VIDEO: Jak jsem se učil na snowboardu aneb zkrocení pomy a nesmělé oblouky

  16:00aktualizováno  16:00
Opět na prkně. Po čtyřech měsících. Přesto Matěj Svoboda z Burton teamu zhodnotil mé týdenní krocení snowboardu ve francouzském středisku Avoríaz jako neuvěřitelný "progres".

Bolelo to, nešlo to jako po másle, nakonec můj boj s prknem a kopcem ale pokrok opravdu vykázal

Hm, nevím. Když koukám na video, které mou koketérii s prknem bez milosti dokumentuje, mrazí mě. Z vlastní neohrabanosti.

Ale po pořádku.
 
Když jsem se  kámošovi chlubil, že jedu na týden do Avoríaz, rozzářil se: "Byl jsem tam loni, je to tam naprosto úžasný, upravený sjezdovky, skvělej sníh a dobrý hospody. Úplně super, až na k.o. od sluníčka: Hned první den bylo naprosto nádherný počasí. Sjel jsem dvakrát sjezdovku a šel do hospody pod svahem. Slunce hřálo, modrá obloha. Dal jsem si pár drinků a na chvilku usnul. Hele, tak spálenej jsem nikdy nebyl."
 
Trouba, pomyslel jsem si v duchu.

Tohle se může stát fakt jenom někomu, kdo je úplnej loser.
 
Do Avoríaz jsme přijeli v noci – a jako vězni totálního pekla: sněhová vichřice byla v plném proudu. Doplazili jsme se do hotelu, zapsali se na recepci a vyjeli výtahem do svého patra.

Po otevření dveří od výtahu přišel šok, okna na chodbách neměla skla, takže jste se do pokoje museli prostě prohrabat. Doteď netuším, v čem je legenda tohohle architektonického kousku: chtějí ušetřit za skla a rámy, nebo dopřávat hostům čerstvý horský vzduch i po návratu ze svahu?
 
Ráno byla ale vichřice fuč, venku nás čekala modrá obloha a slunečné počasí. Kluci jásali, že bude prašan, já jsem taky jásal, aby se neřeklo.

Bylo mi jasné, že mi začíná týden plný pádů a lopocení.
 
"K vleku dokoloběžkujeme," zavelel Tomáš a moje obavy dostaly první reálné kontury.

Zapínám si jednu nohu do vázání a odrážím se. Popojíždím, vrávorám, padám. Popojíždím, vrávorám, padám.

A tenhle rytmus dodržuji až k vleku.

Jasný, snažím se zachovávat pokoru, tohle ke snowboardovým začátkům patří… ale kdo, kruci, povolil, aby všude po středisku jezdili koně se sáněma a rolničkama a beztrestně káleli, kam je napadne (což se kryje s tím, kam se každou chvilku klátím já)?

Byť se to zdá neuvěřitelné, udělal jsem krok dál. I díky trpělivosti mých učitelů.

Jsem zcela vyřízen, což by bylo O.K., pokud by se jednalo o finále – ne o začátek ježdění.

Je mi nakázáno nasednout na sedačkovou lanovku.

Má to být "úplně v pohodě".

Není. Nevím, jak může být složitá operace, jako je používání lanovky na prkně, "v pohodě".

Nasedám trhaně a nervózně, nahoře "vystupuji" stylem tygřího skoku a rozplácávám se na sněhu.

Pokud šlo o potýkání se s lanovkou, ten den nevykázal dobré skóre: dvě poražené větší skupinky lyžařů, jedenkrát skosení spolucestujících, jedenkrát zastavení celé lanovky po spadnutí a jedno zamotání se pod vlastní sedačku.

Hrdinské, obdivuhodné, dojemné.
 
A co teprve cesta dolů z kopce! S "ďábelsky prudkou" sjezdovkou jsem se vypořádával nemilosrdným kutálením se.

Byť se to zdá neuvěřitelné, udělal jsem krok dál. I díky trpělivosti mých učitelů.

Po poslední jízdě jsem se zastavil až u hospody – uvelebit se tam, nabrat sil a sebevědomí se zdál být příhodný nápad.

Ne tak docela.

Všude azůro, nádherný výhled na hory… ano, to ano. Jenže únava a výborné víno udělaly své.

Probudil jsem se po půl hodině, abych po zahýbání nosem zjistil, že všechno není, jak má být.
Nebylo: takové puchýře jsem na sluníčkem spálené kůži ještě neměl.

Kámošovo prokletí dostalo i mě. Jsem loser.
 
Večer požaduji, aby se zbytek mého snažení odehrával na sjezdovce, v jejíž blízkosti nejsou hospody.

