VIDEO: Těžká dřina. Likvidoval jsem odpad z Prahy

  • 0
Zastavil jsem provoz na třídírně papíru, řídil jsem padesátitunovou obludu a "plaval" v nádrži s odpadky. V prvním díle jarní série Těžké dřiny jsem se podíval na odvrácenou tvář recyklace odpadů.

Začal jsem v třídírně papírového odpadu. Po obrovském pásu proudí lepenka, kartony a další věci z papíru, z nichž musejí zaměstnanci vybrat to, co do papíru nepatří. Zvládnou přebrat až šedesát tun denně.

Dnes jsem mezi nimi i já, a tudíž též problémy. Právě kvůli mně se musí linka zastavit, až nahoru mi totiž ujelo něco, co nebylo z papíru. Sunu se proto po lepenkách po strmém pásu, když vyšplhám o jeden metr, o dva zase sjedu dolů, nakonec se ale dostávám až k obrovskému koši, do něhož všechno padá. Nic, co by tam nepatřilo, ale nenajdu.

Těžko říci, zda to s předchozí epizodou souvisí, nebo ne, můj šéf mě ale hned nato odvádí do ďáblické skládky, jedné z největších u nás. Čeká nás tam obrovská kovová obluda, která vydává zvuk jako deset jedoucích kamionů.

"Ty ses snad zbláznil?" vyděsil šéfa můj dotaz, zda mohu hupsnout do kabiny padesátitunového stroje, jehož úkolem je zhutňovat navezený odpad. Přesto se tam ale dostávám. Dva joysticky a obrovský pedál pro nohu amerického basketbalisty však dělají z kolosu docela dobře řiditelnou záležitost jen na první dojem. Když mám nabrat sutiny a zasypat jimi část skládky, zjišťuji, že je páka na ovládání lopaty natolik citlivá, že to sám vzdávám.

Proto alou do haly, kde se drtí odpad na tuhá a alternativní paliva. Čekají mě tam půltunové balíky plastových odpadků a gigantický stroj s obrovskými ozubenými koly, která je mají rozmašírovat na čtyřcentimetrové cucky.

Těžká dřina

Reportérova muka můžete na vlastní oči sledovat ve středu 7. března od 20:15 v pořadu Těžká dřina na televizní stanici Prima Cool.

Musím dávat pozor, aby mi v plastu neuteklo cokoli kovového. Balíky svázané pevnými dráty rozstříhávám a snažím se je po částech dostat na pás. Síla lisu a zbytky vylitých limonád, mléka a zkysaných džusů však slepují materiál natolik, že je složité ho od sebe dostat. Padám, klečím, sekám a makám, ale je to boj.

A také slušná lekce z toho, jak vážně bereme recyklaci. V tom, co má být výlučně plast, nacházím papír, lampu, dámské kalhotky i s vložkou. Když už mám pak za sebou necelé dvě tuny, přichází moje další šéfová se špatnou zprávou.

Musím vlézt do útrob drtičky, protože se z bezpečnostních důvodů zastavila. Ve změti všech těch odpadků jsem přehlédl kov, který proces drcení zablokoval. Otvírají se přede mnou obrovská vrata do ještě většího přístroje. Vidím dva velké válce osazené ostrými hroty, přes něž musím přelézt do nádrže s odpadky, které čekají na semletí. V tuně odpadků se přehrabuji rukama, kovový předmět ale nacházím až po hodině úmorného hledání.

Z práce odcházím vnitřně pevně přesvědčený o tom, že se polepším. Kolikrát jsem hodil do plastu něco, co tam vůbec nepatřilo? To jsem ale ještě nevěděl, kolik práce to zkomplikuje. Uvidíme, jak dlouho mi bude černé svědomí fungovat.