Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Univerzální válečník je kurz, na němž jsem nahlédl za své limity

aktualizováno 
Fyzické i psychické vypětí až ke zvracení, spánková deprivace, zima, hlad, stres. Rány ze samopalu místo alarmu, kopání do dveří. Ledová voda, střelba. Kurz Univerzální válečník není pro teatrální drsňáky. Spíš pro ty, kdo umí podržet partu. Dokončil jsem ho, ale dal mi neskutečně zabrat.

Toto nebyl jeden z kurzů přežití, které jsou jen zážitkovou aktivitou a na nichž učí outdooroví nadšenci. Instruktoři měli zatraceně silné zkušenosti ze zahraničních misí. | foto: archiv Andreje Štuka

Je podzimní čtvrtek, šest hodin ráno. Chlad zalézá pod kůži a náladě nepřidá ani nepříjemné mrholení. Za dvě a půl hodiny mám stát na shromaždišti kdesi v lesích. Tam začne jeden z nejtěžších kurzů pro civilisty v Evropě nazvaný Univerzální válečník. Těším se a obávám zároveň.

Podle instrukcí měl být bágl napěchovaný spacákem, karimatkou, alespoň dvojím oblečením, ale také taktickými rukavicemi a brýlemi. O jídle ani zmínka. Považoval jsem to za chyták a nakoupil energetické tyčinky a sušené maso. Až pak se ukázalo, že jsem si nákup mohl ušetřit.

„Co tady děláš?“ s úšklebkem prohodí o hlavu větší chlápek, vybavený jako do války v Sýrii. Pod mostem u pidivesničky nedaleko Plzně se nás zatím sešlo pět. Většina z mých společníků očividně tráví většinu času v posilovně a v army shopech.

Fotogalerie

Za chvíli přicházejí i zbylí účastníci kurzu. Oddechuju si. Tihle kluci už konečně nevypadají, jako by zrovna slanili v Mogadišu z Black Hawku. Nakonec je nás osm.

Přichází šéf kurzu Miroslav Pasterčík, který v ozbrojených složkách něco znamená. Asi nejhorší věc, která by mohla nastat, by byla uječená buzerace. Už na vojně mě iritovala, teď v téměř čtyřiceti bych ji asi nerozdýchal. Ale Míra nebyl z těch, který by ječel. Ani nikdo další z instruktorského týmu. Ostatně, nebylo to ani potřeba.

Stejně to nedokončíte

Po dvouhodinové tůře přicházíme na lesní mýtinu. Čekají nás všichni instruktoři a dostáváme čísla jako na přespolním běhu. Odteď nemám jméno, jsem prostě dvanáctka. Každý z nás vyfasuje zaslepený samopal vzor 58, 300 nábojů a igelitový pytel. „Naházejte sem všechny věci, hodinky, telefony, jídlo, a kdo kouří, tak i cigarety,“ zněl jasný pokyn. Přišli jsme o všechny berličky, které by se v tak demotivujícím mrholícím hnusu dost hodily.

Naši morálku však snižovalo na minimum nejen mrholení. Na kolena ji dostala i Mírova památná věta: „Všechno, co potřebujete, buď dostanete, nebo to vlastně nepotřebujete. A já vám říkám, že to stejně nikdo z vás nedá.“

Začíná pochod od bodu k bodu. Když jsme dorazili na určené místo, dostali jsme buď další mapu, nebo pokyny, kam máme dojít. Jeden z úkolů byl například tichý přesun v lesích, kde si každý hlídá svou část perimetru. První tři hodiny to docela šlo. Jen kdyby pořád nepršelo a nebyla tak vlezlá kosa. Nejzásadnějším společníkem se nám po celou dobu stala naše útočná puška. Kdybychom ji někde byť na chvíli nechali ležet bez dozoru, znamenalo by to okamžité vyloučení.

Jídlo, pivo, teplo a procitnutí

Přicházíme k rybníku. Mrholení od rána přidalo na intenzitě. „Svléknout se, vzít zbraň a tamhle doplavat,“ zní rozkaz. Našlapuju do příšerné ledárny a než stačím udělat další krok, ujede mi na kluzkém kameni noha. Zajedu pod špinavou vodu i se svým samopalem. Drkotají mi zuby, ale po chvíli si na chlad zvykám. Přeplavu část rybníka, vylézám z vody a běžím se ke svým věcem rychle obléct. Začíná počítání. Jeden z nás se obléká pomalu. Odnášíme to všichni dvaceti kliky.

