Hm, nevím. Když koukám na video, které mou koketérii s prknem bez milosti dokumentuje, mrazí mě. Z vlastní neohrabanosti.
Ale po pořádku.
Když jsem se kámošovi chlubil, že jedu na týden do Avoríaz, rozzářil se: "Byl jsem tam loni, je to tam naprosto úžasný, upravený sjezdovky, skvělej sníh a dobrý hospody. Úplně super, až na k.o. od sluníčka: Hned první den bylo naprosto nádherný počasí. Sjel jsem dvakrát sjezdovku a šel do hospody pod svahem. Slunce hřálo, modrá obloha. Dal jsem si pár drinků a na chvilku usnul. Hele, tak spálenej jsem nikdy nebyl."
Trouba, pomyslel jsem si v duchu.
Tohle se může stát fakt jenom někomu, kdo je úplnej loser.
Do Avoríaz jsme přijeli v noci – a jako vězni totálního pekla: sněhová vichřice byla v plném proudu. Doplazili jsme se do hotelu, zapsali se na recepci a vyjeli výtahem do svého patra.
Po otevření dveří od výtahu přišel šok, okna na chodbách neměla skla, takže jste se do pokoje museli prostě prohrabat. Doteď netuším, v čem je legenda tohohle architektonického kousku: chtějí ušetřit za skla a rámy, nebo dopřávat hostům čerstvý horský vzduch i po návratu ze svahu?
Ráno byla ale vichřice fuč, venku nás čekala modrá obloha a slunečné počasí. Kluci jásali, že bude prašan, já jsem taky jásal, aby se neřeklo.
Bylo mi jasné, že mi začíná týden plný pádů a lopocení.
"K vleku dokoloběžkujeme," zavelel Tomáš a moje obavy dostaly první reálné kontury.
Zapínám si jednu nohu do vázání a odrážím se. Popojíždím, vrávorám, padám. Popojíždím, vrávorám, padám.
A tenhle rytmus dodržuji až k vleku.
Jasný, snažím se zachovávat pokoru, tohle ke snowboardovým začátkům patří… ale kdo, kruci, povolil, aby všude po středisku jezdili koně se sáněma a rolničkama a beztrestně káleli, kam je napadne (což se kryje s tím, kam se každou chvilku klátím já)?
Jsem zcela vyřízen, což by bylo O.K., pokud by se jednalo o finále – ne o začátek ježdění.
Je mi nakázáno nasednout na sedačkovou lanovku.
Má to být "úplně v pohodě".
Není. Nevím, jak může být složitá operace, jako je používání lanovky na prkně, "v pohodě".
Nasedám trhaně a nervózně, nahoře "vystupuji" stylem tygřího skoku a rozplácávám se na sněhu.
Pokud šlo o potýkání se s lanovkou, ten den nevykázal dobré skóre: dvě poražené větší skupinky lyžařů, jedenkrát skosení spolucestujících, jedenkrát zastavení celé lanovky po spadnutí a jedno zamotání se pod vlastní sedačku.
Hrdinské, obdivuhodné, dojemné.
A co teprve cesta dolů z kopce! S "ďábelsky prudkou" sjezdovkou jsem se vypořádával nemilosrdným kutálením se.
Po poslední jízdě jsem se zastavil až u hospody – uvelebit se tam, nabrat sil a sebevědomí se zdál být příhodný nápad.
Ne tak docela.
Všude azůro, nádherný výhled na hory… ano, to ano. Jenže únava a výborné víno udělaly své.
Probudil jsem se po půl hodině, abych po zahýbání nosem zjistil, že všechno není, jak má být.
Nebylo: takové puchýře jsem na sluníčkem spálené kůži ještě neměl.
Kámošovo prokletí dostalo i mě. Jsem loser.
Večer požaduji, aby se zbytek mého snažení odehrával na sjezdovce, v jejíž blízkosti nejsou hospody.
V dalších dnech jsem se tak plácal na velmi mírném kopečku, u něhož nebyl ani kiosek… zato však poma. Hned zkraje jsem si ji změřil pohledem – a rozhodl se, že pro obě strany bude lepší, budu-li ji ignorovat.
"Proč nejezdíš na pomě?" ptali se mě, když jsem šlapal jako zoufalec do kopce pěšky.
"Fyzička, kámo, fyzička." Zda to působí věrohodně, to jsem rezignovaně nezkoumal.
Pokaždé, když jsem se odvážil narovnat prkno kolmo ze svahu, jsem měl v očích smrt: "pekelná rychlost" narůstala každým metrem!
"Narovnej to, přenes váhu na přední nohu, nestůj na té zadní, neboj se, prostě to hlavně musíš chtít. " Slova kluků mi zněla v hlavě každý okamžik.
Občas se mi podařilo udělat něco jako oblouk, ale žádná sláva.
Předposlední den si mě vzal do parády Matěj a po jeho pár radách jsem cítil, že to je čím dál lepší. Sice v rychlosti, která se od nuly lišila jen nepatrně, ale začal jsem skutečně dělat celkem obstojné oblouky.
Začalo mě to zas bavit. Třeba nejsem tak ztracenej případ!
Matěj viditelného pocitu znovu se vynořující sebedůvěry využil – a na jeho povel jsem dokázal i ovládnout pomu. Křečovité držení tyče se sice ladností nevyznačovalo, každá nerovnost svahu mému jízdnímu stylu ubírala zbytky elegance, ale… k pádu mě tenhle pekelný vynález nedonutil ani jednou!
Vskutku, strach byl pryč a mně bylo líto, že zítra tu jsme naposledy. Na hory se dostanu až zase na podzim, takže doufám, že strach se do té doby nevrátí.
Další ježdění bude stoprocentně lepší a příští rok třeba zvládnu i nějakej malej kicker.
Vím, že ho dám, protože to prostě chci.
Díky, kluci z Burton teamu – a tobě, Matěji, zvlášť!
FOTO: JIrka Švorc
