Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Ministerstvo pravdy nemohlo říkat pravdu. Jak USA prohrály s šeptandou

aktualizováno 
Rozsévaly paniku, paranoiu a podporovaly poraženecké nálady. Drby, zvěsti a zkazky, které se šířily Amerikou za druhé světové války, vládu trápily. Rozhodla se s nimi bojovat speciálními „rumor clinics“, léčebnami drbů. Skončilo to naprostým debaklem. „Ministerstvo pravdy“ totiž nemohlo říkat pravdu.

Úřadu válečných informací šéfoval Elmer Davis. | foto: Library of Congress Prints & Photographs Division CC-BYCreative Commons

Šeptanda byla nepoddajným soupeřem, který pustošil domácí frontu. Nedalo se poznat, kdo za ní stojí a komu slouží. Zkreslovala oficiální zprávy domácí propagandy, mísila je s prvky té nepřátelské a do toho všeho navíc přidávala informace z „důvěrných zdrojů“, jako například z podřeknutí vojáků na dovolence. Výsledný koktejl byl v každé takové zkazce naprosto unikátní. Často působil natolik realisticky, že ani pracovníci povolaných amerických ministerstev neměli o jeho pravdivosti jasno.

Fotogalerie

Podle psychologa Roberta H. Knappa se daly rozdělit v zásadě do tří kategorií. První byly takzvané „pipe dreams“, jak se označovaly informace o dohledném konci války. Příklad: „Ropné rezervy Japonců už jsou na dně, brzy se jejich letectvo i flotily doslova zastaví.“ Je to sice dobrá zpráva, ale výrazně snižuje ochotu civilistů zapojit se do válečného úsilí. Když už bude konec války brzy, lidé začínají myslet spíše na to, co po ní.

Druhou kategorií byly „bogie rumors“, které byly populární zejména v Kalifornii. „V noci byla viděna japonská ponorka přímo u pobřežních rafinérií v Santa Monice!“ Nebo: „Nad Seattlem přelétávají japonské špionážní letouny.“ Následkem takových zvěstí je samozřejmě panika, lidé se mohou začít opevňovat v domech, prchat od pobřeží nebo rabovat sklady se zásobami.

Třetí skupinou poté byla klasika v podobě pověstí o neamerických Američanech. Ty tvrdily, že Američané s německými kořeny jsou pátou kolonou, plánující sabotáže a útoky. Že kdokoliv se šikmějším obočím je císařský špeh, byť by to byl zasloužilý protijaponský partyzán z Filipín. „Dá se věřit Italoameričanům?“ ptaly se: „Jsou to mafiáni a jistě všichni fandí Mussolinimu.“ Ušetřeni však nebyli ani jediní skuteční Američané, tedy indiáni: Rudoši se už jistě těší, až je z Berlína přijdou osvobodit.“ Atmosféra všeobecné nedůvěry ke komukoliv pak skutečně významně snižovala jakoukoliv kooperaci mezi civilními a vojenskými složkami a vytvářela do krajnosti paranoidní klima.

Navzdory tomuto přísně vědeckému členění do kategorií byla paleta šeptandy mnohem pestřejší. Uznejte: „Matka z Minnesoty dostala poštou balíček z Japonska. Obsahoval vydloubnuté oči jejího syna!“. „Na Curry County v Oregonu shodili Japonci bombu obsahující spóry moru.“ „Krabí konzervy z Tichomoří jsou otrávené!“ Zvláště populární pak byly dvě následující: „Žena, pracující v muničce, způsobila explozi celého závodu. Přišla totiž do práce s nalakovanými vlasy“ a „Ženy v pomocných dobrovolných sborech se stávají majetkem Spojených států amerických a důstojníci si s nimi mohou dělat, co jen chtějí.“

A šířily se velmi rychle.

Vládě se věřit nedá

Jak připouštěli i sami vládní zmocněnci, dílem k efektivitě šeptandy přispěla i počáteční neochota vlády informovat občany. Po útoku na Pearl Harbor trvalo prezidentu Rooseveltovi celých deset týdnů, než vydal oficiální prohlášení popisující škody a následky náletu.

Lidé však o bezprecedentním útoku, jemuž nepředcházelo vyhlášení války, věděli prakticky hned druhý den. A měli spoustu otázek: „Byla zničena celá tichomořská flotila? Přežil vůbec někdo? Je tedy celý Pacifik nebráněný?“ Celou dobu nikdo ve Státech neznal jména přeživších. To hned zkraje vytvořilo nedůvěru k ochotě vlády informovat a prostor pro šeptandu, kterou si lidé informační vakuum nahrazovali.

„Ze všech virů, které napadají zranitelnou nervovou tkáň národa ve válce, je šeptanda ten nejzhoubnější,“ napsal v roce 1942 americký populární magazín LIFE. „Je nejhorší, protože ho přenášejí nevinní lidé, kteří jen chtějí povyprávět ostatním nějakou historku.“

Ale dá se s tím vůbec něco dělat? Volání po vytvoření „psychické obranné linie, chránící mysl Američanů před falešnými zprávami“ bude vyslyšeno. Dne 13. června roku 1942 zakládá prezident úřad OWI (Office of Wartime Information), který má nad cirkulací informací držet dozor. Jeho pobočky vznikají v každém větším městě.

Ministerstvo pravdy nesmí říkat pravdu

OWI rozjíždí svůj velkolepý projekt s Rumor Clinics, které se stávají jakýmsi ministerstvem pravdy. Snaží se „sbírat“ nejčastější drby šeptandy, vysvětlovat je, vyvracet a uvádět do kontextu. Ne, jejich úspěšnost nebyla velká. Šeptanda je totiž jako hydra, a když jí useknete jednu hlavu, naroste jí deset dalších. Vyvrátit jeden tradovaný mýtus znamená často nepřímo potvrdit další.

