Naivní představy máme my o uprchlících i oni o Evropě, říká Milan Votypka. | foto: archiv Milana Votypky

Naše země, naše pravidla, říká uprchlíkům český dobrovolník

„Náboženství v jejich životech nehraje velkou roli, jejich cílem je pracovat, dát děti na studia. Uprchlíci se nám podobají víc, než si myslíme,“ říká šéf české skupiny dobrovolníků v srbském utečeneckém táboře Milan Votypka. A dodává, že naivní představy však sdílí i druhá, uprchlická strana. Evropu vidí jako ráj na zemi.
Reklama

Do Srbska odjel jako dobrovolník poprvé na podzim 2015. Plánoval zůstat na víkend, nakonec z toho byly dva týdny. Za měsíc byl zpátky na dalších 14 dní. Dnes tráví Milan Votypka víc času v balkánských uprchlických táborech než doma v Česku. Jeho poslední pobyt na „misi“ v Srbsku trval tři měsíce. „Chtěl jsem celému tomu uprchlickému problému nějak porozumět. Už se mi za ty dva roky začíná rýsovat nějaký obraz, ale stále je na tom hodně co objevovat,“ říká.

Fotogalerie

Člověka, který v uprchlickém táboře nikdy nebyl, jako první napadne, že by měl mít strach.
Z čeho? Největším problémem táborů je frustrace a nuda pramenící z bezmoci. Uprchlíci nemají žádnou vizi, jak dlouho v táboře budou. Představte si, že jste někde měsíce, nevíte, kdy se dostanete někam dál, jestli se vůbec někam dál dostanete, a musíte nějak trávit čas. Jsou z té frustrace a nekonečného čekání nervózní, občas se poperou. Většina si však sama uvědomuje, že je to problém, a snaží se s tím něco dělat. Zařídili si provizorní posilovnu, hrají fotbal, učí se s dětmi. Na druhou stranu jsem už zažil i noční bitku, deset chlapů na deset.

Co jste dělal?
Z bezpečné vzdálenosti jsem na ně křičel, jestli toho nechají sami, nebo jestli zavoláme srbskou policii.

Jak reagovali?
Odpověděli, že je to family issue, tedy rodinná záležitost. To je zaříkávadlo, jeden z nejpoužívanějších obratů. A pak ještě Big problem, my friend, tedy Velký problém, příteli. Obvykle jde o Alibaba problem.

To je co?
Alibaba problem znamená krádež. Podle Alibaby a čtyřiceti loupežníků.

Reklama

Krade se v táboře hodně?
Zas tak moc ne. V zimě se kradly deky. Prostě proto, že lidem byla zima. Nekradou jen tak z legrace, ale věci, které potřebují k přežití. Představoval jsem si, jak by to vypadalo, kdyby v uprchlickém táboře byli Češi, myslím, že by to bylo mnohem horší. Protože v zemích, odkud přicházejí uprchlíci, nemá alkohol zdaleka takovou popularitu jako u nás. A alkohol by jakoukoli nevraživost posiloval nebo by vedl k větší agresi. Na to, v jaké jsou uprchlíci situaci, jsou vlastně velmi ukáznění. Nikdo tam s nimi programově nepracuje. Je to vakuum. Jsou tam měsíce. Někteří rok. Přicházejí noví. A staří odcházejí.

Kam?
Zkoušejí projít přes hranici.

Kolika z nich se to podaří?
To můžeme jen odhadovat. Podle mě tak desetině.

Kde přesně pracujete?
Ve dvou oficiálních táborech Adaševci a Principovac, které jsou pod správou Komisariátu pro uprchlíky a migraci v Srbsku. Ten vznikl už v 90. letech, do Srbska tehdy přišel asi milion lidí z Kosova a z Bosny, kteří utíkali z válek v bývalé Jugoslávii. Čeští dobrovolníci mají mezi uniformovanými lidmi z komisariátu dobrou pověst. Pracujeme v táborech od podzimu roku 2015 a mezi dalšími aktivisty jsme docela konzervativní.

V čem?
Nechceme zachránit svět tak, že bychom podporovali nějakou ilegální činnost. Konzervativní jsme v tom, že velmi přísně dodržujeme zákony, jak české, tak srbské, respektujeme policii, spolupracujeme s oficiálními autoritami, nechceme rozhodovat, kdo má nebo nemá právo žít v Evropě. Pomáháme pouze lidem, kteří v táboře už jsou, zlepšovat jejich podmínky a trávit
čas smysluplně.

Konkrétně?
Třeba jsme dostali pračky, tak provozujeme prádelnu. Ze začátku posílali lidé do táborů oblečení, ale nemá smysl tam hrnout pořád nové šaty, takže jsme začali ty původní prát. Začali jsme také vymýšlet školu, její provoz převzaly další neziskovky. Zařídili jsme knihovnu, lidé nám posílají a nosí knihy. Školu jsme vybavili učebnicemi angličtiny, teď sbíráme němčinu. Některé jsme věnovali uprchlickému centru v Bělehradě, jiné jsou k dispozici přímo v táboře.