Přicházejí další pochody a další zkoušky. Tlačíme terénní auto. Nosíme raněného na nosítkách. Zrychleně se přesouváme poloběhem na další a další stanoviště. Bez jídla, s minimem vody. Jeden z nás to vzdává. Fyzicky vyčerpaní a vymrzlí se v podvečer doplahočíme na základnu. „Tady můžete dneska v noci spát,“ ukazuje nám vyhřátý pokoj s čistě povlečenou postelí Míra. „Dáte si sprchu, dole vás čeká teplá večeře a studený pivo. Má to jen jednu podmínku. Odevzdáte číslo a zbraň a tím jste skončili.“

Univerzální válečník

Univerzální válečník je soubor znalostí, speciálních dovedností, střelecké a taktické přípravy, záchrany života, ale hlavně plnění úkolů pod neskutečným fyzickým a psychickým vypětím po 96 hodin. Úspěšný absolvent získá certifikát, který pro budoucího zaměstnavatele zaručuje, že se jde o skutečného bojovníka, profesionála, který je prověřen tím nejdrsnějším způsobem. V neposlední řadě je kurz určen pro samotné bojovníky, kteří takto poznají, jak se chovají za hranou svých možností.

Smutně omrkneme ten neskutečný luxus a následujeme Míru na fyzický trénink. Čeká na nás chlápek, kterého kvůli tréninkové brutalitě brzy nenazveme jinak než Psycho. Sebeobrana zdaleka nevypadá jako ta v klasických gymech. Kope a mlátí se s kontaktem, tahají se kola od traktoru, klikuje se a skáčou panáky do úmoru.

Po hodině a půl přemlouváme bolavá těla k běhu na ubikaci. Žádné vyhřáté pelechy, čeká nás studený plechový hangár. Je tma a zima. Jsme promočení na kost. V hangáru není světlo a samozřejmě žádné topení ani postele. Steleme si na betonové zemi na uzoučkých rohožích a dostáváme jídlo, které by nezasytilo ani batole. Na dně kastrolu se schovává miniporce guláše. Každému připadne šest lžic a třetina krajíce chleba.

Rány ze samopalu jako budíček

V břiše nám kručí pořád. Klepeme se zimou, ale přesto nám těžknou víčka a těšíme se na spánek. Těšíme se zbytečně. „Vstávat a běžíme,“ zavelí Míra. Ozývají se první obavy. Další hodinu s Psychem už nedám, říkám si. A to za námi ještě není ani čtyřiadvacet hodin.

Končíme v učebně, kde nám Míra recituje ruskou básničku o osvobození 9. května. Zapisujeme si ji a dostáváme rozkaz naučit se ji zpaměti. Vyčerpané mozky pěchujeme slovy a jdeme si konečně lehnout. Nohy máme bolavé a nateklé. Šestnáct hodin neustálého šlapání a běhání si už slušně vybírá svou daň. Padáme na rohože a s obavou, co nás zase čeká v příštích hodinách, vyčerpaně usínáme.

Ne na dlouho. Po dvou hodinách nás probouzí střelba ze samopalu a kopání do hangárových dveří. Každý dostal svůj úsek základny, který musel hodinu střežit. Pak jsme zase mohli na chvíli usnout. Jen ale člověk zavře oči, přijdou zase kopance do dveří. „Všechno si sbalte, jděte ke dva kilometry vzdálenému lesu a pak se vraťte na základnu. Když úkol splníte, můžete jít spát. A asi jste si všimli, že je vás zase o jednoho méně,” zavelel Míra. Už je nás jen šest.

Otupěle se vydáváme k lesu. Tam však zjišťujeme, že na nás nikdo nečeká. Těžko říct, zda jsme úkol splnili. S obavami se vracíme zpět. Nevíme, jestli můžeme jít do hangáru spát. Rozhodujeme se proto čekat venku na malém betonovém buzerplace. Nemrholí, teď přímo prší. Teplota klesla k nule. Po nějaké době vytahujeme spacáky z báglu a snažíme se jimi zahřát a zároveň schovat před deštěm.

Svítá. Přichází Míra a překvapeně pronese: „Ty vole, co tady děláte?“ Posílá nás se aspoň trochu prospat do hangáru. Udiveně zjišťujeme, že už jsme jen tři. Všichni ostatní to vzdali ani ne po čtyřiadvaceti hodinách. Jen vydržet, říkám si v duchu a během pikosekundy usínám.

Došlo i na zvracení z vyčerpání

Zase se rozrážejí dveře a hangárem opět otřásá střelba ze samopalu. Začíná druhý den kurzu. Jsme vyčerpaní. Chytají nás takové křeče do nohou, že stěží vstaneme. Jeden z nás dokonce dostává magnéziovou injekci. Ale nevzdáváme to. Kdyby však aspoň bylo teplo. Jenže opět mrholí a propocené hadry nás nemají šanci zahřát.

„Máte novýho instruktora na sebeobranu, jmenuje se Jára,“ sděluje nám novinku Míra. Považujeme ji za radostnou, konečně se zbavíme Psycha, mrkáme na sebe. Někdo se jménem Jára přece nemůže být nelida. A taky že jo. Jára je sympaťák od pohledu. Žádné osvalené hovado, je to šlachovitý rozesmátý týpek. Jenže zdání klame.

Depresivní a stresující byly i kulisy.

Depresivní a stresující byly i kulisy.

Důležitá je vzájemná pomoc, solidarita, kolektivní duch.

Důležitá je vzájemná pomoc, solidarita, kolektivní duch.

