela nových, umělých ostrovů.
Na první pohled se může zdát taková nahodilá stavební aktivita bláhovým počinem, ale Jihočínské moře skutečně stojí za každý cent, dolar, yüan, peso i dong. Proč? Tyto vody představují středobod gravitace ekonomiky celé Asie. Je to druhá nejvytíženější námořní trasa světa. Nákladní kontejnerové lodě tu každý rok převezou zboží za 5,3 biliard dolarů. A kdo kontroluje vodu, má pod palcem i celý tento obchod. Vítěz bude moci rozhodovat, které zboží se bude vyvážet a kam bude putovat. Každý den propluje zmíněným územím 50 procent obchodní tonáže z celého světa. Skrz Malacký průliv také „projde“ každý den přes 1,6 milionu kubíků ropy. Nejsou to ale jediné pádné důvody, proč je o celou oblast takový zájem. Mělké a prohřáté vody, které v průměru nejsou hlubší než 1 200 metrů, jsou také unikátní rybolovné území. Ne, není to maličkost.
Moře plné ryb. A ropy a zemního plynu
Zvlášť když si uvědomíte, že 12 procent všech na světě ulovených ryb pochází právě odtud. Ve dvacetkrát rozlehlejším Indickém oceánu se za rok naloví jen dvě třetiny toho, co tady. Případný majitel Jihočínského moře tedy může rozhodovat o tom, kdo a co bude v celé Asii jíst. A pak je tu ještě jedna drobnost.
Státy v asijském regionu jsou velmi bohaté na nejrůznější přírodní zdroje, ale poněkud hůře si stojí, pokud jde o naleziště ropy a zemního plynu. Jenže podle zpráv americké Správy energetických informací se však pod hladinou Jihočínského moře pravděpodobně nacházejí jedny z vůbec nejbohatších nalezišť. Odhady hovoří o potenciálu 11 miliard barelů ropy a mnohem větším objemu zemního plynu. Hovoří se až o 7 500 kilometrech krychlových. Na území nikoho a všech ony zdroje nečinně čekají na ty, kdo si je vezmou.
Není žádným tajemstvím, že největší spotřebu ropy a zemního plynu, největší výtěžnost světového rybolovu a současně také objem mezinárodního lodního obchodu reprezentuje Čína. A právě ta se v posledních letech nejvíce angažuje v budování umělých ostrovů.
Není ale sama. Stejně si počíná i Vietnam a prosadit se pokouší i Brunej. V Jihočínském moři bychom napočítali na 250 různých neobydlených ostrovů a atolů. A řadu menších podmořských útvarů, které již překryla voda. Z těchto shluků rozvolněné souše a útesů vynikají rozlohou a dnes i významem Prataské, Paracelské a Spratlyovy ostrovy. Zvláště kolem posledních jmenovaných se dnes doslova vaří voda. Na zdejších 175 ostrovních střípků, z nichž největší má na délku 1,8 kilometru, si dělá nároky Čína, Tchaj-wan, Brunej, Malajsie a Filipíny.
Jak se staví nový ostrov
Všechny tyto země se nějakým způsobem snaží stvrdit svou moc nad ostrovy, které leží ve středu Jihočínského moře, přítomností vojáků a hlídkových lodí. Nebo výstavbou a rozšiřováním stávajících ostrovů, které umožňují deponování zbraní a trvalé posádky.
Jak na to? V ideálním případě začnete na již existujících základech. Na kusu potopené souše, zanořeném korálovém útesu nebo expanzí existujícího ostrova. Pokud to nejde, je třeba budovat ode dna, s pomocí pilířů a betonových pylonů. A pak? Je zapotřebí velká spousta písku a plovoucích betonových bariér.
Technologie výroby se přitom od prehistorie nezměnila, jen zdokonalila. Namísto vynášení substrátu ze dna na povrch „na jeden nádech“ dnes nastupují sací bagry a rypadla, která luxují dno oceánů a přesouvají masy písčité zeminy. Odstřelují se i kusy kamenů a vytahují se na povrch plovoucími jeřáby. Vytěžený písek je zapevňován a nakonec překryt vrstvami betonu a dalšími nosnými konstrukcemi. S masivním nasazením těžařské a stavební techniky na flotile speciálních lodí není problém vybudovat hektary nové souše v řádu týdnů.
Jihočínské moře se díky přítomnosti vojáků a zbraní rozhodně nestává bezpečnějším místem. Naopak je potenciálně velmi výbušným regionem, kde k eskalaci násilí a vypuknutí konfliktu může přispět sebemenší záminka.
Pře o to, komu vody Jihočínského moře náleží jako výsostné území, už ostatně řeší i mezinárodní soud v Haagu. Například spor z loňského června byl sice rozhodnut v prospěch Filipínské republiky (a v neprospěch Číny), ale tribunálu chybí jakékoliv prostředky, které by dokázaly jihoasijský kolos přimět k naplnění podstaty rozsudku. Čína si prostě nárokuje celé území a nyní již disponuje arzenálem, kterým dokáže své požadavky bránit. A ostatní země vidí, že smírčím diplomatickým řešením nebo jednáním u mezinárodního soudu ničeho nedosáhnou. Proto raději pokračují ve zbrojení.
Ostrovy s radary a raketami
Jedním z klíčových míst v regionu je například strategický ostrůvek Itu Aba, který má ve svém držení Tchaj-wan. Jediný z celého shluku Spratlyho ostrovů totiž disponuje zdrojem pitné vody. Od roku 2000 je tu v námořní základně, která vznikla rozšířením souše, na stráži 100 mužů ve zbrani. Ti hlídají mola, servisní dílny, sklady pohonných hmot a paliv a také 1 200 metrů dlouhou ranvej pro zásobovací letadla.
To Gavenův útes je rozměry skromnější. Vojenským významem však nikoliv. Čínou kontrolovaná skála v moři se v posledních letech rozrostla o 114 tisíc metrů čtverečních. A ze zásobovací stanice pro lodě se zvolna proměnila v radarové středisko, chráněné pokročilými systémy protiletadlové obrany.
Podobně si pak vede i „čínský“ útes Fiery Cross. Ten za poslední léta zvýšil svou rozlohu jedenáctkrát a v jeho hangárech teď čeká čtyřiadvacet stíhacích a bombardovacích letounů. Jen nedaleko odtud pak vyrostl z malé písečné kosy Southwest Cay opevněný objekt, spravovaný Vietnamem. Tato země, která má za sebou již dva námořní konflikty s Čínou o nadvládu nad oblastí, totiž nechce stát stranou. V průběhu dvou let tu dokázali rozšířit plochu deseti ostrovů o 120 akrů a umístit na nich vlastní raketové systémy, schopné likvidovat vzdušné i námořní cíle.
Jen pro srovnání, Čína už takovým způsobem vyrobila tři tisíce akrů těžce vyzbrojené souše. Do závodů ve stavění umělých ostrovů se nyní chtějí zapojit Filipíny prezidenta Duterteho, které dosud dokázaly držet posádku jen na zrezivělém vraku ztroskotané lodi Sierra Madre.
