Cílem kalaripayattu, které španělský list El Mundo označuje za nejstarší na světě, je ovládnutí těla myslí. Ve své původní podobě nastolovalo nutnost najít ducha, aby čelil smrti, a ve své nejčistší podobě představovalo poslední etapu výuky a výcviku válečníků v Kérale na jihu země.
Dnes už ztratilo část této mystiky a je chápáno především jako metoda sebekontroly pro udržení pružnosti těla, povzbuzení svalstva a nalezení hlubokého a bystrého nitra v sobě samém.
Nicméně vidět v akci mistry tohoto bojového umění, známé jako létající válečníci, je stále úchvatným zážitkem.
Tito bosí, do půli těla obnažení šlachovití bojovníci jsou schopni viset na tyči zavěšeni pouze za nárty nebo bojovat tělo na tělo stejně jako velmi rychlí karatisté. Útok pěstí se odráží kopancem.
Existuje 400 hmatů a kolem tisíce způsobů, jak udeřit a úder zastavit. Nechybějí skoky a vysoké, velmi vysoké kopy, téměř nemožné. Mnohé z útočných i obranných pozic byly převzaty od zvířat: od slona, koně, kance...
Používají se i zbraně - dýky, šavle, hole.
Ale nejvíce emblematickou zbraní je urimi, něco mezi mečem a bičem, vyrobené z pružné oceli spletené ze tří pásků širokých tři centimetry a dlouhých dva metry. Říká se, že touto zbraní lze člověka rozpůlit.
Původ kalaripayattu není příliš jasný. Japonští historikové se domnívají, že Alexandr Veliký přinesl do Indie ve 4. století před naším letopočtem tradiční způsoby řeckého zápasu, takzvaný pankration.
V Indii už předtím válečnická kasta kšatrijů praktikovala jednu formu bojového umění, a to beze zbraní, jež se postupem času vyvinulo v karapaito a to se roky poté transformovalo v umění známé jako kalaripayattu. To se vyvíjelo od 12. století, ale spíše už dříve.
Spisy z 15. století ukazují jeho sociálně-politickou důležitost, kterou získalo ve státě Kérala. A odtud pak ovlivňovalo všechna bojová umění Východu.
Vypráví se, že před svou smrtí v 6. století indický princ Bódhidharma, patriarcha buddhistické sekty a člen obávané indické kasty, která praktikovala karapaito, podnikl neuvěřitelnou cestu přes Himálaj, a to neozbrojený, neboť jeho náboženství mu použití zbraní zakazovalo.
Na pozvání císaře Wua, zapáleného buddhisty, přišel Bódhidharma do Číny a usadil se v klášteře Šao-lin. A tam učil mnichy sebeobraně a překonávání únavy fyzickou, duševní i duchovní disciplínou.
Dokázal z nich udělat smrtící bojovníky, aby zblízka odráželi útoky zločinců, kteří přepadali vesničany. Heslem bylo "udělat z každého prstu šíp, z každé ruky meč a z každé nohy kyj". Z toho vznikl zenový buddhismus a bojová umění se šířila do dalších oblastí, například Japonska.
O staletí později přišli do Indie portugalští, holandští, angličtí a francouzští obchodníci, misionáři i vojáci. Přinesli s sebou palné zbraně, které způsobily, že kalaripayattu ztratilo prestiž. A zákaz zavedený Angličany způsobil, že téměř zmizelo.
Přežilo díky tajné výuce, kterou ásanové čili mistři poskytovali svým následovníkům.
Dva z nich, Kottakkal Karnáran Gurukkal a jeho žák C.V. Nárájanan Najar, se zasloužili o to, že tento způsob sebeobrany nezanikl. Avšak současní ásanové už z kalaripayattu nežijí, živí je jejich znalosti tradiční medicíny a masáží. Kalaripayattu je spojeno i s jógou a s medicínou, která se v Indii praktikuje už 2000 let. Masáže jsou jednou z jejich hlavních součástí.
Pružnost těmto létajícím válečníkům umožňuje krkolomné skoky. Dosahuje se jí náročnými cvičeními a masážemi, jež jsou často silové. Učení se kalaripayattu, s nímž někdy začínají chlapci už v šesti letech, bývá někdy skličující, protože je bolestivé, především v prvních fázích.
Dnes dávají mladí Indové přednost kung-fu nebo karate - jsou ovlivněni filmy z Hollywoodu a Hongkongu, jejich hrdinové jsou Bruce Lee, Jackie Chan nebo Jean-Claude van Damme.
Přesto v Indii stále existuje více než 600 kalari (toto slovo vlastně znamená "bitevní pole" a payattu "praxe"), kde se toto bojové umění provádí.
V současnosti kalaripayattu tvoří součást výchovy mladých najarů, válečnické kasty, ale je přístupné všem kastám a náboženstvím.
