Od expertů Studijní a pozorovací skupiny (Studies and Observation Group, SOG), která ve Vietnamu úzce spolupracovala s Ústřední zpravodajskou agenturou (CIA) a pověřenci ministerstva obrany, se očekávalo nekonvenční myšlení a netradiční nápady. Ostatně, konvenční metody vedení boje ve Vietnamu nedosahovaly chtěných výsledků.
Z hlediska mezinárodního práva ne zrovna legitimními výlety za hranicemi neválčících států, Kambodže a Laosu, nejrůznějšími provokacemi, zastrašováním protivníka a dalšími špinavými operacemi SOG opravdu dokázal obhájit svou reputaci i užitečnost. Proto velící plukovník skupiny John K. Singlaub zvládl v roce 1966 prosadit u amerického generálního štábu spuštění další operace. Spočívala v zásobování protivníka nedostatkovou municí. Do ručních zbraní i výzbroje těžších kalibrů.
Mise zrozená ze zoufalosti
„Za konceptem oné operace nestálo nic jiného než frustrace,“ vysvětloval později, už jako veterán tří válek a jeden z nejdekorovanějších válečných hrdinů Spojených států, generálmajor Singlaub. „Frustrace z toho, že nedokážeme, či spíše nemůžeme a nesmíme zastavit nekonečný přísun zbraní proudících do Vietnamu Ho Či Minovovou stezkou.“
Nezdolná Ho Či Minova cesta |
Divit se mu nemůžeme. Mimo období monzunových dešťů tudy procházelo 90 tun materiálu každý den a tento objem narůstal geometrickou řadou. Před ofenzivou Tet až 250 tun denně. Protože však stezka vedla územím neválčících států, oficiálně se proti oné transportní tepně zasáhnout nedalo. Byl to politický oříšek. Navíc, přes 70 procent výzbroje a munice, směřující tudy na vietnamská bojiště, pocházelo z Číny. A pokud se Američané chtěli vyvarovat opakování scénáře z války v Koreji, proti ní se zasáhnout nedalo.
Sabotáže skladů podél stezky, prováděné občas průzkumníky SOG, se přitom míjely účinkem. „Demolice náložemi munici do ručních zbraní jen rozprášila po okolí, nespálila ji ani nezničila,“ popisoval Singlaub. Navíc byly takové mise dost riskantní. „Nikdy jsme neměli tolik lidí, abychom mohli opravdu efektivně zajistit kontrolu nad všemi sklady.“ Proti maximálně desetičlenným týmům SOG stály celé regimenty severovietnamských strážných oddílů.
V situaci, kdy nebylo možné utáhnout kohout u zdroje ani zásobovací tepnu zúžit, se proto rozhodl pro třetí variantu. Znehodnotit přepravovaný proviant. „Nejdřív jsem pomýšlel na instalaci výbušných pastí, které by se spustily poté, co by na munici ve skladech skrytých v džungli někdo sáhl. Ale pak mne napadlo: co kdyby pastí a nástrahou byla munice sama o sobě?“
Úsměv, který zmizí v explozi
Z těchto pohnutek a úvah se zrodil celý Project Eldest Son. Můžeme doplnit jen to, že zase tak úplně originální nápad to nebyl. V praxi ho s úspěchem dvakrát otestovali Britové. Poprvé v roce 1896, během chimurengy, tedy revolučního zápasu v zimbabwské Matabele, a podruhé o čtyřicet let později při potlačování povstání v pákistánském Vazíristánu.
Ve Vietnamu to mělo být podobné. Tajně podstrčená nebo jako by náhodně zapomenutá či zanechaná munice měla být zužitkována příslušníky Vietkongu a severovietnamské armády. S tím, že díky technickým kazům měla znehodnotit jejich vlastní zbraně nebo rovnou vyřadit z boje jejich majitele. Ideálně je zabít při roztržení hlavně.
Společně s výzbrojním technikem SOG Benem Bakerem pak Singlaub sestavil první verzi upravené munice ráže 7,62 mm a vyzkoušel ji na vojenské střelnici. Exploze vyvolaná vadnou municí byla účinná. Prakticky rozmetala celý palebný mechanismus AK-47 a zbraň v podstatě vypálila přímo do obličeje testovací figuríny. Střelec, který by s takto nabitým kalašnikovem skutečně vystřelil, by tím nejspíš dal svou poslední ránu.
K nerozeznání od originálu
Plukovník tehdy nechtěl přednést štábu polovičaté řešení, rovnou tedy rozpracoval celý plán do technických detailů. Zpočátku přidávali do střelného prachu směs pentritu, výbušniny. Jenže její přítomnost by se prozradila vyšší citlivostí na otřesy a také světlejší barvou náplně. Nakonec nalezli řešení, které plně odpovídalo požadavkům a prošlo by i při důkladné zbrojní inspekci.
Agent Orange mrzačí ve Vietnamu dodnes. Má i českou stopu Byla to jedna z nejstrašnějších zbraní vietnamské války. Koktejl chemikálií Agent Orange, který mrzačí tamní děti dodnes, má přitom i český rukopis. Jeho složka se totiž vyráběla i v neratovické Spolaně. A dopláceli na ni i tamní dělníci, než provoz úřady uzavřely. Krajinu i lidi však ohrožoval dál. |
Přesný recept si nechali pro sebe, při prezentaci zmínili jen to, že zatímco většina hlavní nepřátelských zbraní ustojí při výstřelu tlak okolo tří tisíc barů, ty s obohacenou municí by byly vystaveny tlaku přes 17 tisíc. Kromě pár tisíc upravených nábojů do útočných pušek také přišli s defektní municí pro kulomety ráže 12,7 mm, zbraně, která působila zásadní ztráty americkým vrtulníkům. A aby toho nebylo málo, na podobně vražedné bázi sestavili i několik minometných granátů.