Informační kliniky navíc od samého počátku nezápasí jen s nedůvěrou prostých lidí, ale také s nevraživostí panující uvnitř organizace. Půlku zaměstnanců totiž tvoří úředníci a byrokrati, druhou pak spíše sociologové a psychologové. Zatímco jedni mají tendenci pátrat po zdrojích šeptandy, ti druzí by rádi rychlost a přesnost sdílených drbů zkoumali vědecky.

Mantinelem činností „strážců americké morálky a obhájců pravdy“ ovšem zůstává především prostý fakt, že úplnou pravdu říkat lidem vlastně stejně nesmí. Zpráva „Střechy domů v Bostonu se ježí protiletadlovými děly“ je sice výmyslem, ale vyvrátit ho znamená veřejně připustit, že Boston není chráněn před útoky bombardérů nepřítele. A komentovat, potvrzovat nebo vyvracet tvrzení „Američtí vojáci v Austrálii hynou na malárii“ by znamenalo připustit, že Spojené státy chystají ofenzivu a vyslali vojáky i k protinožcům.

A to už vůbec nemluvíme o šeptandě ve stylu „Navažští indiáni, kteří narukovali a slouží ve Fort Devens, znásilnili v baru mladou ženu.“ Devětadvacet Navahů tam totiž skutečně slouží, ale pracují tu na vývoji super-bezpečné rádiové komunikace, která vychází z jejich domorodého jazyka. A proto by se o jejich přítomnosti na vojenské základně nemělo vůbec mluvit, dokonce ani proto, aby se vyvrátily rasistické drby.

„Dezinfikovat nepravdu,“ jak rádi říkají lidé z Rumor Clinics, by tedy znamenalo ohrozit národní bezpečnost. Jediným hmatatelným výsledkem amerických informačních agentur tedy zůstává jen jakási Bible šeptandy, seznam čítající stovky nepravdivých mýtů, a velmi populární sloupky v novinách New York Times a Boston Herald, ve kterých se uvádí šeptanda na pravou míru.

Jenže i to má háček: Prakticky každé totiž ale hned vyvolá další konspirační teorie a vyprávěnky o tom, jak je to vlastně doopravdy. Vládě se prostě věřit nedá a šeptanda má tuhý kořínek.

Projekt Rumor Clinics je proto na konci roku 1943 ukončen a veškeré informace o jeho rozsahu, náplni a financování budou podléhat utajení. I podle studie realizované samotným úřadem OWI však byla jeho činnost naprostým debaklem. Proč? Medializace drbů totiž efektivně napomáhala jejich šíření a zprávy o nejrůznějších nepodložených mýtech se kvůli ní nesly mezi lidmi ještě rychleji.

Autoři:


Nejčtenější

Nepřibližujte se, varovala pastevce kosmonautka Těreškovová

Z Valentiny Těreškovové se stala celebrita. A samotný let byla velká výzva.

Jako první žena se dostala do vesmíru a sklidila za to aplaus na Východě, pozorné pohledy na Západě a uznání a respekt...

Sex v letadle: vedou toalety, sex s cizím pasažérem není výjimkou

Sex v letadle je velmi výjimečný. Přesto se však odehrává a rozhodně ne vždy je...

Nejčastěji se sex v letadle podstupuje se stálým partnerem, hned poté je to však cizí spolucestující, člen nebo členka...



Tělo stojí na vibracích, hmota přijde až poté, říká lékař slavných

Impérium Deepaka Chopry zahrnuje centrum na finančně drahé terapie, prodej...

Je jedním z předních učitelů celostní medicíny a osobního rozvoje. Jeho klienty jsou například Leonardo DiCaprio a...

Manželé sem utíkají před dětmi, říká majitelka hodinového hotelu

Návštěvy v mileneckých azylech bývají krátké. A o lásku při nich často příliš...

Docházejí do nich nevěrníci, kolegové z práce, ale i manželé, kteří hledají azyl, do něhož by prchli před svými...

OBRAZEM: Naháči propagovali jízdou Londýnem cyklistickou dopravu

Jsem tady! Bez studu a na protest proti závislosti na automobilové dopravě a...

Jsem tady! Bez studu a na protest proti závislosti na automobilové dopravě a neohleduplnosti řidičů k cyklistům. Foto z...

Další z rubriky

Manželé sem utíkají před dětmi, říká majitelka hodinového hotelu

Návštěvy v mileneckých azylech bývají krátké. A o lásku při nich často příliš...

Docházejí do nich nevěrníci, kolegové z práce, ale i manželé, kteří hledají azyl, do něhož by prchli před svými...

Extrémní gastronomie: žábu na swikee loví děti přímo před vámi

Na Jávě mají skokani dlouhá stehýnka.

Zvyk pojídat žáby rozhodně není omezen na země třetího světa, za delikatesu se žabí maso považuje i ve Francii....

Krutá gastronomie: trýznivá smrt nečeká psy jen na festivalu v Jü-linu

Video jen pro silné povahy: V Kambodži je stále normální vařit psí maso

Z evropského pohledu na jídelní stůl rozhodně nepatří, některé asijské země však mezi psy a vepři rozdíl nevidí. A...

5 mýtů o nakažení klíšťatech: Pozor si dejte i na zahradě
5 mýtů o nakažení klíšťatech: Pozor si dejte i na zahradě

Klíšťová encefalitida nás neohrožuje pouze v lese nebo na louce. Klíšťata se totiž běžně vyskytují v městských parcích, na zahradách nebo zatravněných hřištích. O klíšťové encefalitidě bohužel koluje dalších několik mýtů. Znáte je?

Najdete na iDNES.cz