Pochopitelně to neuděláte, ale ta otázka "Pomohlo by to? Jak by to zafungovalo?" vám v hlavě zůstane.
Občas mi osud přihraje možnost vyzkoušet si něco nového. "Hele, nechtěl bys rozmlátit auto kladivem?", zněl tuhle překvapivý dotaz. "Každej druhej den, ty snad ne? Ale nemám na nový," odsekl jsem. Jenže dotaz byl míněn vážně. Kluci z firmy Pozitkari.cz mi tu možnost dopřáli.
Přijíždím na vrakoviště za Prahou, vše připraveno. Červený vůz určený k demolici, opírají se o něj pálky a kladiva. Některé nástroje jsou těžší než já, takže když s nimi zamávám, vypadám spíš jako rozevlátý imitátor capoeiry (bojového sportu, který pochází z Brazílie) než tvrďák zrozený pro destrukci.
To ale přijde. Včera jsem byl právě tak vzteklý, jak je na podobnou akci potřeba. A leccos z toho ve mně ještě zůstalo. Poskakuju na place a uvádím se do varu. Pak to začne.
Vymlátit přední sklo není žádná legrace. Nevím přesně, jak to Arnold dělal, ale rozhodně mu musela pomoct pyrotechnika. Po deseti bombách sklo pořád drží. Díky fólii, která je přes něj natažená. Nakonec to ale vzdalo.
A jede se dál. Zrcátka, plesk. Blinkry, plesk. Na boční okna pozor. Mají tendenci vybouchnout vám do obličeje. Ale vypadá to efektně.
Pak nastane moment pro poučení první: Neskákejte v rozjaření neuváženě na kapotu plnou střepů, rozmlátíte sami sebe. Jak to vím? Hádejte, celý loket mám od krve.
Zanedlouho přijde další ponaučení: Než půjdete někomu rozmlátit káru, rozhodně se před tím rozcvičte. Za pár minut už proklínám každou cigaretu na zeměkouli. Zkouším urazit kladivem nárazník, po několika ranách se ale motám jako opilý a přesnost mých úderů donutila kluky odstoupit do bezpečné vzdálenosti.
Ostatně, pravidlo číslo tři říká: Myslete na koordinaci. Pokud vás bude víc, rozhodně dávejte pozor, které ocelové věci jsou právě ve vzduchu a po jakých trajektoriích se pohybují. Došlo mi to, když se do akce zapojili i ostatní kluci a kolem makovice mi proletěla ocelová palice tak blízko, že jsem z ní mohl sfouknout mravence.
Vyvrátit dveře auta není žádný med a nevypadá to ani moc sexy. Když je nakopnete, je to sice efektní, ale vrátí se vám zpátky se stejnou razancí a přímo na komoru. A ruce už mám jako vánočku.
Pravidlo číslo čtyři: Dobře si rozmyslete, kam říznete úder. Pokud se totiž trefíte na ocelový úchyt, budou vás brnět ruce jako postavičky z kresleného filmu.
Teče ze mě pot a na tu palici, kterou bych chtěl použít, bych potřeboval rudl. Kašlu na to. Všechno, co šlo urazit, je pryč a zbytek už vám z frustrace nepomůže. Ba naopak. Pravidlo páté totiž zní: Vědět, kdy přestat.
Definitivní konec ale ještě není. Vedle je v hangárku připravena kuchyně. Spousta porcelánu a dřeva. Pro hádající se rodinu ideální.
Ve chvíli, kdy vzduchem proletí první talíř, aby se rozbil o stěnu, vás přepadne zvláštní euforie. Potom už to jde samo. Mlátíme pálkami jako smyslu zbavení a kuchyně se mění v hromadu trosek.
Ve chvíli, kdy jsme se rozhodli hodit na stěnu stůl, jsem se zamotal do koberce, zahýkal jako osel, stůl se vznesl do vzduchu a já se odporoučel k zemi. Uhnul jsem mu v poslední vteřině. A v ruce mám zabodnutý střepy. Pravidlo číslo šest: Buďte opatrní! A neplatí to jen pro demoliční akce.
Po rukou mi stéká krev, z kuchyně je kůlnička na dříví.
A jestli se v těch troskách válí moje odhozená frustrace a stresy? Zda mi to pomohlo, ta hloupá neinteligentní destrukce bez cíle a vyšších ambicí?
Popravdě musím říct, že ano. Poslední týdny jsem strávil s tunou problémů v hlavě. Tohle mě uvolnilo. Něco v hlavě se změnilo. Mám zase sílu ironicky vtipkovat a posunout pár věcí, se kterými jsem nemohl hnout.
I když, možná by to dokázal i bowling, večerní jogging nebo noční sexuální orgie. Je v podstatě jedno, co z toho si vyberete. Je na řadě pravidlo číslo sedm: Užívejte si drobných radostí.
Naskočil jsem do svého auta, ovázal ruku obvazem a nastartoval. Pípání. Doplňte olej. A další. Doplňte palivo. Zaťal jsem zuby, nadechl jsem se… a rozjel se zpátky do svého života. Jsem v klidu. Chápete? Pravidlo číslo osm: Nenechte se vytočit.
A ještě pravidlo číslo devět: Zasmějte se sami sobě.
Text vznikl ve spolupráci s Pozitkari.cz
jak to vidí psycholog"Vybíjet si agresi či ventilovat stres tím, že rozmlátím auto, považuji za příznak blbosti. Tutéž funkci by splnilo, kdybych si vzal prostě tenisky a šel si pořádně zaběhat," říká psycholog Jeroným Klimeš. Adrenalin či agresi totiž uvolňuje jakákoli intenzivní fyzická aktivita. "Řešit to rozbitím kuchyňské linky, to je jako připálit si cigaretu tisícikorunou, když můžu použít sirky. Samozřejmě, stresu je potřeba se zbavit, ale tenhle způsob je skutečně známkou degenerace naší civilizace," dodává. Psychoterapeutka Johana Kroupová souhlasí: "Podle mého názoru je to jen nový způsob, jak si agentury tohoto typu mohou vydělat peníze. Zasmát se sám sobě a odreagovat se od stresů může člověk i jinak než demolováním věcí nebo jiným destruktivním způsobem." Navíc, v takovéto destrukci nevidí ani terapeutický přínos, ani drobnou radost, ale potenciální nebezpečí: "Není to spíš podporování destruktivních sklonů? Co když dnes něco člověk rozbije řízeně a zítra doopravdy? Co když zjistí, že mu od stresu perfektně pomáhá někomu ublížit?" "Jako terapeutka podporuji konstruktivní postupy: mít dobrý pocit z toho, že něco vytvořím, něco pozitivního udělám," uzavírá. |
