Zatím to docela šlo, zatím jsem kolem kupy hlíny v bagru jen jezdil, k tomu je potřeba jen volant a pedály. Převodovka je poloautomatická, řadí se kuželem pod volantem. Trochu mi připomíná přehazovačku horského kola.
Pak ale zaparkuji zadkem k hromadě, můj společník ze zážitkové agentury, která práci s bagrem nabízí, otočí křeslo a ukazuje mi, jak se do kupy pustit. Zatímco zadání je jasné, něco přesypat někam jinam, mechanismus, jak ho splnit, tak prostý není. Starat se totiž musím o dvě páky, každou z nich se dá pohybovat do čtyř stran. Osm základních poloh, které se dají libovolně kombinovat.
"Slušnej playstation," prohodí kameraman. Mně ale do smíchu moc není. Bagr se pod mým vedením zmateně otáčí jako opilec. Chci zvednout rameno a sevře se mi lžíce. Chci ji vrátit zpátky, místo toho konečně pohnu tím ramenem. V zrcátku zjišťuju, že kolem mne přibývá pobavených diváků.
Za hodinku končím. Moc jsem toho nepřesypal. "Je to zvyk, dá se to v klidu naučit," zasměje se instruktor.
Moc manévrů najednou
Teď mě čeká krocení obrovské lžíce. Práce, která je fakt pro bouráky. Obrovským bagrem to totiž musím napálit přímo do hromady hlíny naproti a začít koordinovaně zvedat rameno a potom i lžíci.
Chce to grif a trošku více odvahy, protože do hlíny vlítnete opravdu naplno. Motor u toho celkem řve, poloautomatická spojka ale funguje bezchybně a v nejhorším mi vypíná.
Rychle dopředu, všechno zvednout, dozadu, otočit, vysypat. Najet před hromadu a znova to do ní napálit. "Kdo je rychlejší, víc si vydělá," prohodí instruktor.
Vím, kam míří. S bagrem zápasím dost zoufale, dělá si, co chce. Je mi jasné, že tímhle tempem bych se zřejmě neuživil.
Text vznikl ve spolupráci s Pozitkari.cz
