Vietnam byl erotický a narkotický, vzpomíná válečný fotograf

Jedna z prvních myšlenek, která vás při pohledu na válečného fotografa Patricka Chauvela napadne, je srovnání s Napoleonem. Patrick je Francouz malé postavy a neuvěřitelně zarputilého ducha, kterého nic nedokáže udržet na jednom místě.

Patrick Chauvel - válečný reportér | foto: Profimedia.cz

Má ostrý pohled v očích, který vás nenechá pochybovat o tom, že viděl věci, o kterých my slýcháme jenom z médií, často ani to ne.

Sklenička s drinkem se mu v ruce třese, ale on vypráví své zážitky klidně, jako by nebylo nic běžnějšího než válka. Pro Patricka Chauvela je totiž denním chlebem již čtyřicet let.

Jak vás napadlo vydat se do vašeho prvního válečného konfliktu?
Můj otec byl novinář a strýc kameraman, často jezdili do válečných zón, třeba do Indočíny, když bojovala o nezávislost na Francii. Oba také zažili druhou světovou válku jako vojáci a často o svých zážitcích vyprávěli.

Myslím, že pokud člověk něco dělá, tak to dělá v prvé řadě kvůli sobě. Takže já jsem jel do Vietnamu za dobrodružstvím. Chtěl jsem zjistit, jestli jsem pořádnej chlap, chtěl jsem poznat jiný svět.

Patrick Chauvel  - válečný reportér


Kolik vám tehdy bylo?
Bylo mi sedmnáct. Byla to taková velká hra. Americkým vojákům ve Vietnamu bylo taky osmnáct, takže jsme si rozuměli a dobře jsme se bavili. Lítali jsme vrtulníkem za dva miliony dolarů, poslouchali jsme na plný pecky Doors, kouřili trávu a zabíjeli lidi.

Byla to báječná hra. Vietnam byl exotický, erotický a narkotický. Všichni byli pořád úplně zhulený.

Od té doby se ale váš postoj k válce podstatně změnil…
Samozřejmě. Jednoho dne mi došlo, že ti, co tam umírají, jsou LIDÉ. Uvědomil jsem si, že ti lidé, co tam umírají, měli možná pravdu. A v tu chvíli jsem dostal vztek a byl jsem zmatený. A tak jsem se stal válečným fotografem. Chtěl jsem ukázat celému světu, co se tam děje, že na druhém konci světa lidé velmi trpí.

Zajímal jste se o focení již před Vietnamem?
Ne, focení byla jenom záminka, abych tam mohl být. Byl jsem mizerný student, a tak jsem neuměl napsat dobrý článek. Myslel jsem si, že focení bude nejjednodušší cesta, ale to jsem se pěkně spletl. Učil jsem se to tam za chodu. Byli tam ti staří fotografové, kterým bylo dvacet pět let, a radili mi.

Válečný fotograf je starý ve dvaceti pěti letech?
Jel jsem tam s deseti kamarády a vrátili se jenom dva. Chovali se jako smyslů zbavení, strašně pili a kouřili trávu. Pořád běhali za prostitutkami, pak na dva měsíce zmizeli v džungli… Všichni byli šílení. Ale svět byl tehdy celý šílený. No a nakonec několik z nich přežilo, dožilo se dvaceti čtyř nebo pěti a stalo se z nich tvrdé jádro špičkové světové válečné žurnalistiky.

Věděli totiž, jaké je to být na všech stranách. Věděli, jak se cítí voják, nepřítel, drsní hoši i hodnější hoši. Tím vším si totiž prošli, a tak o tom mohli vyprávět. Nakonec se z nich stali skvělí novináři, spisovatelé, fotografové a filmaři.

Můj kamarád Oliver Stone tam byl tehdy jako voják. Když jsem ho ve Vietnamu potkal, byl úplně v prdeli. Ani nevěděl, jak se jmenuje.

Patrick Chauvel  - válečný reportér


Většina lidí s tím dříve nebo později přestane. Zraní se a dostanou strach. Ožení se, mají děti a nechají toho. Někdo s tím sekne, protože má plný zuby toho, že nemá žádný peníze ani holku nebo že musí pořád cestovat.

No a někdo se na to nevykašle nikdy. Tomuhle tvrdému jádru se říká "chlapi na létajícím koberci", protože neustále někam cestujeme.