„Výroba kazové munice byla v podstatě technickou hříčkou. Nejtěžší výzvou bylo to, aby se dostala do těch správných rukou. K nepříteli,“ shrnoval to Singlaub. A o tom musel přesvědčit své nadřízené, jimž se myšlenka na dozbrojování a zásobování protivníka pochopitelně moc nepozdávala.
Studijní a pozorovací skupina si tento po všech stránkách riskantní plán prosadit dokázala, byť to nebylo bez komplikací. Příslušníci jednotek zelených baretů, které vyrážely k průzkumným a sabotážním misím „na zapřenou“, tedy za hranice Laosu a Kambodži, se dost ošívali, aby s sebou táhli k bagáži navíc ještě vak se zásobníky pro nepřátele.
Není divu, že se divili. Kvůli riziku kompromitace Project Eldest Son byli o celé věci zpraveni jen minimálně. Munice pro nepřátele je přitom zdržovala a zpomalovala, zvyšovala riziko jejich prozrazení. Požadavky na podsunutí munice byly přitom dost specifické.
Hezky po jednom
Očekávalo se například, že po úspěšném přepadu hlídky Vietkongu nebo severovietnamské patroly provedou američtí vojáci bleskovou obhlídku těl. I kvůli získání možných zpravodajských materiálů. A při tom vpraví do zásobníku pušky mrtvého protivníka nebo do nábojového pásu kulometu po jednom upraveném náboji.
Dalo se totiž předpokládat, že se zbraň i výbušná munice brzy dočká nového majitele. Kterému pak štěstí rozhodně nepřinese. Dávkování po jednom náboji mělo zajistit, že nezůstane žádný důkaz k pozdějšímu přezkoumání a že případná exploze bude přičítána chatrnému stavu zbraně. „Hrálo se tu o hodně. O to, aby severovietnamští vojáci přestali důvěřovat zbraním z Číny a uvěřili tomu, že s nimi jejich největší zásobovatelé nehrají úplně čistou hru,“ říkal Singlaub. Jen jeden jediný závadný náboj by mohl být důvodem, proč Vietnamci nepoužijí celou dávku v bednách naskladněné munice.
O poznání komplikovanější to bylo s granáty do minometů ráže 82 mm. Ty se totiž nikde nepovalovaly po jednom kuse. Přepravovány byly v bedničkách po třech, jedno balení tak vážilo 12 kilogramů. To byla skutečně pořádná zátěž navíc, pokud se prodíráte džunglí plnou nepřátel. Více než jedenkrát došlo k tomu, že příslušníci speciálních jednotek tyto bedničky zlostně zahodili, aby k jejich nemalé radosti za ně příslušníci Vietkongu dokončili misi tím, že je našli a do svých skladů přenesli sami. V deltě Mekongu pak bylo podvrženou municí úspěšně infiltrováno několik muničních skladů.
Budeme jim říkat pravdu
K úspěchu operace Eldest Son měl přispět i plán plukovníka Steva Cavanaugha, který ve velení SOG nahradil Singlauba v roce 1968. Chtěl, aby protivník věděl, že zbraně a náboje z Číny nejsou v pořádku. Proto nastoupila kampaň, varující americké vojáky před používáním kořistního materiálu. Přímo se zdůvodněním, že zbraně nepřítele jsou mizerné kvality a vysoce poruchové.
„Řadoví severovietnamští vojáci měli o úmyslech Číny pochybnosti a my jsme je tímto přiživovali. Postarali jsme se o to, že se námi vytvořené zprávy o kazových zbraních a výpadcích kontroly kvality v čínských zbrojních fabrikách dostaly do Hanoje,“ říká Cavanaugh. „Nebylo to zase tak těžké, protože k nehodám a zraněním opravdu docházelo. Bylo to vlastně poprvé, co jsme protivníkovi říkali pravdu. Tedy, skoro celou pravdu.“
Fungovalo to? Kritické zhodnocení úspěšnosti operace je komplikované. „Nevěřil jsem tomu ani trochu, dokud jsem to na vlastní oči neuviděl,“ říká Chad Spawr, rozvědčík I. pěchotní divize. Co? „Mrtvého nepřátelského vojáka, který měl tělo své zbraně v podstatě zaseklé ve tváři.“
Vadná munice prokazatelně doputovala i k severovietnamským vojákům, kteří stáli proti 25. pěchotní divizi. Celou baterii jejich minometů totiž zničil výbuch vadného náboje. A příznivý zvrat přinesla i exploze minometného postavení u letiště Ban Me Thuot, kterou pozorovali výsadkáři ze 101. divize. Drastické fotky těl nepřátel, roztrhaných výbuchem, nebo těch, jimž se zbraň vervala do očního důlku, však v zásadě nemohly sloužit jako doklad efektivity operace. Proč?
Kapka v moři. Užitečná, ale pořád jen kapka
K poruchám zbraní a smrtícím nehodám při nesprávné manipulaci s municí totiž docházelo i tak. V průběhu celého konfliktu vypálili severovietnamští vojáci přes 10 miliard ran, takže přičítat mimořádný úspěch várce 200 tisícům podvržených nábojů pro AK-47, 12 tisícům kulometných nábojů a přibližně dvěma tisícovkám minometným granátům by bylo skutečně sporné.
Lidé ze SOG si za úspěchem pochopitelně stáli, byť ho mohli doložit jen těžko. I když podstrčená závadná munice úmrtnost nepřátel zvýšila, na severovietnamském odhodlání a motivaci k vítězství to nakonec nic nezměnilo. Operace Project Eldest Son byla potichu ukončena v roce 1969, dílem proto, že už pozbyla punc původní konspirace.
