Pane hospodský, co pro vás pivnice U Zlatého tygra znamená?
Beru ji jako své poslání. Chci dodržet přání, které vyslovil na smrtelné posteli můj legendární předchůdce František Skořepa.
Co Skořepa řekl?
Že by tady měl zůstat duch klasické staročeské hospody, kde například není ani kořalka, a tudíž se uvnitř obvykle vedou řeči na úrovni. Protože kořalka blbne hlavu - lidi po ní mluví i o věcech, který by jindy nevyslovili. Sice je to dobrý kšeft, ale my tu zase nemáme žádné výtržnosti, protože pivo je spíš sedativum... U Tygra vždycky býval přátelský, společenský duch, a přesně takový ho chtěl Skořepa zachovat, což byla pro hospodu nakonec záchrana.
Jak to?
Roku 1992 se po Praze začala šířit fáma, že tady vznikne cukrárna - spontánně se tenkrát sepisovaly petice. Jenomže majitelkou domu se stala Skořepova neteř, která o cukrárně nechtěla ani slyšet. Dobře znala přání svého strýce - aby hospoda zůstala hospodou.
Neurazilo vás, když jsem v první otázce použil slovo pivnice?
Vůbec ne, vždyť my jsme pivnice! Třeba včera jsme měli tržbu jenom za pivo, za kuchyň a za cigarety, vůbec nic jiného se neprodalo. Ani jedna sodovka, ani jedna cola, ani jedno víno... K nám se chodí vyloženě na pivo.
A dodržují to i turisti, když se sem náhodou vtěsnají?
Oni se občas vtěsnají, hlavně v létě, když je tu mezi třetí a pátou hodinou odpolední volněji. Tu sodovku nebo víno si objednají, ale je toho tak málo, že o tom nemá smysl mluvit. I když je jasné, že pan Skořepa by něco takového viděl nerad, ten byl zásadový.
A opravdu si u vás nedá nikdo nikdy štamprli?
Nejstarší štamgasti mají tradičně výjimku; povoluje se jim panák rumu do kafe. Každé pondělí od tří hodin chodí parta osmdesátiletých dědků, kteří si půllitrovku rumu přinesou, a to musíme tolerovat.
Přiznávám, jsem vinař
Kdy jste byl u Tygra poprvé?
Dva dny předtím, než jsem roku 1976 nastoupil.
Až? Copak vy nejste Pražák?
To jo, ale vždycky jsem byl spíš vinař, a tak jsem chodil skoro denně na víno kousek odtud, do Blatničky. Pivo mi nějak nejelo.
To jsem v šoku. Vždyť vy jste považován za znalce, za mistra ve svém oboru!
Pivo už mám dávno rád, to jo, ale... pořád jsem spíš vinař.
A máte u Tygra dobré víno?
Ne. To teda nemáme. A proč bychom měli? U nás si nanejvýš fotbalisti objednají střik do půllitru, ale kdybych zalil dvě deci dobrého vína sodovkou, byla by to barbařina.
Pokud správně počítám, do hospody jste nastoupil ve svých sedmadvaceti letech. Jak vás tenkrát přijali staří štamgasti?
Byl to očistec. Ze všech těch dědků a jejich tradic jsem byl úplně vyplašený. Příklad: Dali si tlačenku a já jim pak napočítal i chleba. A oni: "Co si to dovoluješ, počítat chleba?!" A klidně můžu pokračovat, abyste pochopil, jak těžko jsem si zvykal. Všichni štamgasti si například nárokovali své stoly. Takový stůl nepatřil nám, ale zásadně jim, my jenom obsluhovali. Rozhodně jsem k jejich stolu nemohl pustit někoho jiného, i když bylo místo. A v žádném případě jsem nemohl zasáhnout do jejich zasedacího pořádku, protože každý host měl po léta své přesně dané místo... A navíc, každý chtěl jinak čepované pivo!
To jako jeden do půllitru a druhý malé?
Ale ne. Část štamgastů pila hladinky, což je pivo načepované na jeden ráz. Jiní chtěli normální piva, čepovaná nadvakrát. A většinou tu bylo i pár hostů, kteří pili čochtany, čisté pivo bez pěny.
Co je na čochtanech lákalo?
