Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Vávra a Pravda opět na Jizerské 50 aneb jak běhají lazaři

  12:00aktualizováno  12:00
Tentokrát to nezačalo vůbec dobře. Po loňsku, kdy se nám J50 stala odrazovým můstkem k velkým běžeckým maratonům jako legendární Marcialonga nebo Vasův běh, jsme tuto sezonu míň trénovali a víc laborovali se zdravím. Nakonec jsme byli rádi za to, že jsme se postavili na start aspoň poloviční tratě 25 km.

David Vávra s vítězem hlavního závodu Jizerské padesátky Norem Andersem Auklandem | foto: Petr Pravda, iDNES.cz

David zápasil se srdeční arytmií, mne přepadla viróza a dýchací potíže při vysokohorském vánočním pobytu. Loni jsme závodili štíhlí a vytrénovaní, prostě paráda. Letos jsme svými vlastními stíny. Hlavně já si připadám jak lazar.

David má za sebou aspoň nějakých 150 tréninkových kilometrů, zato já na běžkách stál třikrát po 45 minutách. Prostě ostuda, tohle mi nemůže projít.

Při prezentaci na J50 ČSOB Pojišťovny v obchodním centru v Liberci den před startem potkáváme staré známé. Zastavují nás ale i cizí lidé a říkají, že kvůli našemu loňskému seriálu začali taky trénovat a závodit. Děkují nám a sdělují zážitky. Bere nás to za srdce a samozřejmě nabíjí. "Vidíš, byla to vlastně misionářská práce," komentuje to David.

U registrace se navíc jedna z organizátorek omlouvá Davidovi, že si ho před rokem spletla s režisérem Tomášem Vorlem. Celý rok se prý chystala na to, až se Davidovi osobně omluví. Přivádí nás do rozpaků.

Na start! Taxíkem

Odpoledne vyrážíme do stopy na poslední trénink před závodem. Daří se mi úplně blbě namazat na sníh, na který se normálně namazat blbě nedá. Místo červeného klistru na polorozteklou břečku nanáším omylem sprejem žluté toko, určené na čerstvý sníh. Totálně prosmekám. Připadám si jak trouba.

Noc před závodem spíme v báječné nové chalupě kamaráda a dlouholetého účastníka J50 Járy Koubka. Stojí na kraji lesa, pár kilometrů od startu závodu, kousíček od tratí, prostě skvělá běžecká základna. Jsme tu parta, jejíž jádro jezdí "Jizerku" pravidelně a loni dokonce vyrazilo až na Vasův běh. Večer část poctivě maže lyže, zatímco já s Davidem jsme je svěřili do péče mistra voskování Petra Lisičana z laboratoře Toko. David vypráví neuvěřitelné zážitky z natáčení v Japonsku, pak dáváme slavnostní sklenku šampáňa a rychle do hajan.

Ráno přijíždíme s Davidem na start závodu jako ti největší magoři – taxíkem. Je to ale fakt pohodlné a nás napadá, že bychom příští rok mohli přiletět vrtulníkem.

Jdeme hned ke stánku Toko, kde od mistra Lisičana přebíráme připravené lyže. "Cože to jedete? 25 kilometrů? To mi snad ani neříkejte," durdí se jeden z největších expertů na voskování ve střední Evropě. Jsme pro něj bábovky, které snad ani nezasloužily namazat. Kdyby jen tušil, jak na tom letos jsme.

Na startu je skvělá atmosféra, krátce vyzkoušíme mázu a pak už podupáváme uprostřed první vlny. Zkušený sportovní hlasatel Tomáš Hauptvogel komentuje vývoj na dvojnásobné trati, kde se pere kompletní světová špička včetně Standy Řezáče. Nejprve chci odstartovat v klidu s Davidem, pak mi to závodivá duše nedá a klestím si cestu někam do první třetiny balíku.

