Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Vietnam byl erotický a narkotický, vzpomíná válečný fotograf

aktualizováno 
Jedna z prvních myšlenek, která vás při pohledu na válečného fotografa Patricka Chauvela napadne, je srovnání s Napoleonem. Patrick je Francouz malé postavy a neuvěřitelně zarputilého ducha, kterého nic nedokáže udržet na jednom místě.

Patrick Chauvel - válečný reportér | foto: Profimedia.cz

Má ostrý pohled v očích, který vás nenechá pochybovat o tom, že viděl věci, o kterých my slýcháme jenom z médií, často ani to ne.

Sklenička s drinkem se mu v ruce třese, ale on vypráví své zážitky klidně, jako by nebylo nic běžnějšího než válka. Pro Patricka Chauvela je totiž denním chlebem již čtyřicet let.

Jak vás napadlo vydat se do vašeho prvního válečného konfliktu?
Můj otec byl novinář a strýc kameraman, často jezdili do válečných zón, třeba do Indočíny, když bojovala o nezávislost na Francii. Oba také zažili druhou světovou válku jako vojáci a často o svých zážitcích vyprávěli.

Myslím, že pokud člověk něco dělá, tak to dělá v prvé řadě kvůli sobě. Takže já jsem jel do Vietnamu za dobrodružstvím. Chtěl jsem zjistit, jestli jsem pořádnej chlap, chtěl jsem poznat jiný svět.

Patrick Chauvel  - válečný reportér


Kolik vám tehdy bylo?
Bylo mi sedmnáct. Byla to taková velká hra. Americkým vojákům ve Vietnamu bylo taky osmnáct, takže jsme si rozuměli a dobře jsme se bavili. Lítali jsme vrtulníkem za dva miliony dolarů, poslouchali jsme na plný pecky Doors, kouřili trávu a zabíjeli lidi.

Byla to báječná hra. Vietnam byl exotický, erotický a narkotický. Všichni byli pořád úplně zhulený.

Od té doby se ale váš postoj k válce podstatně změnil…
Samozřejmě. Jednoho dne mi došlo, že ti, co tam umírají, jsou LIDÉ. Uvědomil jsem si, že ti lidé, co tam umírají, měli možná pravdu. A v tu chvíli jsem dostal vztek a byl jsem zmatený. A tak jsem se stal válečným fotografem. Chtěl jsem ukázat celému světu, co se tam děje, že na druhém konci světa lidé velmi trpí.

Zajímal jste se o focení již před Vietnamem?
Ne, focení byla jenom záminka, abych tam mohl být. Byl jsem mizerný student, a tak jsem neuměl napsat dobrý článek. Myslel jsem si, že focení bude nejjednodušší cesta, ale to jsem se pěkně spletl. Učil jsem se to tam za chodu. Byli tam ti staří fotografové, kterým bylo dvacet pět let, a radili mi.

Válečný fotograf je starý ve dvaceti pěti letech?
Jel jsem tam s deseti kamarády a vrátili se jenom dva. Chovali se jako smyslů zbavení, strašně pili a kouřili trávu. Pořád běhali za prostitutkami, pak na dva měsíce zmizeli v džungli… Všichni byli šílení. Ale svět byl tehdy celý šílený. No a nakonec několik z nich přežilo, dožilo se dvaceti čtyř nebo pěti a stalo se z nich tvrdé jádro špičkové světové válečné žurnalistiky.

Věděli totiž, jaké je to být na všech stranách. Věděli, jak se cítí voják, nepřítel, drsní hoši i hodnější hoši. Tím vším si totiž prošli, a tak o tom mohli vyprávět. Nakonec se z nich stali skvělí novináři, spisovatelé, fotografové a filmaři.

Můj kamarád Oliver Stone tam byl tehdy jako voják. Když jsem ho ve Vietnamu potkal, byl úplně v prdeli. Ani nevěděl, jak se jmenuje.

Patrick Chauvel  - válečný reportér


Většina lidí s tím dříve nebo později přestane. Zraní se a dostanou strach. Ožení se, mají děti a nechají toho. Někdo s tím sekne, protože má plný zuby toho, že nemá žádný peníze ani holku nebo že musí pořád cestovat.

No a někdo se na to nevykašle nikdy. Tomuhle tvrdému jádru se říká "chlapi na létajícím koberci", protože neustále někam cestujeme.

Co vás nutí se pořád vracet?
Je to spousta věcí. Adrenalin, vzrušení, skvělí lidé, skvělé konverzace. Všechno prožíváte mnohem víc. Naplno. Protože to může být naposled. Jedna přítelkyně se se mnou bavila o tom, že nemám vůbec uspořádaný život. "To není proto, že jsi úplnej idiot," řekla mi, "ty jsi jenom malinkej idiot. Ty sis ale vždycky myslel, že umřeš dřív, než budeš potřebovat byt nebo auto nebo prachy." A měla pravdu.

