Systém nápravných zařízení Kolumbie se přežil už dávno. V zemi, kde je od padesátých let čtvrtou nejčastější příčinou úmrtí vražda či zabití, představovalo všech deset věznic tvrdou školu i pro „obyčejné“ kriminálníky. Ovšem pak se díky občanské válce cely zaplnily levicovými i pravicovými radikály z Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC), Národní osvobozenecké armády (ELN) či Sjednocených sebeobranných sil Kolumbie (AUC). Jejich příchod do zamřížovaných cel provázel pozorovatelný ústup od dodržování lidských práv ze strany bachařů, což autoritativní státní režim tiše schvaloval.
Kolumbijská vězení se stala přeplněným natlakovaným kotlem plným násilí. A aby toho nebylo málo, do celé věci se vložily drogové kartely, které otevřeně i skrytě jednotlivé skupiny podporovaly. Jako své soukromé armády.
Drogoví zločinci jsou nejpočetnější skupinou vězňů, patří k různým frakcím soupeřících mafiánských organizací. Navzájem si konkurující narkobaroni na své věrné v celách nezapomněli a díky korupčnímu prostředí začali prakticky řídit chod vězení. Zatímco ostraha věznic, vyjma mužů ve strážních věžích, nedisponuje střelnými zbraněmi, většina trestanců vlastní úctyhodný arzenál. Nechybí tu samopaly ani granáty. V největší věznici v Bogotě fungovaly i soukromé obchůdky, kde si podle politické či kartelové příslušnosti mohli jednotliví vězni dokupovat, co jen potřebovali. Munici, drogy, telefony, alkohol.
Trestanci, které nikde nechtějí
V osmdesátých letech činila kapacita kolumbijských vězeňských cel 12 tisíc míst, ve výkonu trestu bylo přitom až 30 tisíc odsouzených. Kolumbijská justice už od roku 1910 kopíruje model španělského práva, který dělí trestné činy podle závažnosti do šesti kategorií. A s jednou z nich byl problém. Pachatele sexuálních zločinů, především znásilnění, totiž mafiáni, vrazi i partyzáni nenávidí. Ve věznicích, které fakticky provozuje mafie, by dlouho nepřežili.
V polovině padesátých let proto přišla kolumbijská justice s nápadem na vybudování experimentálního těžkého žaláře právě pro tyto odsouzené. Na Ostrově hadů, La Isla Gorgona.
Na malinkém ostrově se kondenzovalo velké peklo.
Devět kilometrů dlouhý a jen necelé tři kilometry široký kus země je od tichomořského pobřeží kontinentální Jižní Ameriky vzdálen necelých třicet kilometrů. Na první pohled vypadá jako ráj. Bujnou zelenou džunglí pokrytý kus země, nad nímž přelétávají hejna papoušků a kde nacházejí klid k hnízdění celé letky mořských ptáků, je skutečně mimořádným místem.
Ve vlhkém stínu pod příkrovem staletých stromů, spletených liánami, je ukryto přírodní bohatství fauny a flóry, koncentrovaný výtažek druhové pestrosti horského pásma And i kolumbijských džunglí. Není divu, že se tu dnes nachází jeden z nejvýznamnějších jihoamerických národních parků El parque Nacional Isla Gorgona.
Už méně se ale hovoří o tom, že toto místo bylo až donedávna nechvalně proslavenou trestaneckou kolonií, ve které končila „lidská špína“ z celé Jižní Ameriky. A tropické zahrady Edenu pro ni byly skutečným peklem.
Inspirace hákovým křížem
Učinit z neosídleného ostrova trestaneckou kolonii připadalo kolumbijským zákonodárcům jako výtečný nápad. Umožní izolovat nebezpečné kriminální živly na místě, z něhož prakticky není úniku. Odsun těchto trestanců do příbřežní kolonie navíc umožní alespoň technicky zachovat zdání legality a humanity. Model uzavřeného a přeplněného kriminálu je jasně nahrazen vizí „vězení pod širým nebem“, což zní přinejmenším přitažlivě. Odsouzení tu budou moci pracovat na zvelebení svých vlastních životních podmínek, aniž by jejich případné strádání kriticky sledoval zbytek společnosti.
Navzdory drobným kolonizačním epizodám byl ostrov na počátku dvacátého století veden jako „solitario“, tedy pustý, což hrálo do karet kolumbijské justici. Příhodná lokalita, o které je dobře známo, že na ní nikdo dlouho nevydrží, a která se hemží jedovatými hady, budila přirozený respekt. A nebude jistě nikomu scházet.
