Vaše matka byla Češka, dětství jste ale prožil v Japonsku, odkud byl váš otec. Jak jste tam zapadl?
Z vašeho pohledu to nevypadá, ale všichni Japonci poznají, že nejsem jeden z nich. Pro ně nejsem dokonce ani napůl, myslí, že jsem stoprocentní běloch. Nemám tak černé vlasy, jsem příliš světlý, moc velký. Tehdy navíc v Japonsku nebylo tolik cizinců jako dnes, úplně jsem na ulici svítil. Děti si na mě ukazovaly a křičely "gajdžin, gajdžin" ("cizinec, cizinec"). Bylo to pro mě o to horší, že jsem se tam narodil, a byl jsem tak vlastně cizincem ve vlastní zemi.
Pamatujete si, kdy jste měl tenhle pocit poprvé?
Když mi bylo pět let, šel jsem poprvé sám nakoupit do tokijské samoobsluhy a prodavačka se mě ptala, jak to, že umím tak dobře japonsky, když nejsem Japonec. Už tenkrát mi došlo, že jsem jiný než ostatní.
Jaký byl život v Japonsku pro vaši maminku?
Můj otec byl typický Japonec, měl to zakotveno tak, že o rodinu se musí finančně starat muž, žena pečuje o rodinu. A pracoval tak usilovně, že si neuvědomil, jak maminku osamělý život bez možnosti si popovídat ničí. Psychicky se zhroutila a musela s námi odjet do Česka, kde nastoupila do léčebny.
Kdo vychovával vás?
Já jsem s bratrem skončil v dětském domově.
Předpokládám, že to pro malého kluka byla další velká a těžká zkušenost.
Prvně jsem tam zažil šikanu. Dopisy od tatínka mi tam brali starší kluci, vykoupit jsem si je musel fackami. Na pokoji nás bylo patnáct. Noci jsem probrečel pod peřinou, aby to nebylo vidět, i tak mě při tom ale nachytali a potom to bylo ještě horší.
To nevypadá jako nejšťastnější vkročení do života.
Cítil jsem jako nespravedlivé, že jsem se narodil jiný. Když jsem byl v Japonsku, chtěl jsem být stoprocentní Japonec, v Česku jsem chtěl být zase stoprocentní běloch. Nestál jsem o to, být středem pozornosti. S tím se pojily další trable, které vám dětství moc neulehčí. Do čtrnácti let jsem se počůrával, do dvaceti jsem koktal, ve škole před tabulí jsem nebyl schopen říci vůbec nic. Byla to psychická záležitost.
Popravdě řečeno, to vše zní jako nejlepší recept, jak být životním outsiderem, otloukánkem. Evidentně jste jím ale nestal.
Víte jaká filmová scéna se mi vždy líbila? Jak Rocky běží po schodech ve Philadelphii. Vždy jsem při ní brečel, líbila se mi jako oslava toho, když chce člověk vlastní pílí něco dokázat.
Pomohl vám návrat do Japonska?
Pomohlo mi, když jsem tam v osmnácti přerušil vysokou školu a odešel z domova. Musíte vědět, že jsem měl z tatínkovy strany velmi přísnou výchovu. Ještě v osmnácti jsem musel být do šesti doma, své telefonáty jsem musel nahrávat na záznamník, aby si je mohl poslechnout, každé tři měsíce mi dával k přečtení knihu o někom úspěšném, z níž jsem musel psát referát. V té době jsem ho úplně nenáviděl.
Odešel jste tedy kvůli svobodě. Jak se vám dařilo?
Začal jsem jako popelář, poté jsem prodával občerstvení v kině. Žil jsem v bytě o 11 metrech čtverečních, místo stolu jsem měl obrácenou papírovou krabici. V té době jsem se poznal se svou první ženou, vzali jsme se a odešli do Česka.
A tady vás už čekal úspěch?
Sem jsme přijeli, jednou odpoledne šli v Senohrabech na procházku, mě tam kouslo klíště a já dostal boreliózu. Ležel jsem na Bulovce, někde v Praze na mě čekala moje těhotná manželka, která neuměla ani slovo česky.
Zatím vypadá váš dosavadní životní scénář pořád jako sled proher a neštěstí. Měl bych se vlastně znovu zeptat, proč jste jako outsider neskončil?
Ke zlomu došlo v té nemocnici. Tam jsem si uvědomil, že můj život může kdykoli skončit, takže bych ho neměl promarnit. Že nemá cenu fňukat, závidět ostatním lehčí osud. Že závist zdržuje.