Co vás nutí se pořád vracet?
Je to spousta věcí. Adrenalin, vzrušení, skvělí lidé, skvělé konverzace. Všechno prožíváte mnohem víc. Naplno. Protože to může být naposled. Jedna přítelkyně se se mnou bavila o tom, že nemám vůbec uspořádaný život. "To není proto, že jsi úplnej idiot," řekla mi, "ty jsi jenom malinkej idiot. Ty sis ale vždycky myslel, že umřeš dřív, než budeš potřebovat byt nebo auto nebo prachy." A měla pravdu.

Taky chci lidem ukázat, co se na těch zapomenutých místech děje, a tak těm lidem pomoct. Je to jako povinnost vůči těm lidem, kteří ti věří, vypráví ti své příběhy a chtějí, abys je vyprávěl dál.

Pokud jsi špatný fotograf a fotka nebude stát za nic, nikde se neobjeví a ty těm lidem nepomůžeš. To je velká zodpovědnost. Nezáleží na tom, jakým způsobem příběh předáš dál, zatanči, zazpívej, udělej fotku nebo film, ale musíš jejich příběh říct.

Myslíte, že v dnešní době má fotka ještě nějaký vliv na veřejnost?
Možná už tolik ne. Teď docela fungují slavní lidé. Mně nezáleží na prostředku, jakým to vyjádřím. A třeba film se slavnými herci funguje. Před filmem Krvavý diamant se o tento problém nikdo nezajímal, teď o něm ví i každá fanynka Leonarda DiCapria, a to je dobře.

Chauvel

Já jsem napsal knihu o svých zážitcích z Vietnamu, teď to přepisuju do scénáře a taky bych chtěl známé osobnosti, co přitáhnou pozornost. Jednám se Seanem Pennem jako režisérem, Bradem Pittem a Johnnym Deppem – to bych měl být já zamlada.

Je to založené na mých zážitcích a fotografiích a jedná se o americké indiány bojující ve Vietnamu. A pokud to nevyjde, tak to zkusím nějak jinak. Potřebuju ale ten příběh vyprávět a chci to udělat zase jiným způsobem. Dělal jsem fotografie, napsal knihu, natočil dokumenty a teď je zase čas na změnu.

Proto jste přestal fotit a začal jste točit, abyste to řekl jiným způsobem?
Focení už mě nebavilo. Mám helmu, kterou všude nosím, na ní je napsáno SS DD – Same Shit, Different Day. Když fotíte dvacet pět let, tak vám to připadá všechno stejné. Mrtvý chlápek, živý chlápek, smějící se chlápek, plačící chlápek…

Viděl jsem jich tisíce a jejich popis je stále stejný: mladý, hubený, mrtvý. Byl jsem v každém válečném konfliktu, který proběhl od roku 1969. Asi dvacet jich bylo v Africe, pak na Středním východě, v Jižní a Střední Americe, v Čečensku… Ale ti kluci jsou pořád stejní.

Nestává se vám někdy, že máte chuť zahodit foťák a popadnout zbraň a zachránit třeba kamaráda, nebo dokonce sebe?
Když mám tenhle pocit, tak tu zbraň popadnu a střílím.

I když by to znamenalo zabít někoho?
Samozřejmě. Popadnu tu pistoli a udělám to. Někteří fotografové mají určité morální principy, je dobré mít principy. Ale podle zákona mám právo chránit svůj život. Mrtvý fotograf je na nic. Takže pokud ke mně jdou tři zarostlí talibové s obrovskými noži, nebudu tam stát jako vůl a kňourat, že jsem novinář a čekat, až mi uříznou koule.

Vezmu zbraň a ustřelím jim hlavy. Není to běžné, většinou se pohybujete s vojáky, ale stane se, že vojáka vedle vás zastřelí a další nepřátelé přicházejí. V tu chvíli zahodím foťák a zachráním si krk, nebudu tam čekat jako prase na porážku.

Byl jste někdy zraněný?
Mnohokrát. Nejhorší asi byly dvě kulky v žaludku. To zatraceně bolelo a museli mi vzít velkou část žaludku. Bylo to děsný, nesnáším nemocnice a to hnusný jídlo a sestřičky, co s tebou jednají jako s dítětem. Doktor mi pak řekl, že nesmím pít alkohol a jíst můžu akorát rýži a ryby. Řekl jsem mu, že děkuju, a mazal domů.

Co by to bylo za život bez whisky? Tak jsem každý den, doušek po doušku zvykal svůj malinký žaludek na whisky, ze začátku to bylo strašný. Trvalo mi osm měsíců, než jsem se po operaci mohl postavit na nohy – a to už jsem mohl oslavit malou skleničkou.