Ostrov GorgonaArcheologické nálezy vypovídají o tom, že ostrov sloužil ještě na konci 12. století jako zastávka na cestě domorodých rybářů z Urabá a indiánů z řad kunských zlatníků ze San Blas. Trvale osídlen však nebyl až do roku 1527, kdy se tu zastavil conquistador Francisco Pizarro. Tady strategicky vyčkával, než mu jeho společník Bartolome Ruiz přiveze z Panamy dostatek posil a materiálu, aby to stačilo na pokoření Říše Inků. Během sedmi měsíců čekání se málem pomátl, ze 120 mužů jeho posádky tu 87 sešlo buď tropickými chorobami, nebo hadím uštknutím. Jedovatých plazů tu prý bylo tolik, že se při chůzi vlnila celá země. Právě proto Pizarro pojmenoval své soukromé hadí inferno Ostrovem Gorgony, tedy bájné strašlivé Medúzy, která měla místo vlasů jedovaté hady. Základ legendy o šíleném místu přeplněném syčícími plazy tím byl spolehlivě položen. |
Roku 1959 je tu tedy oficiálně zřízena trestanecká kolonie, určená pro separaci kriminálních živlů od společnosti. Při zřizování však Kolumbie nehledala inspiraci v tropických trestaneckých koloniích Velké Británie, například v Cellular Jail na Andamanských ostrovech nebo v nedalekém Île du Diable ve Francouzské Guyaně. Tvůrce trestanecké kolonie na Ostrově hadů neoslovil dokonce ani model sanfranciského Alcatrazu.
Místo toho přišli s ideou, která by se pravděpodobně příčila všem Evropanům. Kolumbie se zhlédla v koncentračních táborech hitlerovského Německa. Oceňovali na nich především efektivitu a minimální nároky na provoz zařízení.
Trestanecká kolonie na začátku šedesátých let nápadně připomíná nacistický skanzen, vybudovaný podle dochovaných fotek. Podlouhlé baráky sbité z prken, třípatrové dřevěné pryčny bez dek a slamníků. Absence veškeré hygieny, toalety jsou jen zakryté díry v zemi, přiléhající k jednotlivým cimrám.
Administrativní zázemí bylo vybudováno v několika betonových „bunkrech“, v nichž se nacházely samotky a „zostřené vazby“. Z cihel tu vyrostla jen budova kuchyně, skladu zásob a marodky. Zbytek objektů, především ubytování pro dozorce, pak tvořily vcelku příjemné bungalovy.
Mezi vězni a zbytkem světa nestály jen překážky z ostnatých drátů, strážní věže, hlídací psi a ostře nabité zbraně dozorců. Za hranicí tábora byla džungle plná smrtících plazů a třicet kilometrů neklidného moře plného žraloků.
Vstupem do kolumbijské trestanecké kolonie na La Isla Gorgona vězňům končil jeden život a začínal druhý. Měl podobu pekla, byl zpravidla krátký a jeho konec byl často velmi bolestivý.
Permanentní válka
Největším problémem trestanců byli sami spoluvězni. Představovali opravdový výběr z toho „nejzkaženějšího ovoce“. Trestanecká kolonie byla primárně vyhrazena pro zasloužilé pachatele deliktů se sexuálním podtextem, od brutálního znásilnění přes nebezpečné patologické pedofily po psychopatické sadistické vrahy. V omezeném prostoru vězení probíhala permanentní válka.
Lidé z pevniny říkali vězení Kolumbijský Alcatraz, realita však byla mnohem horší.
Jistě, i na Isla Gorgona byli dozorci. Ti však nechávali vyřízení násilných bojů na samotných trestancích. Na strážné bez jakéhokoliv centrálního dozoru navíc brzy dopadlo opojení neomezenou mocí. S vězni si mohli dělat, co chtěli, a nikdo po příčinách častých úmrtí nepátral.
Již po dvou letech provozu bylo jasné, že původní model trestanecké kolonie nebude fungovat. Stavební dřevo rychle podléhalo rozkladu. Proto začal být z popudu vězeňské stráže budován nový, přírodní zkáze odolnější komplex, tentokrát z betonu.
Do výstavby byli zapojeni sami vězni a výdaje spojené s pořízením stavebního materiálu se promítly i do rozpočtu na stravu. Ta byla drasticky omezena, stejně jako přístup k vodě. Nakonec byl snížen na deset minut denně, vězni se přitom museli sami rozhodnout, jestli se chtějí mýt, nebo napít. Za pokusy o útěk bylo zvykem omezit přísun vody pro všechny vězně, často i na několik dní.
Na denním pořádku byla hromadná znásilňování, vězni páchali sebevraždy, kvůli násilí jak ze strany dozorců, tak spolutrestanců. A samozřejmě se tu i vraždilo. Rostoucí počet útoků, k nimž docházelo nejčastěji na latrínách, nakonec vedl strážné k tomu, že u toalet srovnali stěny jen na výšku nizoučké zídky. Aby alespoň viděli, co se za ní děje.
Vězení, které se nedá přežít
Frustrace deprivovaných vězňů tím rozhodně neklesala. I když kolumbijské trestní právo umožňuje uložit trest odnětí svobody v maximální výši 24 let, odsouzení věděli, že na La Isla Gorgona nemají šanci se konce trestu dožít.
