Podpisem úmluvy v červnu roku 1846 vyřešil americký prezident James K. Polk a britský premiér Robert Peel otázku tehdejší sporné hranice amerického státu Oregon. Jenže jen na papíře, nereflektovala totiž aktuální geografická měření.
Pro Američany věc dopadla na první pohled dobře: osud a mezinárodní politika jim tehdy přiřkly přinejmenším tři velké ostrovy. Do nyní již amerického teritoria však bohužel stále „přetékali“ osadníci z Kanady, jimž o úmluvě nikdo neřekl. Staré úsloví praví, že dobré zdi dělají dobré sousedy. Jenže z Kanaďanů a Američanů, neoddělených žádnou jasně vytyčenou hranicí, se zvolna stávali špatní a rozhněvaní sousedé.
Spor o zabité prase
Situace zvolna bobtnala dalších třináct let, aby 15. června roku 1859 málem vyústila v kanadsko-americkou válku. Válku, do které se mohlo zapojit také Japonsko, Mexiko anebo Velká Británie a která pro Spojené státy vůbec nemusela dopadnout dobře.
Zásadní přeshraniční roztržku přitom způsobilo mlsné prase. Zvíře patřilo irskému farmáři Charlesi Griffinovi. Ten byl zaměstnancem Společnosti Hudsonova zálivu a většinu času trávil na loveckých výpravách divočinou. Zvířata z jeho farmy, především několik urostlých pašíků, byla na volno. Jeden z nich prý opakovaně zabloudil k farmě Lymana Cutlara, kde páchal nemalé škody. Cutlar byl Američan, jeden z těch, kteří se vydali „kolonizovat“ ostrov San Juan poté co podpisem úmluvy z Oregonu připadl Státům. Z toho, že mu úrodu ničí cizí prase, žádnou radost neměl. A tak vetřelce prostě zastřelil.
Další jednání obou mužů nepopírá energický zápal rozvášněných politiků. „Měl jste se postarat, aby se vaše prase nedostalo k mým bramborám,“ halekal Cutlar, zatímco Griffin se hájil: „Je na vás se postarat, aby se vaše brambory nedostaly k mým prasatům!“ Šance na příměří byly mizivé.
Cutlar později nabízí „odškodnění“ za zabité prase. „Deset dolarů to spraví, ale nechám si maso.“ A odpověď? „Jestli si necháte maso, bude to rovných sto dolarů.“ Jednání znesvářených farmářů tím ustrnulo na mrtvém bodě.
A byl to Griffin, který se rozhodl celou věc hnát výš. Přesněji na stanici kanadské jízdní policie. A ta vyslala četu třinácti mužů, aby Cutlara pohnali ke spravedlnosti ve městě Victoria. Američan se však dokázal přeplavit na pevninu a svůj osud a na něm páchanou nespravedlnost vylíčil v místní pevnosti. Na svou farmu se teď vrací v doprovodu 66 vojáků 9. pěchotního sboru, vedených kapitánem Georgem Pickettem.
Britská Royal Navy vs. americká artilerie
„Je nepřípustné, aby byl americký občan na domácí půdě zadržen vojenskou silou cizí země,“ prohlásil brigádní generál William S. Harney. Ale Kanaďané, kteří jsou stále součástí britského dominia, to vidí jinak. „Nemůžeme dopustit, aby se vojenskou mocí cizí země zaštiťoval muž, který útočí na kanadský majetek,“ zněla odpověď.
Do Georgijského zálivu tak vplouvají tři královské dělové lodě, které spustí kotvy naproti ostrovu San Juan. Konflikt o zabité prase dále eskaluje. Desátého srpna vzroste počet britských plavidel na pět, zatímco kapitána Picktetta vystřídá plukovník Silas Casey. Ten s sebou na ostrov přivezl další muže a také několik kusů těžké artilerie.
„Udělali jsme z toho ostrova zatracený Bunker Hill,“ prohlásí tehdy v reminiscenci na slavnou bitvu Války o nezávislost. Ale do smíchu mu není. Britské lodě mají k dispozici 70 děl a expediční sílu 2 140 mužů. Proti nim může Casey momentálně postavit jen 14 zakopaných děl, dvě stovky vojáků a asi tři stovky dobrovolníků z řad neukázněných amerických traperů.
Americký brigádní generál ani britský admirál Robert L. Baynes se však do války neženou. „Nemůžeme přece dovolit, aby se do sebe pustily dva velké národy jen kvůli zabitému praseti,“ říkají nezávisle na sobě. Obě strany tak mají přísně zakázáno vystřelit jako první a podléhat provokacím protivníka. Pevná morálka a výcvik se vyplácí, a tak u ostrova San Juan proletí vzduchem spousta nadávek, ale nepadne ani jediná rána.
Vojenské manévry by však pravděpodobně nebraly konce, kdyby se věcí nezačal přímo zabývat Washington a Londýn. Ano, případ prasete zabitého kdesi v lesnaté pustině se dostal až na stůl prezidenta Jamese Buchanana. Definitivní rozřešení sporu vlastně nakonec přinesl až mnohem později rok 1930, kdy bylo povoleno kanadské i americké straně trvale deponovat na ostrově symbolickou stovku vojáků. Ti měli řešit případné spory svých státních příslušníků a bránit tomu, aby si kanadští nebo američtí farmáři vyřizovali účty sami mezi sebou.
