Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Byl milý a zasluhuje pomoc, říká o únosci oběť. USA letí silný příběh

aktualizováno 
Přes čtyři hodiny ji držel proti její vůli, střílel z pistole. Ona v něm přesto vidí slušného člověka, jehož nechal stát ve štychu. „Mohlo to být horší. Lidi, jimž už nezbyla šance, dělají i jiné věci,“ říká Jennifer McMinn-Shokatová. Po mnohaleté službě ve válkách se totiž Devin Rogers ocitl doma s traumaty, bez práce a pomoci.

„Bojoval jsem s démony,“ říká únosce. | foto: Facebook/Devin Rogers

Když se budovou v Oklahomě roznesla v pondělí 10. listopadu zpráva, že v ní chodí ozbrojený muž, Jennifer i a její kolegové propadli panice a začali zamykat dveře. Když poté za prosklenými dveřmi opravdu spatřila muže, jak tiskne pistoli ke krku jiného muže a nakazuje jí, aby otevřela, věděla, že je zle. Rozklepala se. A pak se ozvaly výstřely a začalo se sypat sklo.

Rozbušilo se jí srdce, okamžitě sebou sekla na zem a po čtyřech se utíkala schovat pod stůl: snad ji neviděl! Viděl. A poté, co si vysoký, statný Afroameričan střelbou zjednal přístup do kanceláře, si pro ni rovnou došel. Klepala se, třásla se v hysterickém záchvatu, myslela si, že násilník muže u dveří zastřelil (ve skutečnosti jej nechal uniknout).

Když před ní Devin Rogers stanul, odvedl ji do vedlejší kanceláře, vyzval ji, ať zatáhne rolety a posadil ji na křeslo. Poté se jí omluvil, že ji do své věci musel zatáhnout, a slíbil jí, že jí neublíží. „Chci do vězení, chci na samotku do vězení,“ opakoval.

Zlomený člověk. „Vrátil jsem se jako někdo jiný“

„Nepůsobil jako psychopat, byl slušný, milý a galantní.“ Slova McMinn-Shokatové se nepatří připsat na vrub stockholmského syndromu, emoční závislosti oběti na únosci. Je to tak, Rogers opravdu nebyl agresor, jeho trestní rejstřík byl čistý.

Měl jen velké problémy. Dovezl si je z vojenských misí v Afghánistánu a Iráku. „Když jsem se vrátil, nebyl jsem jako předtím,“ říká na fotce na Facebooku. „Vypadal jako zlomený člověk,“ vypráví McMinn-Shokatová a jeho přátelé s ní souhlasí, vykazoval podle nich známky posttraumatické stresové poruchy. „Za jeho očima bylo mnoho ran,“ říká Rogersův bývalý spolubydlící. Bojoval s vidinami, měl noční můry a přál si strávit zbytek života v bezpečí samotky.

Gregory Coat, další veterán, je zná též: živé sny o zabíjení, přepadech, raketových útocích. A taky touha odstřihnout se od rodiny, od přátel a dožít zbytek života v izolaci, v naprosté izolaci, v černé místnosti, kde je bezpečno a kde nikdo není. Totéž chtěl Rogers i Coat. Stát, pro jehož zájmy předtím riskovali životy, je nechal napospas. Chlap, který ve válkách dostal celkem šestnáct vyznamenání, doma v Oklahomě pro stát přestal mít cenu. „Nebyl schopen sehnat práci, kde by dostával víc než minimální mzdu,“ líčila Rogersovo vyprávění McMinn-Shokatová.

Coat, který dnes vede kampaň na podporu veteránů, nakonec jednoho dne vstoupil s pistolí v ruce do šerifovy kanceláře, Rogers vešel do kancelářské budovy v oklahomském městě Norman.

Vybral si špatný čas, většina zaměstnanců byla totiž venku na obědě, nakonec tak skončil pouze s dvaatřicetiletou právní asistentkou firmy Farzaneh Law Firm.

Týmová práce

Byl klidný, úplně klidný, vzpomíná jeho oběť, dokonce tak klidný, že to rozehnalo i její strach a pláč: začala věřit tomu, že by jí neublížil. Navíc dělal vše proto, aby jí situaci co nejvíc zpříjemnil. Dovolil jí posílat esemesky i telefonovat s rodinou a známými, když si potřeboval dát cigaretu, zeptal se jí o svolení: Nebude vám vadit kouř? Mezi jejím telefonováním si povídali: o politice, o válce, o společnosti.

