Tragédie letu číslo 823: raněné zachraňovali vězni z Rikers Island

aktualizováno 
Měli reputaci nenapravitelných, necitelných. Jenže když do areálu jejich věznice spadlo letadlo, vydali se zachraňovat oběti neštěstí. V zimě, bez jakéhokoli ozbrojeného dozoru. Tahali lidi z plamenů, organizovali první pomoc. Riskovali vlastní životy. Příběh vězňů z Rikers Island z roku 1957 je vskutku vánoční.

Strojem zkázy byl při neštěstí na Rickers Island letoun Douglas DC-6A. | foto: commons.wikimedia.org/Jon ProctorCreative Commons

Tu scénu si bude novinář Alvin Moscow pamatovat do konce života. Ve vězeňské cele seděl gigantický černoch, měřil prý přes 180 centimetrů a vážit mohl metrák a půl. „Ve svých obrovských prackách choval malinké dítě, kterému občas něco tlumeně zamumlal, aby klidně spalo,“ popisoval. Matka dítěte byla při pádu letadla do areálu věznice těžce popálená. „O dítě se staral jako o vlastní,“ líčil novinář.

Fotogalerie

I jeho vyprostil z trosek letounu jeden z trestanců. „Ten člověk mi zachránil život, to je bez debat,“ líčil v roce 1961 ve své knize Tiger on a Leash. „Nevím, jak se jmenoval, a nikdy jsem mu za to nestačil poděkovat. Ale jeho tvář bylo to první, co jsem uviděl, když mě tahal z hořícího letadla.“

Let do Miami má zpoždění

Kdyby ostrov Rickers Island vyletěl do vzduchu, moc Newyorčanů by kvůli tomu nenaříkalo. Byl pro ně totiž jen skladištěm, kam společnost zavírala ty, kteří přestoupili zákon. Mafiány, členy gangů, ale taky pouhé chmatáky a výtržníky. Věznice, z jejíchž oken s trochou štěstí zahlédnete pevninské čtvrti Queens a Bronx, byla pro většinu obyvatel americké metropole vlastně smetištěm. Místem, kam se zavírali ti, nad nimiž všichni zlomili hůl.

Že by tam, za vězeňskými zdmi žili lidé, lidské bytosti? Až do 1. února roku 1957 tomu příliš lidí nevěřilo. Onen den však odhalil, že lidskost se může skrývat i v trestnici.

Čtyřmotorový Douglas DC-6A se na newyorském letišti LaGuardia konečně odlepil od země v 18:01 místního času. Pětadevadesáti pasažérům na palubě to přijde jako vysvobození z pekla. Původně byl totiž odlet plánován na 14:45. Zpoždění zapříčinily do krajnosti nepříznivé povětrnostní podmínky. V celém New Yorku hustě sněžilo, a ranveje byly navzdory nepřetržité práci rolby pokryté sněhem. Bude let zrušen, nebude? Přes tři hodiny byli všichni cestující natěsnáni v letadle a nesměli z něj ven.

„Nemohli bychom vás už pustit zpátky, vaše zavazadla by letěla na dovolenou sama,“ tiší nepříliš úspěšně nespokojenost cestujících letušky a stevardi. „Každou chvíli čekáme na pokyn z věže, abychom mohli odstartovat,“ pokouší se napjatou situaci mírnit hlavní pilot Alva V. Marsh. Nepomohou ani drinky a sendviče k občerstvení zdarma. Šestičlenná posádka i pasažéři měli už dávno zamířit za „sluncem a pohodou“ na Floridu, ale zatím zůstávají na startu. Když letadlo konečně zamíří na pozici u ranveje číslo 4, všichni si vydechnou. Předčasně.

Nejjasnější noc

Let číslo 823 totiž bude patřit mezi ty velmi krátké. Do Miami nikdy nedorazí. Piloti odlepují stroj od země prakticky za nulové viditelnosti, jen podle přístrojů na palubní desce. Během prvních vteřin se všechno zdá být v pořádku, ale námraza se evidentně podepsala na funkčnosti klapek na křídlech. Možná je jen hlavní pilot nezkušený? Ne, má za sebou devatenáct let služby u aerolinek.

Letadlo se každopádně prudce vychyluje z původního směru, stáčí se na západ a rychle ztrácí výšku. Po čtyřiceti vteřinách od vzletu už nezadržitelně padá a během dalších dvaceti vteřin naráží rychlostí 250 kilometrů v hodině do stromů lemujících protilehlý ostrov Rikers. Pak všechno pohltí plameny.

Trup letadla se rozlomil na několik částí a lidi i zavazadla pád poházel ve vzdálenosti 450 metrů podél hořících trosek. Křídlo a část kabiny prorazily i drátěný plot vězeňského dvora. Vězeň Angel Gorbea tehdy hraje karty, když uslyší první náraz a explozi. „Najednou se celá obloha rozjasnila. I když to bylo v nočním šeru, najednou bylo všude světlo jako ve dne. Běželi jsme k oknům a dívali se ven. Viděli jsme siluety lidí, potácející se v plamenech. Jejich stíny se míhaly kolem zbytků letadla i na sněhu. Nejdřív jsme se my, za mřížemi, nemohli ani pohnout,“ vzpomínal.