Takové pivo je pak úplně tvrdé. Představte si, že uvaříte například rajskou omáčku, ale nezjemníte ji smetanou - je to podobné. Zatímco hladinku vypijete na ex, čochtana nikdy... Na tohle všechno jsem si musel zvykat a nepoplést to.
Kdy jste zažil u Tygra zlatou éru?
Paradoxně asi právě v době, kdy jsem nastoupil, v době starších kovaných štamgastů, pro které ještě bylo nepřípustné, aby seděli u jednoho stolu například se ženskými. Cokoli jsem tehdy potřeboval, to jsem měl, štamgasti by mi snesli modré z nebe za to, že jim držím jejich místa, že do téhle hospody můžou chodit... Sedávali tady třeba ředitelé podniků nebo lékaři, a když jsem cokoli potřeboval, tak stačilo říct.
Říkáte, že dřív do hospody nechodily ženské...
Ano, Skořepa je tady viděl jenom velmi nerad.
A vy?
Situace se změnila, dneska už spousta žen pivo pít umí. Chodily mi sem dvě holky jak panenky, které si sedly, každá jich vypila osm a odešly rovným krokem. I spousta dalších pije pivo festovně, takže mi tu vůbec nevadí.
Do hospody se vám vejde osmdesát lidí. Vypijou toho pořád stejně jako kdysi?
Když je dobrý den, tak kolem pěti hektolitrů, ale dřív se vyčepovalo ještě víc... Musíte si uvědomit, že plzeňské pivo bývalo úzkoprofilové, plzeňských hospod bylo málo, a na Starém Městě tehdy ještě bydleli lidi, takže k nám chodili se džbánama. Hektolitr denně jsem udal jenom tak přes ulici. V sedm hodin stála fronta od výčepu až ven, všichni se džbánama. Dnes už snad džbány vůbec neexistujou.
Ale stejně to je neuvěřitelné, že tu načepujete za těch osm hodin, co máte otevřeno, okolo tisíce piv. To se tady po večerech musí dít věci!
Někdy neuvěřitelné. Byly tu třeba soutěže v pití piva - veslař Suchopár se vsadil o stovku s Bohouškem, co je teď výčepákem u Jelínků, že vypije šest piv za minutu. Ale pozor, v tu chvíli už jich měl Suchopár sedm v sobě! Bohouš říkal: "To nemůžeš vypít!" Já narovnal před Suchopára šest piv, on udělal řach, řach, řach a za pětadvacet vteřin do sebe hodil tři. Pak si dal deset vteřin pauzu, vzal zbylé tři půllitry a v pohodě to do minuty stihl. Takže jsem mu přinesl sedmý, on ho vzal do zubů, bez držení ho vypil taky na ex a teprve za další čtvrthodinu dal hlavu na stůl a bylo vystaráno. Ale vyhrál.
A kdo u vás vypil vůbec nejvíc dvanáctek na posezení?
Přesný rekord neznám, ale věřte mi, že dvaadvacet piv je tady celkem normál. To vypije spousta lidí. Třeba Béda z naší party, ten jich udělal předminulý pátek dvaadvacet úplně v klidu. A ve mně jich na vánoční oslavě taky zahučelo deset, ani jsem nevěděl, že jsem je vypil... Rád vzpomínám na primáře pankrácké vězeňské nemocnice, starého štamgasta Josefa Lišku, který jich dělal dvaadvacet běžně a k tomu snědl dvě kila párků. Když držel dietu, tak bez chleba... Jemu pivo nic nedělalo, vždyť měl asi sto padesát kilo, a tak jsem byl i u toho, když měl v sobě devatenáct piv a přijeli pro něj z nemocnice, že tam mají mukla z Borů, který spolkl lžíci. Lišku odvezli na sál, on chlapa odoperoval, za dvě hodiny se vrátil a vypil ještě další tři. Tehdy jsem si jenom říkal, že kdyby mukl věděl, kolik piv v sobě Liška má, tak tu lžíci vyplivne i bez operace.
Máme tu "demogracii"
Stává se někdy, že je hospoda poloprázdná?