„Po celou dobu byl slušný, milý a zdvořilý,“ říká rukojmí. Když zjistil, že její zaměstnavatel je právník, požádalo jej o konzultace a korektury dokumentu, o němž se domlouval s policejním vyjednavačem.

Bylo to trochu groteskní: únosce, rukojmí, její šéf – právník, vyjednavač, policie, všichni spolupracovali a atmosféra prý byla velmi dělná. „Všichni jsme pracovali dohromady, snažili jsme se, aby byl v pohodě a aby se všechno vyřešilo,“ popisuje. Výsledkem byl text, s nímž byl Rogers spokojen.

Poté, co ho podepsal, zahlásil „Jennifer vychází,“ oplátkou se ozvalo „OK, vy vyjděte s rukama nad hlavou.“

A drama skončilo.

Směrem k dobrému konci?

Sympatie, které chovala ke svému únosci odvážná oběť, celou Ameriku překvapily – jejím nadhledem i moudrostí. Dostala prostor v pořadu stanice ABC Dobré ráno, Ameriko i mnoha dalších, její příběh přinesly palcové titulky.

Není sama, kdo se dívá na veteránův osud s duší a pochopením. Jeho obhajoby se chopili hned čtyři advokáti a na sociálních sítích se množí vzkazy plné podpory: „Potřebuji tě, potřebujeme tě, celá země tě potřebuje. Ještě boj nevzdávej!“, „Přál bych si, abych o tvých problémech věděl, když jsi byl v Kalifornii“, „Doufejme, že jeho příběh změní a zachrání životy“.

„Se svými démony jsem bojoval tak dlouho, jak jsem mohl, teď jsem ale udělal velkou chybu. Prosím, pomozte mi,“ žádá z vězení on. Podle své oběti si to zaslouží, stejně jako mnozí další veteráni, kteří se vrátili s traumatizujícími zkušenostmi a jimž stát doma ukázal záda.

„Během minulých let jsme slyšeli o válce tak mnoho, že se stala zvukovou kulisou našich životů. Včera pro mě byla válka blízkou a osobní věcí. Seděla naproti mně. Nemohla jsem se dívat nikam jinam než do očí jejích následků,“ píše na svém Facebooku Jennifer Mcminn-Shokatová.

Autoři: ,




Nejčtenější

Žijí svou restaurací. Ludwig a Jana Westermairovi obětují svému podniku všechen...
Jsem lepší než Pohlreich, ale jen ve svém ranku, říká Tyrolák z Ano, šéfe!

Patnáct měsíců strávil se svou ženou vlastně výlučně prací ve své restauraci. Každý den, sedm dní v týdnu. Zavírací den mu nařídil až televizní šéf Zdeněk...  celý článek

Bylo jich sto a každý dostal po jedné ruce. Silikonové. Zbytek už byl jen na...
OBRAZEM: Sto potetovaných umělých rukou. Británie má unikátní výstavu

Bylo jich sto a každý dostal po jedné ruce. Silikonové. Zbytek už byl jen na nich, měli předvést, jak ji jehlou a barevnými inkousty zvládnou zkrášlit....  celý článek

I to se stává. O tom, jak nakládají s mrtvými pasažéry, však aerolinky spíše...
Mrtvý muž na palubě: přikrýt rouškou a nechat na sedadle

Je to skoro tabu. O tom, jak se nakládá s pasažéry, kteří během letu zemřou, aerolinky šetří slovy. Představují pro ně právní problém a obvykle se cestující...  celý článek

Další z rubriky

Esperanza Gomez je jednou z pornohvězd. Loni na podzim však tvrdila, že si...
Uživatele porna rozdělili vědci do tří skupin. Nejpočetnější nemá problém

Pokusili se nahlédnout do hlavy konzumentům pornografie. Zjistili, že plných 75 procent sleduje porno rekreačně, 13 procent si ho dopřává v úzkostném režimu a...  celý článek

Mrtví tam ulehli k poslednímu odpočinku, živí tam bydlí. Patří k tomu i...
Cementerio del Norte: hřbitov, kde živí našli klid vedle mrtvých

Jsou pořád naživu, ale tak chudí, že musí spát s nebožtíky. Jejich domovem se staly hrobky, náhrobní kameny jsou jejich postelemi. Severní hřbitov v Manile se...  celý článek

Umět zacházet s toaletou je jednou ze základních věcí, které se kosmonaut musí...
Jak přežít bez WC cestu na Mars: exkrementy mohou kosmonauty i zabít

Dokážeme poslat člověka do vesmíru. To lidská civilizace zvládne. Bohužel však zatím nerozlouskla problém, jak by měli astronauti nakládat se svými exkrementy,...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.