Měl jsem zůstat doma

Prásk. Vyrážíme s lyžemi v ruce ke startovní čáře. Je to asi naposledy, kdy na trati někoho předbíhám. Rychle nazuju běžky a řítím se k trychtýři, kde se trať zužuje a lomí do kopce. Během pěti minut vím, že to nebude žádná sláva. Člověk to prostě pozná. Až příliš brzy se zahlcuji, stěží popadám dech a více či méně ztrácím oproti ostatním. Během několikakilometrového stoupání se smiřuji s tím, že to dnes bude jen boj o přežití a o dojetí.

Od pátého do patnáctého kilometru se proklínám, že jsem nezůstal doma. Lyže smekají, ale vím, že to není mázou, nýbrž proto, že mi to totálně nejde. Ještěže se aspoň trochu rozjíždím na rovinkách, soupaž mi vždycky šla. A hlavně z kopce. Napráškované lyže letí, skoro nikdo mne nepředjede. Asi jediné okamžiky, kdy mne to baví. Díky, mistře Lisičane, bez vás bych to zabalil.

David je na tom o něco líp. Ale i on do kopce děsně vaří. Tohle prostě nejsou podmínky pro veterány z Vasáku, kde od startu až do cíle mrzne.

Je to tristní, nemám chuť ani sílu moc sledovat, co se děje kolem. Snažím se srovnat styl a dech a tam, kde to jde, se svézt. Kilometry ubíhají děsivě pomalu. Kdesi v lese předjíždím bývalou kolegyni Báru Němcovou, která dělá vodiče jednomu z nevidomých závodníků. Normálně bych je přesvištěl a zmizel z dohledu. Dnes se kolem nich plížím dlouhé minuty. Nemám ani sílu je nějak povzbudit.

Na trati mě nepoznal ani vlastní parťák

Mimochodem, David má s nevidomým závodníkem děsný zážitek. Kdosi sebou ve sjezdu sekne, bohužel těsně před nevidomým, a ten se o něj rozmázne. Nikomu se naštěstí nic nestane, oba znovu vyskočí a pokračují.

V první čtvrtině závodu mne dojíždí kamarád Pepa Řezáč ze Šumavy, jede mu to báječně, srší energií. O kus dál mne pak ladně míjí David. Zřejmě jedu tak hrozně, že mne zprvu vůbec nepoznává. "Hele, tady jede někdo z Marcialongy," říká, když mi koukne na lyže, kde mám nálepky ze slavného běhu. Teprve pak zjistí, že jsem to já, a povzbuzuje, abych se chytil do háku. Nemám bohužel šanci udržet se ani pár set metrů. Jedu raději své tempo, abych měl aspoň nějakou naději, že dorazím do cíle. Na druhé straně mám radost, snad už tu mizernou arytmii překonal.

Netuším, že i David si žije své drama, když ho míjejí vysportované zadnice Norek nebo jakási přihrbená babička.

Já mohu kvalitu svého výkonu posoudit i v okamžiku, když jen pomaloučku dojíždím kluka, který se na lyžích nějak divně klátí. Na poslední chvíli zjišťuji, že se odráží jen jednou hůlkou, protože tu druhou si zlomil.

Po patnáctém kilometru mi běžkařští bohové aspoň trošku vracejí přízeň. Paradoxně zjišťuji, že čím déle jedu, tím jedu líp. Už jsem se zklidnil a smířil s realitou, srovnal trochu styl, dech i tep a na dlouhých pasážích rovnoměrně zabírám soupaž. Žádná sláva, ale ani ostuda. Jedu a už vím, že i přes bolest na prsou dojedu.

Příště raději s tréninkem v zádech

Pokud jde o letošní trať a organizaci, musíme jen chválit. Dobré značení, perfektní občerstvování, kde i mně lazarovi nabízejí čaj nebo ionťák. A stopa vzhledem k šíleným tepelným podmínkám ujde a je hlavně všude bezpečná. Na rozdíl od loňska se také jen minimálně setkáváme s chrty z dvojnásobné trati.

