Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Ministerstvo pravdy nemohlo říkat pravdu. Jak USA prohrály s šeptandou

aktualizováno 
Rozsévaly paniku, paranoiu a podporovaly poraženecké nálady. Drby, zvěsti a zkazky, které se šířily Amerikou za druhé světové války, vládu trápily. Rozhodla se s nimi bojovat speciálními „rumor clinics“, léčebnami drbů. Skončilo to naprostým debaklem. „Ministerstvo pravdy“ totiž nemohlo říkat pravdu.

Úřadu válečných informací šéfoval Elmer Davis. | foto: Library of Congress Prints & Photographs Division CC-BYCreative Commons

Šeptanda byla nepoddajným soupeřem, který pustošil domácí frontu. Nedalo se poznat, kdo za ní stojí a komu slouží. Zkreslovala oficiální zprávy domácí propagandy, mísila je s prvky té nepřátelské a do toho všeho navíc přidávala informace z „důvěrných zdrojů“, jako například z podřeknutí vojáků na dovolence. Výsledný koktejl byl v každé takové zkazce naprosto unikátní. Často působil natolik realisticky, že ani pracovníci povolaných amerických ministerstev neměli o jeho pravdivosti jasno.

Fotogalerie

Podle psychologa Roberta H. Knappa se daly rozdělit v zásadě do tří kategorií. První byly takzvané „pipe dreams“, jak se označovaly informace o dohledném konci války. Příklad: „Ropné rezervy Japonců už jsou na dně, brzy se jejich letectvo i flotily doslova zastaví.“ Je to sice dobrá zpráva, ale výrazně snižuje ochotu civilistů zapojit se do válečného úsilí. Když už bude konec války brzy, lidé začínají myslet spíše na to, co po ní.

Druhou kategorií byly „bogie rumors“, které byly populární zejména v Kalifornii. „V noci byla viděna japonská ponorka přímo u pobřežních rafinérií v Santa Monice!“ Nebo: „Nad Seattlem přelétávají japonské špionážní letouny.“ Následkem takových zvěstí je samozřejmě panika, lidé se mohou začít opevňovat v domech, prchat od pobřeží nebo rabovat sklady se zásobami.

Třetí skupinou poté byla klasika v podobě pověstí o neamerických Američanech. Ty tvrdily, že Američané s německými kořeny jsou pátou kolonou, plánující sabotáže a útoky. Že kdokoliv se šikmějším obočím je císařský špeh, byť by to byl zasloužilý protijaponský partyzán z Filipín. „Dá se věřit Italoameričanům?“ ptaly se: „Jsou to mafiáni a jistě všichni fandí Mussolinimu.“ Ušetřeni však nebyli ani jediní skuteční Američané, tedy indiáni: Rudoši se už jistě těší, až je z Berlína přijdou osvobodit.“ Atmosféra všeobecné nedůvěry ke komukoliv pak skutečně významně snižovala jakoukoliv kooperaci mezi civilními a vojenskými složkami a vytvářela do krajnosti paranoidní klima.

Navzdory tomuto přísně vědeckému členění do kategorií byla paleta šeptandy mnohem pestřejší. Uznejte: „Matka z Minnesoty dostala poštou balíček z Japonska. Obsahoval vydloubnuté oči jejího syna!“. „Na Curry County v Oregonu shodili Japonci bombu obsahující spóry moru.“ „Krabí konzervy z Tichomoří jsou otrávené!“ Zvláště populární pak byly dvě následující: „Žena, pracující v muničce, způsobila explozi celého závodu. Přišla totiž do práce s nalakovanými vlasy“ a „Ženy v pomocných dobrovolných sborech se stávají majetkem Spojených států amerických a důstojníci si s nimi mohou dělat, co jen chtějí.“

A šířily se velmi rychle.

Vládě se věřit nedá

Jak připouštěli i sami vládní zmocněnci, dílem k efektivitě šeptandy přispěla i počáteční neochota vlády informovat občany. Po útoku na Pearl Harbor trvalo prezidentu Rooseveltovi celých deset týdnů, než vydal oficiální prohlášení popisující škody a následky náletu.

Lidé však o bezprecedentním útoku, jemuž nepředcházelo vyhlášení války, věděli prakticky hned druhý den. A měli spoustu otázek: „Byla zničena celá tichomořská flotila? Přežil vůbec někdo? Je tedy celý Pacifik nebráněný?“ Celou dobu nikdo ve Státech neznal jména přeživších. To hned zkraje vytvořilo nedůvěru k ochotě vlády informovat a prostor pro šeptandu, kterou si lidé informační vakuum nahrazovali.

„Ze všech virů, které napadají zranitelnou nervovou tkáň národa ve válce, je šeptanda ten nejzhoubnější,“ napsal v roce 1942 americký populární magazín LIFE. „Je nejhorší, protože ho přenášejí nevinní lidé, kteří jen chtějí povyprávět ostatním nějakou historku.“

Ale dá se s tím vůbec něco dělat? Volání po vytvoření „psychické obranné linie, chránící mysl Američanů před falešnými zprávami“ bude vyslyšeno. Dne 13. června roku 1942 zakládá prezident úřad OWI (Office of Wartime Information), který má nad cirkulací informací držet dozor. Jeho pobočky vznikají v každém větším městě.