Kdo kromě komisariátu tábory hlídá?
Jezdí tam klasická srbská policie. Víte, Srbsko není úplně bohatá země. A ani to není tak vyspělá demokracie, která by uměla problém migrace řešit nějak koncepčně, ostatně to neumí ani Evropská unie. Takže vlastně pomáháme i Srbům, možná víc než jen uprchlíkům. Je tam dobře vidět propojení dvou světů: uprchlíci mají naivní představy o Evropě, Evropané mají naivní představy o uprchlících. A u nás se ty představy propojí a zažité zkušenosti je uvedou na pravou míru.

Jaké jsou ty naše naivní představy?
Že všichni uprchlíci jsou muslimové. Že jejich náboženství a kultura hrají v jejich životech klíčovou roli, že jsou od nás nějak zásadně odlišní. Přitom oni se nám podobají víc, než si většina lidí vůbec dovede představit! Ti lidé mají daleko prostší starosti, než jsou náboženské disputace, jak si představujeme. Třeba uživit rodinu a dát děti na studia, aby se měly dobře.

Milan Votypka

Je mu devětatřicet let, vystudoval sociální antropologii. Zkoumal romské komunity na Balkáně a na východním Slovensku. Pracoval jako učitel v Kamerunu, podporuje místní projekty a organizace zabývající se udržitelným rozvojem. Šéfuje organizaci Pomáháme lidem na útěku, jež sdružuje dobrovolníky pomáhající v uprchlických táborech na jihu Evropy. Je svobodný.

A jejich naivní pohled?
Že Evropa je ráj na zemi.

Okatí kluci, kteří umírali

Jak to vlastně v táboře vypadá?
Trochu jako ve stanovém městečku na nepodařeném a dávno skončeném festivalu. V táboře je zajištěné jídlo, to se za poslední dobu hodně zlepšilo. Uprchlíci si nesmí sami vařit. Kvůli krysám. Jídlo se vozí zvenku a rozdává se třikrát denně. Jsou tam sprchy. Zdravotní péči zajišťují srbští lékaři ve speciálním stanu, kde se odehrávají třeba i porody a kam chodíme i my, když náhodou onemocníme. Obyvatelé mají zajištěnou střechu nad hlavou – ve stanu s dalšími sto lidmi. Říkáme tomu v žertu padesát odstínů chrápání.

Jaký je denní režim?
Musí se respektovat večerka, přestože lidé z jižních zemí obecně později vstávají a chodí později spát. Dobrovolníci drží noční hlídky, omezují telefony, ze kterých se i po půlnoci line afghánský pop. Od půlnoci do osmi ráno je noční klid a trváme na tom, aby ho dodržovali.

Respektují to?
Většina ano. Vděčná většina, která je ráda, že těch pár rušivých elementů má někdo pověření usměrnit. Já tam často říkám heslo českých islamofobů: Naše země, naše pravidla. Ale když to řeknete uprchlíkům přímo do očí, slušně, bez urážek tak, aby to pochopili a naše pravidla respektovali, je to něco jiného, než když to heslo někdo křičí na náměstích.

Rušení nočního klidu je jedna věc, jak je to ale se skutečnou kriminalitou?
Ta je překvapivě nízká. Nikdo nikoho neznásilňuje, dokonce jsme jednu dobu posílali na noční hlídky do velkých, výhradně mužských stanů v táboře Principovac i ženy – dobrovolnice. Nikdy se jim nic nestalo. Za ty dva roky, pokud vím, jsme nezaznamenali žádný projev agresivity proti dobrovolníkům. Holky na těch nočních službách nikdy nikdo neotravoval, žádné sexuální narážky, nic. Ti kluci se vždy chovali jako džentlmeni.

Taková dobrovolnice musí mít velkou důvěru ve vaše rozhodnutí.
Nemyslete si, nikdo zbytečně neriskuje. Na druhou stranu se sem tam stane i to, že nám přijede dobrovolník nebo dobrovolnice, kteří si potřebují řešit vlastní mindrák nebo šrámy na duši a dobrovolničením si čistí hlavu. Někdy je těžké to odhadnout hned na začátku. Potkal jsem jich stovky. A stejně jako uprchlíci i oni jsou jen lidi a každý má za sebou jiný příběh. Když chce dobrovolnice zorganizovat proti nudě v táboře diskotéku, zbystřím. A zatrhnu to.

A jaká je vaše motivace?
Chtěl jsem tomu všemu rozumět.

Povedlo se?
Ještě pořád na to nemám názor. Ale třeba to ani nejde. Je to příliš velké, pestré. Potkal jsem desítky lidí, kterým bych chtěl strašně moc pomoci. A desítky lidí, které bych klidně poslal zpátky do jejich vlasti. Jenže takhle to vidím já, jiní dobrovolníci nebo politici nebo úředníci to mohou vidět jinak.

Škola v uprchlickém táboře vyučuje i angličtinu.

Škola v uprchlickém táboře vyučuje i angličtinu.