„Kde vás tohle naučili? V nějakým tom vyvoněnym fitku, že jo?“ kroutí Jára hlavou nad našimi dřepy a zadává další úkol. Máme vzít obušek a třískat jím do velké pneumatiky. A to tak silně, aby z ní začaly létat kusy gumy. „To snad ne. Vy u toho hekáte jako u porna, když se ještě nem...,“ chechtá se a dodává: „Musíte v sobě najít agresivitu a mlátit tak, jako by to měl být váš poslední úder.”

A ukazuje, že to jde. A taky co v něm je. Mimika sympaťáka se ve vteřině mění, řeže do pneumatiky jako řezník, barbar, maniak. Psycho byl proti němu hodný méďa. Máme tak náročné fyzické tréninky, že dojde i na zvracení.

Parta, co se podrží

Zbylé tři dny jsme kromě brutálně vyčerpávajících tréninků sebeobrany také dost stříleli. Jak z krátkých, tak z dlouhých zbraní. Na střelnici na různé druhy terčů, ale i v baráku, kde jsme postupně získávali zkušenosti, jak v týmu čistit prostor. Co dělat, abychom si nepřekáželi, ale naopak pomáhali. Učili jsme se i střílet nad ránem ve stresu a spánkové deprivaci.

Plazili se v houštinách, sami si píchali injekce, slaňovali z věže a plavili se na člunu. Poslední den už jsme běhali jako hodně neschopní roboti. A korunu tomu ještě vždycky dodalo intelektuální okénko. Recitování oné básně, kterou jsme se museli první den nadrtit.

Vzdát jsme to chtěli všichni tři několikrát. Ale vždycky jsme se podrželi. Moje výhoda byla, že jsem zvyklý na ledacos ze zemí, kam jezdím točit, z Afghánistánu, Iráku, pásma Gazy, Demokratické republiky Kongo.

Ale i mě museli kluci podržet. Zimou a fyzickým vypětím jsem nedokázal trefit pravé oko figuríny. Kdyby se z nás nestal tým, možná bych skončil. Jenže chlapi se za mě postavili a fyzický trest dali se mnou. Bez pípnutí. S naprostou samozřejmostí.

A o to tu šlo nejvíc. Nefungovat jako nafoukaný egomaniak, ale jako parta, která jednoduše dokáže mnohem víc.

Autor:


Nejčtenější

Vyšehradští jezdci: sígři, kteří v padesátých letech děsili Prahu

„Páskovská“ móda Vyšehradských jezdců zahrnovala speciální účes „eman“. Nosil...

Královští vyšehradští jezdci. Skupina sígrů, která se v padesátých letech stala legendou. Frajírci, rebelové, rváči....

VIDEO: Moje sexuální robotka mi bude partnerkou, říká Američan

Toto je Harmony. Sexuální robotka, ale „nejživější“ ze všech.

Před deseti lety se rozvedl a nelituje. Tím spíš, že má novou přítelkyni. Jmenuje se Harmony. Není živá, ale jako by...



Lidé neumějí využívat svou sexuální energii, říká MOgirl Klára

„Jsem hrdá na to, že jsem se vydala vlastní cestou a že žiji život podle sebe,“...

Většina lidí neví, co vše jim může dát sexuální energie, a neumějí s ní pracovat, říká MOgirl Klára. Snaží se to proto...

VIDEO: Foglar ze mě udělal pořádného kluka, řekl Jindra Hojer v Rozstřelu

Chemik Ing. Jindřich Hojer, CSc. inspiroval spisovatele Jaroslava Foglara k...

Šanci vstoupit do příběhů Rychlých šípů považuje za vyznamenání. A velmi si cení zážitků i etiky, kterou mu dal oddíl...

Věčně namol: alkohol byl britským námořníkům věrným druhem

Hladinku je třeba udržovat. Námořníci čekají na svůj příděl na lodi HMS HMS...

Tlumil nudu všedních dnů, ale i strach před bitvou. A britské vojenské námořnictvo, stejně jako armády jiných zemí,...

Další z rubriky

VIDEO: Dokonalá vlna. Surfař natočil neuvěřitelnou jízdu vodním tunelem

Surfař Koa Smith chytil u Namibie perfektní vlnu. Svezl se na ní neuvěřitelných...

Celých sto dvacet sekund trvala jízda havajského surfaře, který u Namibie chytil zřejmě nejlepší vlnu svého života....

VIDEO: Na Highjumpu skákala světová elita až ze 30 metrů

Skoky do vody v sobě kombinují akrobacii, gymnastiku, vyžadují ale i...

Devadesátka skokanů z celé planety, včetně světové špičky. Závodní skoky ze dvanácti, šestnácti a dvaceti metrů,...

VIDEO: Highjumpeři učili reportéra skákat z výšek. Řval strachy

Poslední okamžiky před tím, než se reportér Matěj Smlsal odhodlá zhoupnout a...

Skákání se bojí, neumí se potopit bez zacpaného nosu a voda mu i v létě připadá studená. Profesionálové však vzali...

Najdete na iDNES.cz