Taky chci lidem ukázat, co se na těch zapomenutých místech děje, a tak těm lidem pomoct. Je to jako povinnost vůči těm lidem, kteří ti věří, vypráví ti své příběhy a chtějí, abys je vyprávěl dál.

Pokud jsi špatný fotograf a fotka nebude stát za nic, nikde se neobjeví a ty těm lidem nepomůžeš. To je velká zodpovědnost. Nezáleží na tom, jakým způsobem příběh předáš dál, zatanči, zazpívej, udělej fotku nebo film, ale musíš jejich příběh říct.

Myslíte, že v dnešní době má fotka ještě nějaký vliv na veřejnost?
Možná už tolik ne. Teď docela fungují slavní lidé. Mně nezáleží na prostředku, jakým to vyjádřím. A třeba film se slavnými herci funguje. Před filmem Krvavý diamant se o tento problém nikdo nezajímal, teď o něm ví i každá fanynka Leonarda DiCapria, a to je dobře.

Chauvel

Já jsem napsal knihu o svých zážitcích z Vietnamu, teď to přepisuju do scénáře a taky bych chtěl známé osobnosti, co přitáhnou pozornost. Jednám se Seanem Pennem jako režisérem, Bradem Pittem a Johnnym Deppem – to bych měl být já zamlada.

Je to založené na mých zážitcích a fotografiích a jedná se o americké indiány bojující ve Vietnamu. A pokud to nevyjde, tak to zkusím nějak jinak. Potřebuju ale ten příběh vyprávět a chci to udělat zase jiným způsobem. Dělal jsem fotografie, napsal knihu, natočil dokumenty a teď je zase čas na změnu.

Proto jste přestal fotit a začal jste točit, abyste to řekl jiným způsobem?
Focení už mě nebavilo. Mám helmu, kterou všude nosím, na ní je napsáno SS DD – Same Shit, Different Day. Když fotíte dvacet pět let, tak vám to připadá všechno stejné. Mrtvý chlápek, živý chlápek, smějící se chlápek, plačící chlápek…

Viděl jsem jich tisíce a jejich popis je stále stejný: mladý, hubený, mrtvý. Byl jsem v každém válečném konfliktu, který proběhl od roku 1969. Asi dvacet jich bylo v Africe, pak na Středním východě, v Jižní a Střední Americe, v Čečensku… Ale ti kluci jsou pořád stejní.

Nestává se vám někdy, že máte chuť zahodit foťák a popadnout zbraň a zachránit třeba kamaráda, nebo dokonce sebe?
Když mám tenhle pocit, tak tu zbraň popadnu a střílím.

I když by to znamenalo zabít někoho?
Samozřejmě. Popadnu tu pistoli a udělám to. Někteří fotografové mají určité morální principy, je dobré mít principy. Ale podle zákona mám právo chránit svůj život. Mrtvý fotograf je na nic. Takže pokud ke mně jdou tři zarostlí talibové s obrovskými noži, nebudu tam stát jako vůl a kňourat, že jsem novinář a čekat, až mi uříznou koule.

Vezmu zbraň a ustřelím jim hlavy. Není to běžné, většinou se pohybujete s vojáky, ale stane se, že vojáka vedle vás zastřelí a další nepřátelé přicházejí. V tu chvíli zahodím foťák a zachráním si krk, nebudu tam čekat jako prase na porážku.

Byl jste někdy zraněný?
Mnohokrát. Nejhorší asi byly dvě kulky v žaludku. To zatraceně bolelo a museli mi vzít velkou část žaludku. Bylo to děsný, nesnáším nemocnice a to hnusný jídlo a sestřičky, co s tebou jednají jako s dítětem. Doktor mi pak řekl, že nesmím pít alkohol a jíst můžu akorát rýži a ryby. Řekl jsem mu, že děkuju, a mazal domů.

Co by to bylo za život bez whisky? Tak jsem každý den, doušek po doušku zvykal svůj malinký žaludek na whisky, ze začátku to bylo strašný. Trvalo mi osm měsíců, než jsem se po operaci mohl postavit na nohy – a to už jsem mohl oslavit malou skleničkou.

Slyšela jsem, že jste se v mládí hodně pral, dokonce jste byl i ve vězení.
Jo, měl jsem dřív horkou hlavu. Přijel jsem totiž do Paříže, všude samý holky, hraje hudba a mě to štvalo. Vrhnul jsem se na jednoho chlápka, protože se nechtěl přestat smát. Každý den tam umírají stovky lidí a ty se tady jen tak směješ? Co je na tom směšnýho?

Chauvel


Nejsem moc velký, ale byl jsem vzteklý a občas potřebovali i pět kluků, aby mě zastavili. Byl jsem jako blázen, ničeho jsem se nebál. Ale ve Francii máme soudní systém a policii a ty mě zastavily. Odseděl jsem si rok a uvědomil si, že tohle není ta správná cesta.

