Nezačalo to ani trochu optimisticky. V terénním autě, v němž jsme uháněli na místo určení v krkonošském lese, na mě čekaly historky o pile zařízlé v noze, amputovaných prstech a sekeře v koleni. Do toho začalo pršet.
Lepší to nebylo ani v cíli, na mýtině, kde na mě čekal můj vyzyvatel. Asi třicetimetrová borovice totiž rostla bohužel nakloněná opačným směrem, než kudy měla padat. Do rukou jsem dostal obrovskou sekeru a zadání od mého šéfa znělo: udělej směrový násek.
Za vydatné průtrže mračen jsem řezal hlava nehlava do kmene, po zádech mi stékaly kapky, ani nevím, jestli potu, nebo prosáknutého deště, jenže ani po půl hodině vysilující práce jsem v kmeni nevytvořil nic, s čím bych mohl být spokojen. Ono o to ale ani nešlo, celé to byl jen šéfův vtípek. První v řadě, jak se ukáže.
Bacha, ta pila cuká
Teď už tedy vážně, do rukou beru motorovou pilu a zpoza zad slyším: "Dole v kmeni pila cuká a umí vylítnout, takže pozor na nohy!" A taky že ano, řežu po vyznačené linii a v momentě, kdy mi celá pila zajíždí do kmene a zaoblení na konci se dotýká dřeva, vyjíždí a jen těsně míjí můj kotník.
Směrový násek je ale hotový a jde se klínovat. Aby strom dopadl tam, kam má, musí se pomocí kovových klínů a kladiva na protilehlé straně vyvýšit jeho těžiště. Tohle jde pro změnu zase jako po másle. Netrvá to ani tak dlouho a slyším stále silnější křupání kmene, a pak už borovice sviští vzduchem a tlumeně dopadá přesně na vymezené místo.
Zbývá očistit kmen od větví, nařezat ho na klády, traktorem vytáhnout na svozové místo a pak popojít k dalšímu úkolu. Čeká mě náklaďák s drapákem a kopa klád k naložení na korbu. Nikdy bych neřekl, jak složité je ovládat čtyři páky najednou, každá z nich má jinou funkci a jednotlivými pohyby na sebe navazují. Nabrat první kládu se mi daří, jenže když ji sebevědomě přemisťuji na náklaďák, zhoupne se mi a kinetickou energií se žene na mě a mého kolegu, který stojí ve střešním otvoru. Od nárazu do kabiny "vejtřasky" dělilo kmen jen pár centimetrů. Při nakládání dalších si už dávám větší pozor.
Jak jsem jim málem zboural boudu
Pak už si to šineme na pilu a já dostávám pokyn přivézt klády vysokozdvižným vozíkem ke katru. Nabírám dvě, otáčím se a přijíždím ke kolejnici, odkud na vozíku směřuje každá kláda do útrob obrovského a hlučného katru, který z ní dělá sedm desek najednou. Šlápl jsem ale na brzdu prudčeji, než bylo na místě, a náklad mi sjíždí z vidlice.
Na pile jsem si vyzkoušel leccos, odkorňovat, hoblovat i kartáčovat.
Ten pohled bych nikomu nepřál. Dvě půltunové klády se kutálejí na dřevěnou boudu a vy nemůžete dělat nic, jen čekat. A modlit se. V mém případě to pomohlo, klády se totiž zastavují, ještě než do ní žuchnou.
I tak však bude pro všechny zúčastněné bezpečnější, opustím-li vozík a přesunu-li se do útrob katru. Čeká mě skládání velkých dřevěných desek (když zvedám dvacátou do výše své hlavy, mám co dělat), zkouším impregnovat dřevo, hoblovat, odkorňovat i kartáčovat.
Po prsa v pilinách
Netuším, že na závěr mě čeká skutečná chuťovka. Pila disponuje sušičkami dřeva, které jsou poháněny pilinami a dřevěnými štěpkami, dovídám se. Jenže dno sila, které tímhle odpadovým materiálem zásobuje kotle, se ucpalo.
Težká dřinaReportérova muka můžete na vlastní oči sledovat ve středu 2. listopadu od 20:15 v pořadu Těžká dřina na televizní stanici Prima Cool. |
Dostávám proto lopatu a malými dvířky prošťouchávám masu udusaných pilin. V tu chvíli se na mě z dvířek začíná valit tuna pilin a malých dřevěných částeček, jsem po prsa zasypaný, piliny mám v puse, uších, nosu i kapsách. Ven mi nakonec pomáhá šéf dlouhou tyčí a přiznává se. Tohle běžnou činností zaměstnanců skutečně není, vtípek na rozloučenou si však prostě nemohl odpustit.
Tenhle díl Těžké dřiny by mi dal ale zabrat i bez šéfových žertíků. Po cestě do Prahy stavím na každé benzince a dopuji se kofeinem, abych cestu domů vůbec zvládl. Práce se dřevem v lese i na pile je skutečně náročná. Skrývá se za ní však krása přírody a nádherná vůně.