Konečně je tu cíl. Nevím, zda se mám radovat, nebo brečet. Překvapivě se cítím úplně v pohodě, jako bych mohl jet dalších 10 až 20 kilometrů. Potkávám Davida, který se díky sedmiminutovému náskoku už převléká do suchého.

Jsou tu i první dojmy. "Byl to sprint, člověk ani moc neobčerstvoval, vylil do sebe čaj a je to. Padesát kilometrů, to je sága, máš čas na přemýšlení, zato tohle je jak předfilm," filozofuje David.

Nakonec si ale užívá, když se fotí s vítězem hlavního závodu fenomenálním Andersem Auklandem a nechá si ho dokonce podepsat na bundu.

Mé pocity jsou smíšené. Přes naprosto tragické okamžiky jsem skončil těsně za první dvoustovkou z téměř 900 závodníků. David byl dokonce 159. Takže nakonec žádný velký průšvih. Přesto tohle nemůžeme nikomu doporučit.

Loňský experiment ukázal, že s několikaměsíční přípravou může člověk udělat skoro zázraky a zároveň i něco pro své zdraví. Bez tréninku a se zdravotními potížemi je však každý podobný výkon problematický. David, který měl za sebou na rozdíl ode mě alespoň minimální trénink, při letošním závodu uspěl lépe a také se mnohem líp cítil.

Autor:


Nejčtenější

Poklad! Zlato a stříbro z vraku musel Alex Storm osm měsíců tajit

Alex Storm, hledač pokladů z potopených lodí

Tisíce zlatých a stříbrných mincí vynášeli z oceánského dna dvacet dní. Byl to poklad jako z pohádky. Následujících osm...

VIDEO: Lukáš ze sebe dělá Bílou i Vondráčkovou. Podoba je neskutečná

Lukáš ze sebe umí udělat dokonalou Lucii Bílou. I její pohyby a grimasy má...

Už skoro čtvrt století se živí jako travesti umělec. Téměř denně vystupuje po celém Česku a proměňuje se ve známé...



Stelete si postel? Máte víc sexu i přátel, tvrdí výzkum

Naše ranní ložnicové návyky o nás prozradí víc, než myslíme, tvrdí studie.

Jako by ostrým řezem dělil společnost na dvě opravdu odlišné skupiny. Jako by to nebyl jen pouhý ranní návyk. S tím,...

Siláci tahali kamion, zvedali auta. Českým mistrem se stal Jiří Tkadlčík

Je to jednoručka, ale jiná, než jakou znáte z fitka.

Má četné mezinárodní úspěchy, je legendou českých strongmanů, proto byl favoritem. Oprávněně. Jiří Tkadlčík první český...

Vzlétl jsem s Boeingem 737. Skoro jako doopravdy

Snili jste jako malí, že budete pilotem? Máte šanci to zkusit.

Vypadá to jako běžný obchod, jenže jakmile se za vámi zaklapnou dveře, ocitnete se v jiném světě. Jen pár kroků od...

Další z rubriky

Vzlétl jsem s Boeingem 737. Skoro jako doopravdy

Snili jste jako malí, že budete pilotem? Máte šanci to zkusit.

Vypadá to jako běžný obchod, jenže jakmile se za vámi zaklapnou dveře, ocitnete se v jiném světě. Jen pár kroků od...

Začínala jsem jako baletka, říká MMA bojovnice Pavla Kladivová

Vrcholový sport vynesl Pavle Kladivové řadu zranění. „Vždy bude pro tělo...

Dělala balet, gymnastiku, plavala. Největší úspěchy však sklízela jako silová trojbojařka a vzpěračka. Dnes bojuje v...

VIDEO: Jak náročný je wakeboarding, otestovala naše redaktorka

Wakeboard můžete v čechách vyzkoušet už dvacet  let

Nejtěžší je překonat strach a uvolnit se. Při dvou trénincích týdně se dá jízda na wakeboardu naučit za jednu sezonu,...

Najdete na iDNES.cz