Vězení na ostrově

Dnes se newyorská věznice počítá mezi největší ve Spojených státech. Jednotlivé bloky, oddělení a zadržovací prostory pokrývají rozlohu 160 hektarů. Amerika na její provoz ročně vyplácí 860 milionů dolarů. Trvalé ubytování tu nachází až 10 tisíc odsouzených, o které na směny pečuje devět tisíc dozorců a 1 500 zaměstnanců civilní služby.

Tento zdánlivý personální nepoměr má ale jasnou příčinu, Rikers Island za svými zdmi nejčastěji střeží dosud neodsouzené vězně a zadržené osoby, čekající na soudní proces. A těch tudy za rok projde přes 100 tisíc. Do extrému jdoucí nahuštění vězňů a také frekventované střídání nedobrovolných obyvatel přispívá k celkovému chaosu a nepořádku. Určitě nelze říci, že by tu seděli jen ti nejtvrdší zločinci. Ale rozhodně tu jsou také, společně se zlodějíčky menšího formátu nebo členy gangů. A navzdory systému třídění tu přijde zadržená osoba do kontaktu se všemi.

Výsledkem je nebývale velký počet zaznamenaných násilností, při kterých si staří vydobývají úctu nováčků a členové zločineckých organizací si navzájem srovnávají své nedořešené spory z ulice. Podle provozní statistiky se tu v roce 2015 odehrálo celkem 9 424 konfliktů, po kterých někdo skončil na marodce. I proto je „Vězení na ostrově“ počítáno mezi desítku nejhorších káznic Severní Ameriky. 

Scéna prozářená plameny a doprovázená řevem raněných a hořících je ale rychle probere.

Věřit vrahům a zlodějům?

Vězni buší na dveře cel a volají strážné, kteří v první minutě vůbec nechápou, co se děje. Letadlo? Požár? Ranění? Vzpouru to ale nepřipomíná. To už přicházejí první zprávy od dozorců na vnějším perimetru vězeňského plotu. Opravdu prý došlo k havárii a desítky lidí tam venku na sněhu bojují o život. Co dělat? Je to jasné. „Musíme jim okamžitě pomoci, volejte na marodku, běžíme pro ně,“ rozhoduje velitel stráží noční směny James Harrison. Ale co bezpečnost? Nechat tu vězně bez dozoru? V blocích, které jsou okny orientovány přímo proti místu tragédie, to prý vře. Vězni chtějí ven! „Chtějí utéct?“ ptá se telefonem strážných. „Ne, chtějí je jít zachránit.“

Harrison později v rozhovoru pro New York Post řekne, že se vždycky obával, že podobná situace nastane. „Že nadejde moment, kdy budu muset spoléhat na lidi, kterým se věřit nedá. Bylo to rozhodně nejtěžší rozhodnutí mé kariéry,“ přiznal, ale dodal: „Ale nikdy jsem ho nemusel litovat.“

Venku umírají lidé a on ani vězni tomu nemohou nečinně přihlížet. Harrison má momentálně k dispozici 28 strážných. Také je tu úklidová četa „zametačů sněhu“, čítající 69 odsouzených. „Pošlete je okamžitě ven,“ rozhodne. Jeho podřízení stačí jen namítnout, že s nimi nemůže vyrazit žádný další ozbrojený dozor.

„Prostě je pošlete ven,“ zní odvážný příkaz.

Zázrak na Rikers Island

Věci pak nabývají rychlý spád. Vězni se doslova vrhají do plamenů a snaží se vyprostit z trosek raněné. Řada pasažérů je v bezvědomí nebo v těžkém šoku a stále ještě sedí připoutána k sedačkám. „Připomínali mi koně v hořící stáji. Těm se taky navzdory blízké smrti nechce ven do tmy,“ prozradil jeden z anonymních zachránců. Vězeňské mundúry nejsou šité do sněhové vánice a mrazu, ani do výhně plamenů. Trestanci na to ale nehledí a bez ohledu na vlastní bezpečnost tahají z hořících zbytků kabiny jedno tělo za druhým. Zákrok je sice neorganizovaný, ale bleskový. Na sněhu se hromadí mrtvá těla a ranění. Ležet je tu však nechat nemohou.

Vězni tedy odnáší na improvizovaných nosítkách přeživší do svých cel. Lehce otřesení pasažéři končí ve vězeňské jídelně, ti, kterým je hůře, leží přímo na postelích trestanců. Lékař z marodky se snaží udržet při životě ty raněné těžce. Stav dvaceti cestujících je kvůli popáleninám kritický, jenže jediné, co jim na popáleniny může nabídnout, je vazelína.

Tou dobou se svým způsobem už zapojují prakticky všichni vězni. A rozdíl mezi zločinci a jejich ozbrojenými dozorci se na několik hodin zcela ztrácí. Všichni jsou pro tuto chvíli lidmi, kteří si pomáhají. Jednotlivé vězeňské bloky posílají přes mříže na chodbách své deky, teplé svršky a polštáře promrzlým a popáleným příchozím.