Občas. V létě. Čeští štamgasti jezdí na chalupy, a tak to v pátek odpoledne vypadá, jako když se střelí do vrabců. Přijdou sice turisti a hospoda se nakonec zaplní, ale pro mě plná není, protože nikdo nepije. Turisti nejsou pivaři, dají si jedno a sedí u něj třeba hodinu. Není žádný kšeft. A my tu přitom nutně potřebujeme pivaře, protože nemáme žádný jiný doplňující sortiment! Vemte si, že na pivu vyděláme jenom sto procent oproti nákupu, z jednoho půllitru zhruba devatenáct korun. Jiné restaurace to doženou na kořalkách nebo na kafi, ale my? My máme kafe za patnáct korun.
Opravdu?
Tady se pije turek, a dá si ho jenom málokdo. Chtěli mi sem strčit nějaké kávovary, ale co bych s tím dělal?!
Vy jste na jednu stranu velice konzervativní, až prvorepublikový hospodský, ale stejně jste přešel ze sudů na moderní tankovnu. Proč?
Z pivovaru mě k tomu kroku hodně nutili, ale dlouho jsem k tankovnám neměl důvěru. A stejně mě donutili, tvrdili, že když ji budu mít já, tak do toho půjdou taky další hospody, což se stalo. Ale když jsem konečně kývl, tak mi hned došlo, že jsem to měl udělat už dávno. Teď je totiž čepování mnohem pohodlnější.
Oplakávali štamgasti konec tradičních sudů?
To víte, že všichni říkali, jak zásadní poznají rozdíl... Ale ono se to podobá situaci, která nedávno nastala v televizním pořadu Prostřeno, kde se jedna paní rozhodla, že ostatní nachytá a uvaří jim jídlo z levných konzerv. Všem chutnalo! A já si myslím, že s tím pivem je to podobné. Ve skutečnosti nikdo žádný rozdíl nepoznal.
Setkáváte se někdy se stížnostmi na pivo?
Teď? Už vůbec ne, je to mnohem lepší než dřív. Bývaly doby, kdy jsem třeba reklamoval třicet sudů naráz, protože bylo pivo zakalené nebo mělo jinou vadu. Občas se dokonce stalo, že některý host u okna zdvihl půllitr proti sluníčku a najednou měl pocit, že v pivu není správná jiskra, že je matné, a to najednou všichni ostatní zbystřili, a i když jim do té doby chutnalo, začali vracet půllitry jak slepice a já musel zavřít, dokud nepřivezou novou várku...
Mimochodem, jsou ve vaší hospodě taky nevítaní hosté?
To nejsou, u nás všechny bariéry padají. Sedávají tu pravičáci, levičáci, chodí k nám třeba i odborář Dušek, ale když neprudí, tak ho každý bere. Jak se říká - u nás je ta demogracie... Jenom jednou se stalo, že v rámci předvolební kampaně přišel v pátek Miloš Zeman, a protože chtěl agitovat, tak se štamgasti spontánně zvedli a odešli se svými půllitry před hospodu.
Rozjíždíte svoji pětatřicátou sezonu, a tak se zeptám: na jaký den u Tygra do smrti nezapomenete?
Mohl bych hned mluvit třeba o návštěvě Billa Clintona, ale napadá mě něco jiného. Nezapomenu na dny, které nás odlišují od jiných hospod... Měli jsme tu třeba hosta, který sbíral pro hospodu houby. Nakonec jich přinesl dvanáct litrů a pro všechny se udělala smaženice. Jedlo ji osmdesát věrných štamgastů, hrála harmonika a na závěr si pak všichni stoupli na židle a zazpívali chorál "Ta naše písnička česká." To mi běhal mráz po zádech... A z podobných důvodů vzpomínám i na povodně.
Já jen připomenu, že jsme sto metrů od Karlova mostu a vody tady bylo plno.
Štamgasti se tenkrát svolali, přišli na brigádu, všechno vyndali ze sklepa, omyli, jedna štamgastka kvůli tomu dokonce na tři dny přiletěla z Ameriky... A to se mi strašně líbilo. Najednou jsem měl dobrý pocit, že dělám práci, která má smysl. Viděl jsem, že jsou ti lidi schopní udělat pro svoji hospodu i víc než jenom vypít a zaplatit pivo.
Jezdí k vám štamgasti zdaleka?