Ministerstvo pravdy nesmí říkat pravdu

OWI rozjíždí svůj velkolepý projekt s Rumor Clinics, které se stávají jakýmsi ministerstvem pravdy. Snaží se „sbírat“ nejčastější drby šeptandy, vysvětlovat je, vyvracet a uvádět do kontextu. Ne, jejich úspěšnost nebyla velká. Šeptanda je totiž jako hydra, a když jí useknete jednu hlavu, naroste jí deset dalších. Vyvrátit jeden tradovaný mýtus znamená často nepřímo potvrdit další.

Informační kliniky navíc od samého počátku nezápasí jen s nedůvěrou prostých lidí, ale také s nevraživostí panující uvnitř organizace. Půlku zaměstnanců totiž tvoří úředníci a byrokrati, druhou pak spíše sociologové a psychologové. Zatímco jedni mají tendenci pátrat po zdrojích šeptandy, ti druzí by rádi rychlost a přesnost sdílených drbů zkoumali vědecky.

Mantinelem činností „strážců americké morálky a obhájců pravdy“ ovšem zůstává především prostý fakt, že úplnou pravdu říkat lidem vlastně stejně nesmí. Zpráva „Střechy domů v Bostonu se ježí protiletadlovými děly“ je sice výmyslem, ale vyvrátit ho znamená veřejně připustit, že Boston není chráněn před útoky bombardérů nepřítele. A komentovat, potvrzovat nebo vyvracet tvrzení „Američtí vojáci v Austrálii hynou na malárii“ by znamenalo připustit, že Spojené státy chystají ofenzivu a vyslali vojáky i k protinožcům.

A to už vůbec nemluvíme o šeptandě ve stylu „Navažští indiáni, kteří narukovali a slouží ve Fort Devens, znásilnili v baru mladou ženu.“ Devětadvacet Navahů tam totiž skutečně slouží, ale pracují tu na vývoji super-bezpečné rádiové komunikace, která vychází z jejich domorodého jazyka. A proto by se o jejich přítomnosti na vojenské základně nemělo vůbec mluvit, dokonce ani proto, aby se vyvrátily rasistické drby.

„Dezinfikovat nepravdu,“ jak rádi říkají lidé z Rumor Clinics, by tedy znamenalo ohrozit národní bezpečnost. Jediným hmatatelným výsledkem amerických informačních agentur tedy zůstává jen jakási Bible šeptandy, seznam čítající stovky nepravdivých mýtů, a velmi populární sloupky v novinách New York Times a Boston Herald, ve kterých se uvádí šeptanda na pravou míru.

Jenže i to má háček: Prakticky každé totiž ale hned vyvolá další konspirační teorie a vyprávěnky o tom, jak je to vlastně doopravdy. Vládě se prostě věřit nedá a šeptanda má tuhý kořínek.

Projekt Rumor Clinics je proto na konci roku 1943 ukončen a veškeré informace o jeho rozsahu, náplni a financování budou podléhat utajení. I podle studie realizované samotným úřadem OWI však byla jeho činnost naprostým debaklem. Proč? Medializace drbů totiž efektivně napomáhala jejich šíření a zprávy o nejrůznějších nepodložených mýtech se kvůli ní nesly mezi lidmi ještě rychleji.

Autoři:



Nejčtenější

Ostrov hrůzy: po dva roky byla hrstka osadnic v moci maniaka

Fotografie tyrana Álvareze se nedochovala, snímek nešťastného guvernéra...

Na ostrově odříznutém od vnějšího světa převzal vládu nad hrstkou žen a dětí psychopat, který dva roky vraždil a...

Předhodit vepřům, uvařit v louhu: jak se mafie zbavují obětí

To je on, pan Čistič. Santiago Meza Lopez neměl přezdívku El Pozolero náhodou,...

Zmizí tělo, zmizí problém. V aplikaci oné poučky jsou drogové kartely a mafie více než kreativní. Své oběti rozemílají...



Nejkrásnější MOgirl Nikol: Nemám ráda lhostejnost

Děsí mě lhostejnost, nezájem, říká MOgirl Nikol.

Z dvaatřiceti krásek jste vybrali právě ji. Královnou dvouapůlletého angažmá krásných MOgirl na Xman.cz se stala Nikol....

Sex zajistí lepší spánek. Musí však vyvrcholit orgasmem, říká věda

Sex a spánek spolu souvisejí víc, než bychom si mysleli.

Nesnažte se usnout u filmu, odložte mobil i tablet, zapomeňte na knihu na usnutí. Chcete-li upadnout do spokojeného...

Extrémní gastronomie: lutefisk vám rozleptá nádobí

Lutefisk v tradičním podání. S hrachovou kaší, bramborami a slaninou.

Obyvatelé severní Evropy onen pokrm pro intenzivní zápach a gelovitou konzistenci zavrhli už před staletími, jinde ve...



Další z rubriky

Kalendář Pirelli se představil i Česku. Vydražte ho na iDNES.cz

Kalendář na scénu uvedla Emma Smetana.

Představuje jinou Alenku v říši divů. Méně nevinnou, se stopou sex-appealu, ale i grotesknější, surreálnější. Kalendář...

Geniální voják. S Napoleonem si hrál maršál Radecký jako kočka s myší

Radecký neochvějně věřil v ideu mnohonárodnostního habsburského státu.

Vojevůdce napoleonských válek a reformátor rakouské armády se narodil do českojazyčné rodiny, celý život však bojoval...

Pero je lepší než notebook. Z ručně psaných poznámek si víc pamatujeme

Chcete-li si poznámky spolehlivěji uchovat v hlavě, dělejte si je postaru perem...

Chystáte-li se na přednášku nebo pracovní poradu, notebook si neberte. Poznámky si pište ručně. Podle výzkumu...



Najdete na iDNES.cz