V dalších dnech jsem se tak plácal na velmi mírném kopečku, u něhož nebyl ani kiosek… zato však poma. Hned zkraje jsem si ji změřil pohledem – a rozhodl se, že pro obě strany bude lepší, budu-li ji ignorovat.

"Proč nejezdíš na pomě?" ptali se mě, když jsem šlapal jako zoufalec do kopce pěšky.

"Fyzička, kámo, fyzička." Zda to působí věrohodně, to jsem rezignovaně nezkoumal.
 
Pokaždé, když jsem se odvážil narovnat prkno kolmo ze svahu, jsem měl v očích smrt: "pekelná rychlost" narůstala každým metrem!

"Narovnej to, přenes váhu na přední nohu, nestůj na té zadní, neboj se, prostě to hlavně musíš chtít. " Slova kluků mi zněla v hlavě každý okamžik.

Občas se mi podařilo udělat něco jako oblouk, ale žádná sláva.
 
Předposlední den si mě vzal do parády Matěj a po jeho pár radách jsem cítil, že to je čím dál lepší. Sice v rychlosti, která se od nuly lišila jen nepatrně, ale začal jsem skutečně dělat celkem obstojné oblouky.

Začalo mě to zas bavit. Třeba nejsem tak ztracenej případ!

Matěj viditelného pocitu znovu se vynořující sebedůvěry využil – a na jeho povel jsem dokázal i ovládnout pomu. Křečovité držení tyče se sice ladností nevyznačovalo, každá nerovnost svahu mému jízdnímu stylu ubírala zbytky elegance, ale… k pádu mě tenhle pekelný vynález nedonutil ani jednou!

Byť se to zdá neuvěřitelné, udělal jsem krok dál. I díky trpělivosti mých učitelů.


 
Vskutku, strach byl pryč a mně bylo líto, že zítra tu jsme naposledy. Na hory se dostanu až zase na podzim, takže doufám, že strach se do té doby nevrátí.

Další ježdění bude stoprocentně lepší a příští rok třeba zvládnu i nějakej malej kicker.

Vím, že ho dám, protože to prostě chci.

Díky, kluci z Burton teamu – a tobě, Matěji, zvlášť!

FOTO: JIrka Švorc

VŠECHNY ČLÁNKY - Jak jsem se učil na snowboardu



Nejčtenější

Kruté metody poprav: ušlapání slonem a řezání zaživa

Lyngchi bylo jedním z nejnehumánnějších způsobů poprav, které historie přinesla.

Trest smrti je z principu definitivní záležitost. V leckterých společnostech se však nezdál dostatečně uspokojivý....

Agentka Fifi: kráska sváděla britské agenty, aby je prověřila

Byla krásná a provokativní. Marie Christine Chilverová byla pro roli svůdné...

V Británii je vyškolili, naučili šifrovat a slídit. Po technické stránce byli špioni vybaveni na výtečnou, až při...



VIDEO: Různé tváře orgasmu. Jinak vypadá v Evropě a jinak v Asii

Zřetelné výrazy obličeje interpretují bolest i potěšení napříč kulturami.

Bolest se do našich tváří vpisuje docela stejně, bez ohledu na to, z které části planety jsme. Orgasmus však nikoli. My...

Miluji kuře na paprice od mamky a pět knedlíků, říká MOgirl Lenka

Touhy, sny, plány mám, ale žiji současným dnem, říká MOgirl Lenka.

Podle vlastního soudu je neústupná, sebevědomá, energická. A nezastírá, že též tvrdohlavá a sarkastická. „Jsem taková,...

Extrémní gastronomie: syrový mořský červ připomíná neklidný penis

Na pohled je to podivný tvor, způsob jeho konzumace bývá ještě bizarnější,...

Při procházce jihokorejským tržištěm je nepřehlédnete. Kádě s jejich bledě růžovými tělíčky přitahují pozornost. Na...

Další z rubriky

VIDEO: Podívejte se na zápasy Vémoly, Ondruše a Muradova z XFN Plzeň

Zápas měl Vémola pevně v rukou.

Bomby létaly při každém duelu v kleci, tři souboje však byly nejsledovanější. Vítězně z nich na plzeňském galavečeru...

Vzlétl jsem s Boeingem 737. Skoro jako doopravdy

Snili jste jako malí, že budete pilotem? Máte šanci to zkusit.

Vypadá to jako běžný obchod, jenže jakmile se za vámi zaklapnou dveře, ocitnete se v jiném světě. Jen pár kroků od...

Neznámé sporty: buzkaši v Afghánistánu zakázal Tálibán

Mnoho mladých jezdců při buzkaši neuvidíte. Hráč musí vyzrát.

Vypadá impozantně, divoce, nespoutaně. A drsně. Na bojišti zápolí až stovky jezdců na speciálně vycvičených koních. O...



Najdete na iDNES.cz