Jak moc si pouštíte k tělu konkrétní příběhy těch lidí?
Snažím se držet si odstup. Ale vždycky to nejde. Mám v táboře dva desetileté kluky, kteří pořád chtějí hrát fotbal. Jeden miluje Messiho, druhý Ronalda. Hádají se, kdo je lepší, hádají se o míč, komu ho mám půjčit, hádají se, kdo ho prokopl. „Mohammad, not Chadar!“ „Give me a ball!“ „Mohammadovi, ne Chadarovi!“ „Dej mi míč!“ Oba pocházejí z okolí syrského Chán Šajchúnu.

Tam přece proběhl letos v dubnu chemický útok...
... po kterém se okamžitě na internetu objevily fotky stejných okatých syrských kluků, jako jsou Mohammad a Chadar, jak se dusí a umírají. Došlo mi, jak jsem se na ně vždycky zlobil, že se neumí dohodnout. A vlastně jsem z toho měl radost, že se hádají, že je to správně, že jsou živí.

Máte v táboře psychologickou pomoc?
Máme. Sem tam ji někdo využije. Já osobně si cíleně říkám, že chci s někým mluvit, když vidím, že mi to přerůstá přes hlavu.

Jak se změnila situace za ty dva roky, co v táborech pracujete?
Na Balkánské trase se pohybujeme dvacet měsíců. Když byly od září 2015 do března 2016 otevřené hranice, vypadalo to jako evakuace mateřské školky. Převládaly rodiny s dětmi, i s hodně malými dětmi. Teď je víc mužů, protože pro ně není takový risk přejít přes hranice. Ale rodin je stále hodně. Včetně dětí, které se na cestě evidentně narodily. Tábor v Adaševci stojí vedle dálnice. Je tam bývalý motel, kde žijí rodiny, a pět velkokapacitních stanů pro
muže. Děti chodí do školy, někteří dospělí také.

Utéct, nebo zemřít

Jak vypadá výuka?
Školu spravují srbské SOS dětské vesničky, dávají prostor učitelům uprchlíkům. Učí se arabština, angličtina. Když přijede rodilý mluvčí, jsme rádi, že může promluvit anglicky na lidi, kteří do té školy chodí, aby si uvědomili, jak zní angličtina bez arabského nebo pákistánského přízvuku. Ale vlastně bereme jakékoli pedagogy, kterých je mezi uprchlíky stále dost. Potkal jsem například tlumočníka z Afghánistánu, který tam působil jako vysokoškolský učitel angličtiny a překládal pro britské vojáky. Jenže pak se Britové z Afghánistánu stáhli a místním, kterých s nimi spolupracovalo hodně, neponechali žádnou ochranu. Takže po nich okamžitě začal pást Tálibán. Nezbylo, než zemřít, nebo utéct.

Z jakých zemí hlavně přicházejí?
Loni a předloni to byli hlavně Syřané a Iráčané. Dnes zejména Afghánci a Pákistánci, ale stále i desítky Iráčanů, Syřanů. Máme taky uprchlíky z Bangladéše, Indie nebo z Kamerunu. Tam nedávno byly nepokoje, takže jich přibylo. Paradoxně je tam i hodně Kubánců.

Kde se tam vzali?
Jsou to ve většině gayové z Havany. A teď nově i íránští gayové. Ti jsou dost ohroženou skupinou. Když Evropa skončila v zimě 2016 plošně s přijímáním uprchlíků z Íránu, na tuhle skupinu lidí zapomněla, přitom jim jde v jejich vlasti o život.

Jak se díváte na přístup Evropské unie k řešení krize?
Unie jede kilometr za vozem. Ale aspoň něco dělá, i když je to stavba střechy uprostřed deště. Roky se vědělo, že migrační vlna hrozí, ale nikdo to neřešil. Chybí hlavně systémové řešení přímo v místech konfliktů a nemusí jít jen o válečné zóny v Asii nebo v Africe.

A to?
Do afrických zemí směřuje rozvojová pomoc, ale pořád v součtu víc peněz posílají domů uprchlíci, kteří odešli do Evropy a tady dostali práci. Jaká je tedy motivace těch zemí neprodukovat migranty, když ti uprchlíci jsou pro ni a její obyvatele ziskem? Já vidím řešení v tom, dávat lidem z některých problematických zemí studentská a pracovní víza, po jejichž vypršení by se vrátili domů a tam předávali zkušenosti, které v Evropě získají. Aby zkrátka ti nejlepší trávili nějaký čas v Evropě legálně. Na druhou stranu Evropa nemůže být vzorem ve všem.

Jak to myslíte?
Příklad: v Kamerunu se kácejí pralesy, protože se v nich našlo zlato, takže místní přišli o vodu, tedy o úrodu. Takže odcházejí. A neexistuje legislativa, která by kácení a těžbě zabránila. Jenže pak je posloucháte a oni říkají: pro vás v Evropě bylo vykácení lesů přece cestou k prosperitě a nám to chcete na našem území zakazovat? Není to jednoduché ani černobílé.

Nepadá na vás z toho všeho bezmoc?
Pro mě je to všechno spíš výzva. A chtěl bych v ní obstát.

Reklama
Reklama
Reklama