Bude to trvat, než dorazí skuteční hasiči. Spojení s ostrovem tehdy zajišťuje jen říční přívoz a ze stejného důvodu nedokáže dostat své lékaře na místo okamžitě ani nemocnice v Queens. Zpráva o leteckém neštěstí už rozezvučela telefony v celém New Yorku. K ostrovu prý míří zdravotní tým mariňáků na lodi. Ale do té doby? Je to jen na vězních, ze kterých okamžik a jejich jednání udělalo hrdiny.

Zachraňovaní, spořádaní občané se naopak ocitají ve světě za mřížemi. Řada z nich má možnost vůbec poprvé pohlédnout do očí provinilců, které spravedlnost a lidská společnost odsoudila. Teď jim vděčí za přežití.

Hrdinové nepatří do vězení

Noc prý byla tichá, klid rušilo jen sténání popálených. První sanitky dorazí na ostrov kolem desáté večer, ale bude trvat do půlnoci, než se raněným dostane prvního ošetření v nemocnicích. Hasiči z města budou pracovat až do časného rána. Tehdy se uklidní i sněhová bouře a s posledním autem odvážejícím těla mrtvých, se život na Rikers Island vrací zpět do starých kolejí. Bilance letu číslo 823 je děsivá: dvě desítky mrtvých, 78 raněných. Jednaosmdesát lidí však tragickou havárii nakonec přežije, právě díky energickému zásahu vězňů. A nikdy na to nezapomenou, stejně jako na svůj okolnostmi vynucený krátký pobyt za mřížemi. A něco se změní.

„Chceme společnosti ukázat, že právě tak jako je naše spravedlnost připravena ztrestat zlé úmysly, je schopna docenit vznešenost a odvahu,“ pronese 8. března 1957 na tiskové konferenci komisařka pro nápravná zařízení státu New York Anna M. Krossová. Jedenácti vězňům, kteří se podíleli na záchranných pracích a vyprošťování raněných z hořícího letadla, je okamžitě pominut zbytek trestu. A šestačtyřiceti dalším je „významně zkrácen nebo zkrácen na polovinu“. Jejich jména byla uchována v tajnosti

Newyorčané už ale nebudou o vězních z Rikers Island mluvit jako o divokých zvířatech za mřížemi. Havárie letu číslo 823 ukázala, kolik lidskosti se skrývá i za mřížemi.

Autoři:

Nejčtenější

Kalendář Pirelli 2019 se představil. Ženy v něm odhalují své sny

Fotografie Laetitie Casta se Sergejem Poluninem jsou nabité intimitou, vášní. A...

Žijí svými touhami, ambicemi, vášněmi. Mají sny, pracují na jejich naplnění. Jsou individualitami. Fotograf Albert...

Vlastnosti, které vám zajistí sex: věda odhalila, čím oslovíte ženy

Jak souvisejí osobnostní rysy a frekvence sexuálního života? Vědci nalezly...

Je to vůbec největší studie, která zkoumá vztah mezi osobnostními vlastnostmi a mírou sexu a počtem potomků. Tvrdí, že...

Líbání, sexy esemesky: muži a ženy se neshodnou, kde začíná nevěra

Příliš důvěrné polibky na večírku s cizí ženou? Pro polovinu mužů to není...

Dopustit se opilého líbání s někým cizím na večírku. Z nudy flirtovat na seznamovací aplikaci. Dopřát si intimní...

VIDEO: Svůdná těla, intimní hračky. Prahu navštívil erotický veletrh

V Praze se konal další ročník Erotického veletrhu

Erotické pomůcky, spodní prádlo, ale též šperky, afrodiziaka, moderní aplikace, které spojují erotiku s technologií....

Zkáza Franklinovy výpravy: mráz, beznaděj a kanibalismus

Někteří členové výpravy se rozhodli vydat pěšky na jih. Po prvních úmrtích se...

Měla to být výjimečná výprava plná objevů. Jenže britská Franklinova námořní expedice mířící do země arktického ledu...

Další z rubriky

Zkáza Franklinovy výpravy: mráz, beznaděj a kanibalismus

Někteří členové výpravy se rozhodli vydat pěšky na jih. Po prvních úmrtích se...

Měla to být výjimečná výprava plná objevů. Jenže britská Franklinova námořní expedice mířící do země arktického ledu...

Odtržená klepeta krabům dorostou, tvrdí na Floridě. Vědci to zpochybňují

Kdo sní pětadvacet krabů co nejrychleji? Účastníci soutěže Keys Fisheries Stone...

Stát Florida propaguje praxi udržitelné krabí sklizně. Idea, že odlomená klepeta budou krabům bez obtíží dorůstat, však...

Slunce je proti nám: americké miny zneškodnila solární bouře

Miny, které nevybuchly, byly ničeny při operaci End Sweep v roce 1973.

Američané ve vietnamské válce strategicky zablokovali přístavy protivníka námořními minami. Nepočítali však s tím, že...

Najdete na iDNES.cz