Problém jménem Spojené státy
Oba vojenské tábory existovaly na dohled od sebe celých dvanáct let a dodnes je bývalý kanadský tábor místem, nad kterým se třepotá kanadská vlajka, byť tato lokalita nemá žádný diplomatický statut. Pro farmáře Cutlara pravděpodobně nebyla celá vojenská kampaň satisfakcí. Okolí jeho farmy bylo rozorané zákopy, kryty, palposty a obvazišti. A vojáci Kanady i Států se záhy sblížili natolik, že na ostrově často bujaře slavili společné svátky.
Fotbalová válka mezi Salvadorem a Hondurasem Od fotbalu není daleko k politice a od vlastenectví k nacionalismu. A od politiky a nacionalismu nebývá daleko k válce. Stohodinová válka mezi Salvadorem a Hondurasem z roku 1969 je toho důkazem. Její roznětkou byly tři kvalifikační zápasy na mistrovství světa. |
Velkou arbitráží z roku 1871 pak bylo území ostrova definitivně prohlášeno za právoplatnou a nezpochybnitelnou americkou půdu. Možná proto zůstal v Kanaďanech pocit jisté ukřivděnosti. Nakonec to byli zase oni, kdo se musel z ostrova, kde žili dávno před americkými osadníky, stáhnout. A ikonická „Prasečí válka“, při které nepadl ani jediný výstřel, je dál nutila k zamyšlení. Co budou dělat v případě, že si Američané zamanou získat další kanadské teritorium?
Mezinárodní právo evidentně stojí na straně silnějšího a jedinou oporou Kanady byla až za Atlantikem skrytá Velká Británie. Pro případ dalšího podobného konfliktu se tak začal rodit neuvěřitelný plán, který své definitivní podoby nabyl v roce 1921 pod názvem Schéma preventivní defenzivy.
„Byl to nepředstavitelně donkichotský, fantaskní a fantastický plán, ve své podstatě tak zoufalý a marný, že by skutečně mohl fungovat,“ ohodnotil ho kanadský státník George Pearkes. Jeho podstatou byl „preventivní úder“ na americké příhraničí, který by svou divokou odvážností paralyzoval celé Spojené státy. Minimálně by jim upřel iniciativu do doby, než by se do věci vložila Británie. Nebo také Mexiko a Japonsko, se kterými Kanada dojednala potřebné detaily. Kdy by nastal na realizaci celého plánu nejlepší čas? Tehdy, až by kanadská rozvědka potvrdila, že se Američané již chystají k podobnému útoku.
Zaútočit jako první. A pak utéct
V čem plán spočíval? V leteckém útoku na tichomořské loďstvo Američanů a překvapivém vylodění kanadských vojsk, které měly obsadit města Seattle, Spokane a Portland. Jízda by se zatím postarala o obsazení Farga a Great Falls a po jejich pacifikaci by se vydala dále na Minneapolis. Kanadští mariňáci by zabrali Maine, a pěchota z Quebecu by táhla na Albany ve státě New York.
Na dobytých územích by pak Kanaďané zlikvidovali veškerou infrastrukturu, kterou by Američané mohli využít „k nástupu na frontu“, a poté by zahájili ústup zpět ke svým hranicím. Cestou by pak ničili všechny mosty a železnici. Mezitím by pak jejich domobrana vytvořila potřebné zázemí pro obranu vlastních hranic a vše by skončilo vyčkáváním na příchod posil ze zámoří. Co by se dělo, pokud by nedorazily, plán raději nerozvádí.
Vznik uceleného plánu roku 1921 není náhodný. Britové si totiž tehdy znovu vzpomněli, že jim Američané stále „dluží“ v přepočtu 22 miliard dolarů, a pnutí mezi Londýnem a Washingtonem opět nabylo na intenzitě. A Kanada prý mohla snadno sehrát nedobrovolnou roli rukojmího.
Vytvořením operačních podkladů byl pověřen kanadský plukovník James Sutherland Brown, a své práce se zhostil skutečně příkladně. Spolu s několika dalšími štábními důstojníky v civilu objel v následujících měsících všechny destinace, které měl preventivní útok obsáhnout.
Dodnes se dochovaly jeho účtenky za benzin (terén obhlížel ze zapůjčeného Fordu model-T) a také sesbírané poznámky o náladě místních obyvatel. Díky tomu například víme, že americké muže z Vermontu považoval za „tlusté a líné, ale jinak příjemné“, případně, že muži z Burlingtonu by „nejspíš přeběhli ke kanadské armádě za sklenku whisky“. Ve Spojených státech totiž běžela prohibice, takže Brown neměl pochyby o tom, že by se řada Američanů ráda postavila za anglickou věc.
Kanaďané měli pravdu
V roce 1928 pak byly další aktualizace Schématu preventivní defenzivy ukončeny, protože se vztahy mezi oběma zeměmi napravily, a řada archivního materiálu byla zničena. Na obhajobu „bláhové“ představy o válce Kanady s USA je však zapotřebí dodat ještě jednu podstatnou informaci. V roce 1970 totiž ve Spojených státech došlo ke zveřejnění takzvaného War Plan Red, Červeného válečného plánu.
A z jeho dokumentace vyplývá, že Kanaďané měli vlastně ve všem úplnou pravdu. Američané se ještě ve třicátých letech reálně připravovali na možnost, že svého souseda vezmou ztečí. Jejich strategie přitom zrcadlově kopírovala taktiku Kanady. Zablokování přístavu Halifax, obsazení Ottawy, vyhladovění Toronta. Kanadští státní představitelé tehdy podrobnosti nekomentovali, ale obyvatelé země javorového listu se cítili být přinejmenším dotčeni. Američané totiž věřili, že Kanadu fakticky bez problémů obsadí v rozmezí šestatřiceti hodin.