Pak přišla vaše chvíle. Příležitost jste chytil za vlasy jako turistický průvodce, dnes jste úspěšným obchodníkem v oblasti cestovního ruchu.
Česku jsem vděčný jako zemi, která mi dala šanci. Jsem pyšný, že jsem napůl Čech, stejně tak jsem ale pyšný, že jsem Japonec, byť mě Japonci vždy odstrkovali. Jsem patriot, i když ve vztahu ke dvěma zemím.
Jaké máte auto, japonské, nebo české?
Protože skutečně česká značka neexistuje a protože si vždy vybírám exkluzivní značky, jichž jezdí málo, tak japonské. Lexus z limitované série.
Pokud byste měl obě země porovnat, v čem se liší?
V Japonsku platí, že když je někdo šikovnější a lepší, přiučíme se od něj a snažíme se, abychom se rychle dostali na jeho úroveň. V Česku lidi zdržuje závist, pokud se jí zbavíme, budeme se posunovat rychleji vpřed. Katastrofou je pro Česko též úroveň národního uvědomění. Měli jsme se už dávno postarat o to, aby svět věděl, koho tento národ vygeneroval. Proč nikdo ve světě netuší, že kontaktní čočky vynalezl Čech?!
Říkal jste, že jste v mládí svého otce nesnášel. Naopak pro něj musel být váš rebelantský odchod z domu šokem. Jaké s ním máte vztahy dnes?
Dneska s ním už vycházím dobře, jsme velmi dobří kamarádi. I když on své pocity nedává vůbec najevo. Je Japonec.
Země, která dala světu výraz "karóši"
Mluvil jste o xenofobii, s níž jste se v Japonsku setkával. Jak Japonsko cizince vnímá?
Řekl bych, že Japonsko bylo jedinou zemí, která segreguje bělochy. Chcete-li si v Tokiu sehnat byt jako běloch, máte problém.
Proč?
Majitelé bytů mají prostě obavu z cizích. I když dnes už je situace mnohem lepší než dříve, protože v zemi pracuje spousta bílých cizinců. Musíme ale vidět historicko-geografické aspekty té nedůvěry. Japonsko je stotřicetimilionová ostrovní země, jedna z nejvyspělejších na světě. Japonci nemají zkušenost, s tím, že za hranicemi žijí sousedé. Jsou i vzhledově homogennější než Evropané. Je tam určitá uniformita. Jejich vyspělá ekonomika jim navíc snižuje potřebu asimilovat se, přizpůsobovat se. Věci se ale dost změnily. Díky globalizaci i tomu, že Japonsko je velmi zcestovalý národ.
7 SLOVÍČEK, která vám o japonsku leccos napovíKaróši - smrt z přepracování Čikan - muž, který v přeplněném dopravním prostředku osahává ženy a dívky. Jeho oběti nemají, kam uhnout. Z toho důvodu byly zavedeny příměstské vlaky jen pro ženy. Tatemae – pojen označující typickou vlastnost Japonců říkat kvůli tradiční slušnosti něco jiného, než si myslí, aby druhého neurazili. Rabu hoteru – hodinový hotel pro milenecké páry, slovo je uměle vytvořeno z anglických slov "love hotel". Fašon masádži – podnik, kde se nabízí rychlý orální sex, za nímž se staví muž například cestou z práce. Slovo je uměle vytvořeno z anglických slov "fashion massage". Sópu rando – nevěstinec, slovo je uměle vytvořeno z anglických slov "soap land". V Japonsku je provozování nevěstinců zakázáno, proto se maskují za lázně, kde klient naoko platí za umytí těla Kompa – party, kterou si pár domluví za účelem seznámení svých kamarádů a kamarádek |
Dá se říci, co na Evropanech Japonci nemají rádi?
Myslím, že je například zaskočí, že Evropané jsou daleko více cítit potem. Asiaté obecně nepáchnou, možná proto, že jedí více zeleniny. V Japonsku se vůbec neprodávají deodoranty. A nikdy jsem tam nezažil to, co tady v Praze, když vlezu v létě do tramvaje.
Evropana na Japonsku naopak zarazí přísná pracovní morálka splývající se sebeobětováním. Je ještě pořád japonskou realitou?