Drsná vězení Při pátrání po temných tvářích světa jsme zatím navštívili:
|
Za porušení kázně, častěji však proto, že se znelíbil dozorcům, se trestanec dostal do samovazby. K tomu patřilo nejen další omezení stravy, ale též pravidelné bití opilými či znuděnými bachaři. Kolumbijské právo oficiálně neumožňovalo držet vězně na samotce déle než dva roky v kuse, ale na Ostrově hadů to neplatilo. Řada vězňů, která skončila v titěrných celách bunkru, v nich strádala mnohem déle. A mnozí z nich nikdy nevyšli.
Průměrná teplota na Ostrově hadů neklesá často ani v noci pod 27 stupňů Celsia, vlhkost vzduchu se blíží 100 procentům. Věznění v rozpálených betonových celách tak bylo utrpením. Nebylo divu, že vězni propadali záchvatům tropického šílenství a kosily je horečky. Podle vzpomínek některých vězňů se řada odsouzených raději dobrovolně nechala uštknout, aby mohla na pár dní skončit na marodce, pokud přežila. Krátkodobý a riskantní únik do lepších podmínek se však přestal vyplácet. La Isla Gorgona měla jen omezené zásoby léků a po jejich vyčerpání se vězni prostě neošetřovali.
Peklo, které rozmluví i němé
Většina všech evidovaných úmrtí podle oficiální verze správců souvisela s nedostupnou lékařskou péčí. Příčiny, proč ji tolik vězňů potřebuje, ale nikdo nezkoumal.
Koncem sedmdesátých let se La Isla Gorgona dočká nepatrného rozšíření, její kapacita se zvýší na 900 osob. I tak tu bude v osmdesátých letech po omezenou dobu pobývat rekordní počet 2 500 vězňů.
Výkvět Ostrova hadůZa třiadvacet let provozu trestanecké kolonie u pobřeží Kolumbie se odtud podařilo utéci jen třem vězňům. Případ uprchlého trestance Daniela Camarga Barbosy (1930 – 1994) dobře demonstruje, jaké klenoty se na tropickém ostrově nacházely. Barbosa byl psychopatický sériový vrah, který pohlavně zneužíval mladá děvčata a malé holčičky. Během sedmdesátých a osmdesátých let znásilnil a zabil na území Kolumbie a Ekvádoru přibližně 150 dívek, třiapadesát vražd mu bylo dokázáno, sám se hlásil k další stovce. Pár měsíců před uzavřením trestanecké kolonie uprchl, skryl se na ostrově a s pomocí člunu vyrobeného z lián a větví dorazil na pevninu. Během dalších dvou let na území Ekvádoru přepadl, znásilnil a zabil dalších 71 dívek. Dopaden byl „v posledních minutách“ před vraždou devítileté dívky v Quitu. Odsouzen byl k šestnácti letům, ale v roce 1988 ho zabil jeho spoluvězeň. |
Do hry poté navíc vstupují dosud nepodplacení soudci. Začnou využívat drsné reality Ostrova hadů pro účely trestního řízení. Je to totiž pravděpodobně jediné vězení v Kolumbii, které mafie nemá pod svou přímou kontrolou. Proto se soudci rozhodnou posílat těžké zločince, u nichž je šance, že by přece jen mohli promluvit proti svým šéfům, právě sem.
Nájemní vrazi a dealeři se třesou hrůzou. Tenhle kriminál je peklo, vědí, že to nejlaskavější, co mohou čekat od sexuálních delikventů, je kastrace střepem nebo hromadné znásilnění na cimře. Samozřejmě, psychopati z La Isla Gorgona by jim opláceli to, co by je samotné čekalo ve vězeních na pevnině, která patřila mafii.
Neortodoxní trestní systém funguje. Soudci posílají na ostrov mafiány – a ti začínají už po pár dnech pobytu v tropickém ráji zpívat.
Z kriminálu zahradou Jižní Ameriky
Jenže dlouhého trvání to nemělo. Co víc, soudcovská léčka byla pravděpodobně nakonec hlavní, byť státem nepřiznanou příčinou, proč celá trestanecká kolonie spěla ke svému zániku. Odsouzení, kteří spolupracují s nezkorumpovanými soudci, to byl problém pro všechny kolumbijské mafie a drogové kartely. Ve vzájemné shodě proto mafie využije všech svých podplacených politiků a úředníků, aby zatahali za nitky moci. Alespoň podle verze některých komentátorů.
Faktem však je, že vláda po oficiální návštěvě vězení prezidentem Belisariem Betancurem v roce 1983 rozhodne o zavření celého zařízení. Během následujícího roku jsou vězni transportování do přeplněných věznic na pevnině. Trestanecká kolonie je definitivně zrušena na konci roku 1984, aby tu o rok později na ploše celého ostrova vznikl národní park.
Komplex neudržované věznice pohltila džungle s nečekanou dynamikou. Vyjma ubytování pro členy ostrahy, které dnes slouží jako turistický hotel, jsou stopy po trestnici prakticky neviditelné.