Slyšela jsem, že jste se v mládí hodně pral, dokonce jste byl i ve vězení.
Jo, měl jsem dřív horkou hlavu. Přijel jsem totiž do Paříže, všude samý holky, hraje hudba a mě to štvalo. Vrhnul jsem se na jednoho chlápka, protože se nechtěl přestat smát. Každý den tam umírají stovky lidí a ty se tady jen tak směješ? Co je na tom směšnýho?

Chauvel


Nejsem moc velký, ale byl jsem vzteklý a občas potřebovali i pět kluků, aby mě zastavili. Byl jsem jako blázen, ničeho jsem se nebál. Ale ve Francii máme soudní systém a policii a ty mě zastavily. Odseděl jsem si rok a uvědomil si, že tohle není ta správná cesta.

Co jste provedl?
Šel jsem do dvou bank a požádal je o peníze na další cestu a oni mě odmítli. Tak jsem na ně vytáhl zbraň a oni to schválili. Když jsem přišel příště, čekala tam na mě policie. Bylo mi devatenáct a chtěl jsem mít všechno.

Máte nějakou svou oblíbenou fotku?
Jasně, mám v Paříži pár pěkných fotek hezkých holek. Ty jsou nejhezčí a taky nejnebezpečnější. Francouzský holky totiž neberou zajatce (smích).

Před pár měsíci jsem potkal v Iráku kamaráda, co se nedávno oženil. Jel s vojáky na tanku a volal na mě: "Utekl jsem od manželky, tady jsem před ní v bezpečí."

PATRICK CHAUVEL  (7. 4. 1949) poprvé okusil válku ve Vietnamu, kde střídavě pobýval od roku 1968. Zúčastnil se kolem 40 válečných a ozbrojených konfliktů včetně Panamy, Kambodži, Libanonu, Haiti, Čečenska, Iráku a mnoha dalších. Jeho snímky se objevily na titulních stranách prestižních časopisů jako Life, Newseek, Time Magazine, Paris-Match... V roce 1996 upustil od focení a začal se věnovat natáčení dokumentů o svých kolezích válečných reportérech a fotografech (Rapporteurs de guerre aj.). Napsal několik knih se svými zážitky z konfliktů, nyní připravuje zfilmování svého scénáře z prostředí vietnamské války. Byl čtyřikrát ženatý, čtyřikrát se rozvedl a má čtyři potomky.

Autoři:
  • Nejčtenější

S vyléčeným sadistou chodil na ryby. Markovič nebyl jen postrachem vrahů

26. března 2024

Chytil spartakiádního vraha Jiřího Straku, díky minisérii Metoda Markovič: Hojer se nám do povědomí...

Uzlování je sice stará škola, objasňuje ale současné krimi případy

23. března 2024

Zločinci zastírají svou totožnost, pracují v kuklách a s rukavicemi. Dopadeni však bývají kvůli...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Říkali, že je to stydlivý kluk. Dívkám přitom ubližoval chladně a bez lítosti

23. března 2024

Premium Půlnoc už odbila. S posledním úderem zvonu přikryl měsíc, který ještě před chvílí ozařoval pustou...

Přesvědčí vaše svaly, že cvičí. Pilulka má simulovat účinky tělesné aktivity

22. března 2024

Má umět namluvit vašim svalům, že cvičíte. I když přitom budete sedět v křesle, ležet na gauči,...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Legenda trapnosti. Mistr Ashida Kim prostě věří, že je nindžou

27. března 2024

Na instruktážních videích komicky nadskakuje, třepe rukama, kope nožkama, hopsá kolem svých...

Umělá inteligence ladila piva. Podle degustátorů úspěšně

29. března 2024

Premium Vyškolili ji v ingrediencích, nechali ji studovat posudky z pivních testování profesionálů i...

Návykový obal. Dějiny bublinkové fólie začaly nepovedeným vynálezem

28. března 2024

Premium Její praskání nabízí neodolatelně svůdné uspokojení, především však způsobila obalovou revoluci....

Policie dopadla zloděje kočárku. Byl jsem opilý a nic si nepamatuji, tvrdí muž

18. března 2024  12:56,  aktualizováno  27.3 13:51

Pražští policisté ve středu 27. března zadrželi cizince, který v polovině ledna ukradl z chodby...

Legenda trapnosti. Mistr Ashida Kim prostě věří, že je nindžou

27. března 2024

Na instruktážních videích komicky nadskakuje, třepe rukama, kope nožkama, hopsá kolem svých...

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Administrativní pracovník

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Praha

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...