Co jste provedl?
Šel jsem do dvou bank a požádal je o peníze na další cestu a oni mě odmítli. Tak jsem na ně vytáhl zbraň a oni to schválili. Když jsem přišel příště, čekala tam na mě policie. Bylo mi devatenáct a chtěl jsem mít všechno.

Máte nějakou svou oblíbenou fotku?
Jasně, mám v Paříži pár pěkných fotek hezkých holek. Ty jsou nejhezčí a taky nejnebezpečnější. Francouzský holky totiž neberou zajatce (smích).

Před pár měsíci jsem potkal v Iráku kamaráda, co se nedávno oženil. Jel s vojáky na tanku a volal na mě: "Utekl jsem od manželky, tady jsem před ní v bezpečí."

PATRICK CHAUVEL  (7. 4. 1949) poprvé okusil válku ve Vietnamu, kde střídavě pobýval od roku 1968. Zúčastnil se kolem 40 válečných a ozbrojených konfliktů včetně Panamy, Kambodži, Libanonu, Haiti, Čečenska, Iráku a mnoha dalších. Jeho snímky se objevily na titulních stranách prestižních časopisů jako Life, Newseek, Time Magazine, Paris-Match... V roce 1996 upustil od focení a začal se věnovat natáčení dokumentů o svých kolezích válečných reportérech a fotografech (Rapporteurs de guerre aj.). Napsal několik knih se svými zážitky z konfliktů, nyní připravuje zfilmování svého scénáře z prostředí vietnamské války. Byl čtyřikrát ženatý, čtyřikrát se rozvedl a má čtyři potomky.

Autoři:


Nejčtenější

Naháči v Česku: nudismus je u nás legální už pětatřicet let

Bez plavek. Pro nudisty či naturisty je to tak přirozenější.

Dostal zelenou přesně před pětatřiceti lety. Ano, vyhláška, že „plavec je povinen mít řádný koupací oděv“, byla v...

Poklad! Zlato a stříbro z vraku musel Alex Storm osm měsíců tajit

Alex Storm, hledač pokladů z potopených lodí

Tisíce zlatých a stříbrných mincí vynášeli z oceánského dna dvacet dní. Byl to poklad jako z pohádky. Následujících osm...



VIDEO: Lukáš ze sebe dělá Bílou i Vondráčkovou. Podoba je neskutečná

Lukáš ze sebe umí udělat dokonalou Lucii Bílou. I její pohyby a grimasy má...

Už skoro čtvrt století se živí jako travesti umělec. Téměř denně vystupuje po celém Česku a proměňuje se ve známé...

Stelete si postel? Máte víc sexu i přátel, tvrdí výzkum

Naše ranní ložnicové návyky o nás prozradí víc, než myslíme, tvrdí studie.

Jako by ostrým řezem dělil společnost na dvě opravdu odlišné skupiny. Jako by to nebyl jen pouhý ranní návyk. S tím,...

Siláci tahali kamion, zvedali auta. Českým mistrem se stal Jiří Tkadlčík

Je to jednoručka, ale jiná, než jakou znáte z fitka.

Má četné mezinárodní úspěchy, je legendou českých strongmanů, proto byl favoritem. Oprávněně. Jiří Tkadlčík první český...

Další z rubriky

Extrémní gastronomie: prasečí rektum považují Namibijci za pochoutku

Prase savanové (Phacochoerus africanus) je pro kuchaře tuhou výzvou. Vybírají...

Někdy je lepší se moc nevyptávat. Na otázku, která část prasete savanového je nejlepší, vám totiž lidé z namibijského...

Tam dole máte narkotický pocit, říká extrémní potápěč Guillaume Néry

Hlubkové potápění pro Néryho znamená především objevování. Limitů těla, které...

První nádech poté, kdy se dostane z hlubiny zpět nad hladinu, miluje. Plíce, předtím extrémně smrštěné, se roztáhnou,...

Podvodní lékaři: na transplantace zvířecích varlat skočil i Hollywood

Pan John Romulus Brinkley. Dosáhl národního i mezinárodního věhlasu a velkého...

Mělo se jim dostat zvířecí síly a energie. Na transplantaci kozlích, beraních nebo býčích varlat skočily i osobnosti z...

Mýty a fakta o nočním pomočování dětí
Mýty a fakta o nočním pomočování dětí

Podle odhadů trpí nočním pomočováním neboli enurézou asi pětina dětí ve věku 5 let, obtíže se však nevyhýbají ani starším jedincům. Rodiče často spoléhají na to, že „z toho dítě vyroste“, v horším případě děti trestají. Noční pomočování přitom může velmi negativně ovlivnit sebeúctu a duševní pohodu dítěte.

Najdete na iDNES.cz