Ale jo, jeden třeba dvakrát týdně vlakem z Ústí nad Labem. On to byl ajznboňák, tak má jízdenku zadarmo.
Jsme pivní konzerva
Zmínil jste amerického prezidenta Clintona, který se u vás zastavil v lednu roku 1995. Byla to příjemná návštěva?
Zpočátku mě to štvalo, protože všechny ty obstrukce kolem byly až neúnosné. Chodili sem hygienici, prohledávaly se baráky v okolí, týden tu lítala spousta lidí, z čehož byli všichni vyplašení. A navíc se k nám tou dobou začali stahovat hosté, kteří nikdy dřív nepřišli. Všichni chtěli být u toho Tygra, kde bude i Clinton. Takhle přišel na pivo třeba Karel Gott a podobní - mně se zdálo, že se chtějí zviditelnit... Ale moc se mi naopak líbilo, že v den Clintonovy návštěvy přišlo taky pětadvacet opravdových štamgastů, které jsem osobně vybral.
A výsledný dojem?
Nakonec to bylo dobré. Zábava se rozjela běžná, jako každý jiný den, kdo chtěl, ten se mohl Clintona na něco zeptal. Havlův mluvčí Špaček měl sice pořád nějak naspěch, ale Clinton na to nereagoval, seděl dál a najednou si chtěl dát i párek, na což hradní hygienik řekl, že jedině přes jeho mrtvolu. Ale Clinton mu vyhověl jenom částečně, protože si místo párku objednal náš řízek v bramboráku a hygienik sklapl... Hezký to bylo. Vedle Clintona tehdy seděl štamgast nejslavnější, Bohumil Hrabal.
Co jeho smrt před čtrnácti lety znamenala pro hospodu?
v pěti číslech62… tolikáté oslavil v listopadu narozeniny |
To byla ztráta, protože Bohoušek vnášel svými návštěvami do hospody radost. Nemohlo se stát, že by se v pět hodin neotevřely dveře a v nich nestál Bohouš. Přijde k výčepu, řekne mi "Dneska jsem spadl jenom dvakrát", pak zamíří dozadu ke svému stolu a všichni "Á, Bohouš je tady, hospoda je kompletní..." A bez něj to potom bylo takový hluchý. Prázdný. A smutný.
Asi jako Vánoce bez vánočního stromečku. Jak hodnotí dnešní duch hospody ti úplně nejstarší štamgasti, kteří k Tygrovi chodívali s Hrabalem už za hlubokého socialismu? Jak by ho hodnotili?
Vždyť u nás je to pořád stejné... Záleží jen na nich, jaká bude u stolu zábava, interiér se nemění. Občas sem někdo přijde po čtyřiceti letech a řekne: "Bože, tady je to pořád stejný!" Lidi mají radost, že jsme to dokázali udržet, ale mně to připadá logické - co funguje, to se nemá měnit. Po revoluci byli všichni nějak zakomplexovaní, začali dělat hospody podle zahraničích vzorů, a proto najednou vymizela ta specifika, která dělala české hospody přitažlivými. Teprve teď se k tomu různé podniky vracejí, ale škody se napravují těžko. A my sklízíme ovoce za to, že jsme hospodu zakonzervovali. O hosty nemáme strach.
A neděsíte se toho, že se jednou kolorit hospody přece jen změní?
Stát se může všechno, ale mám takový pocit, že ať už po mně přijde k Tygrovi kdokoli, tak by to musel být blázen, aby se snažil o změny. Okamžitě by dostal od štamgastů za vyučenou. Co všechno by si od nich vyslechl, než by odešli do jiného podniku, to bych mu rozhodně nepřál slyšet. To by byla hrůza.
Říká se o něm...... že je mlčenlivý. Kamarád je mluvčím plzeňského pivovaru. Posílal mi číslo na Hulatu a připsal: "Jsem zvědavej, co z něj vydoluješ, on je vyhlášenej mlčoch!" Pak jsem přišel k Tygrovi a dvě hodiny nemohl hospodského zastavit. "Ale já při práci introvertně působím," připustil. "Za výčepem se vždycky uzavřu sám do sebe, protože pod těmihle starými klenbami vzniká neuvěřitelný hluk. Když už někdo přijde a něco mi říká, slyším každé druhé slovo." |