Japonština je jediný jazyk, kde existuje pojem "karóši", "smrt z přepracování". Výraz "unavený z práce" Japonci neznají! I známé instantní nudle tam vznikly po druhé světové válce jako jídlo, které vás má rychle zasytit, abyste se mohli vrátit zase k práci. Dnes už se ale časy změnily i v tomhle ohledu. Hlavně u mladé generace už neplatí, že by člověk pracoval celý život v jedné firmě.
Přístup k práci je tam ale pořád úplně jiný. I já ve své firmě na manažerských pozicích zaměstnávám převážně Japonce. I když jim musím dávat plat odpovídající japonskému průměru, jednoznačně se mi to vyplácí. Nehledí na pracovní dobu, když je práce, zůstávají tak dlouho, jak je potřeba.
Kde má vlastně extrémní pracovitost kořeny?
Ve středověku si japonští zenbuddhističtí mniši řekli jednoduchou věc: Člověk je pořád neukojený, chce pořád něco nového. Soustředit bychom se ale měli jen na ty základní věci, jako je jíst, pít, bydlet, pracovat a komunikovat spolu – ty bychom však měli dotahovat k dokonalosti. Jen tak dojdeme k vnitřnímu uspokojení. V tomhle dotahování věcí do perfektního stavu leží celá odpověď. Nakonec, extrémním, smutným příkladem téhož jsou kamikadze. I u nich šlo jen o precizní splnění zadaného úkolu, i za cenu osobního sebeobětování.
Erotická tvář Země slunce
Jaký mají Japonci vztah k erotice? Na první pohled působí jako puritánská země naškrobených kimon.
Nic není dál od pravdy. Japonsko je tradičně velmi otevřené erotice. Japonci vůbec nejsou sexuálně zdrženliví. Japonky velice silně oddělují období před a po svatbě. Do svatby se baví. Střídají partnery, se sexem začínají brzy. Je nepravděpodobné, že by hezká Japonka byla v osmnácti ještě panna. Okamžikem svatby se vše zásadně mění. Od toho okamžiku je vše jen pro rodinu. Je nemyslitelné, aby byla vdaná Japonka nevěrná.
Takový obraz Japonska leckoho překvapí.
Japonsko je jediná země, kde jsou, hlavně ve velkých městech, love hotels, kam chodí mladé páry, které nemají prostory, kde se pomilovat. Bez jakéhokoli studu. V létě před nimi stávají fronty a lidé čekají, až na ně přijde řada, zcela veřejně. Nebo si vezměte takový fetiš, Japonsko je v tomto fenomén. Kde jinde dívky dávají použité kalhotky do igelitového pytlíku, k tomu dají svoji fotku s proužkem přes oči, aby se to celé prodávalo v sexshopech? Jsou na to dokonce i automaty.
Proč bývají japonské pornofilmy tak brutální?
Myslím, že je to celý koktejl důvodů: tradiční podřízenost ženy živiteli rodiny, snaha producentů vymyslet kreativně konkurenci pornofilmům ze západu, dovézt úkol i v tomhle směru k dokonalosti.
O to víc při míře násilí zarazí, že genitálie mají herci a herečky vyčtverečkované.
To nařizuje zákon.
Řekne-li se Japonsko, mnohým se vybaví důstojné obličeje gejš. Jak se společnost dívá na dívky, které poskytují sexuální služby?
Nejstarší generace nepovažuje za nevěru, když si muž odskočí do nočního podniku. Není v tom láska ani vztah. Všichni moji japonští klienti, hlavně mužské skupiny, chtějí vědět, kde tady u nás takové služby najdou. Musím je odmítat s tím, že tohle moje agentura skutečně nedohazuje. (smích) V sexuálních věcech je japonská společnost mnohem otevřenější. Dodnes tam fungují "fašon masádži", v nichž dívky poskytují rychlý orální sex. Najdete je třeba před nádražími, kde vystupují muži cestou z práce domů.
tomio okamuraNarodil se v Tokiu v roce 1972, vyrůstal střídavě v Japonsku i Česku. Neúspěšně se v Tokiu pokoušel prodávat české sklo, v Praze zkoušel učit japonštinu. Nakonec se v českém hlavním městě chytil jako turistický průvodce a později se stal úspěšným podnikatelem v cestovním ruchu. Dnes do Česka vozí přes sto tisíc zahraničních návštěvníků. Je viceprezidentem a tiskovým mluvčím Asociace českých cestovních kanceláří a agentur. Jeho krédo? "Vrcholně mě uspokojuje, když něco dokážu sám." |
