Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Chtěl jsem si vyjasnit pozice s českými bojovníky, říká MMA zápasník Pešta

aktualizováno 
Do prestižní soutěže UFC se dostal pět let poté, co se zápasením začal. Příliš brzy, tušil prý už tehdy. Se skóre jedna výhra a tři prohry soutěž letos opustil. Nelituje však a do zahraničí se plánuje vrátit. Zatím bude měřit síly doma, českého soupeře však nesehnal. „Škoda, chtěl jsem si s domácími zápasníky vyjasnit pozice,“ říká Viktor Pešta.

Začneme hned u UFC. Dnes už je to velká show a patří k ní i okázalé předvádění nevraživosti před zápasem. Atmosféra za oponou skutečně tak bublá?
Nebublá. Před vážením se jsou všichni úplně v pohodě.

Na váze však bývá spousta emocí, to je tedy jen jako?
Přijde mi trochu směšné, když se poté na váze někdo předvádí, když to sebe strkají... Podívejte, předtím tam jsou ti zápasníci seřazení, stojí metr od sebe a v klidu čekají, až na ně přijde řada. Kdyby v sobě měli takový hněv, že jak vidí soupeře, musí ho hned napadnout, asi by to udělali už tam. U těch úplných hvězd to může být trochu jinak, ti se opravdu potkají víceméně až při vážení.

Fotogalerie

Co prožíváte těsně před zápasem, například když vám tejpují ruce?
To je pro mě zlomový bod, cítím, že už se na to jde. Mimochodem, jeden chlapík vás tejpuje, další týpek na něj dohlíží. Je to velmi striktní. Ale ti, co tejpujou, jsou profíci, vědí, že zápasníci jsou nervózní, takže umí člověka hodit trochu do pohody. Rozhodčí totéž, spíš uvolňují atmosféru. To v Česku ještě pořád vidím, jak na zápasníky hrozí: „A jestli uvidím, že někdo dělá tohle, končíš!“ Když jsem zápasil tady, nepřišlo mi to, ale teď když vím, že se to dá dělat i jinak, říkám si, že by se trochu do klidu mohli hodit i ti rozhodčí.

Říkal jste, že tejpování je zlom. Co okamžik, kdy na svou hudbu vstupujete do arény?
Ještě za plentou ve mně hrají nějaké pocity. Už to ale doznívá, začínám být prázdný. A když vcházím do arény, už na nic nemyslím. To už je pro mě totéž jako zápas. Tam už jdu jen na autopilota.

Co vřava publika? Liší se vlastně turnaje UFC v Americe od těch evropských?
Ve Státech je to větší show. A fanoušci víc fandí, nejsou to jen lidi, co se přišli podívat. Už během týdne, kdy ve městě čekáte na zápas, vás vyhlížejí v hotelích, chtějí podpisy.

Čekali i na vás?
Taky se mi to stalo, i když jsem to nečekal.

Byl to všechno dost fofr

Poskočme teď ale od UFC na samotný začátek. V kolika letech a proč jste si vybral MMA?
Žádný srdceryvný příběh o tom, jak mě šikanovali ve škole, takže jsem šel makat jako Karate Kid, nemám. Prostě mě bojové sporty zajímaly. Bydlel jsem v Příbrami, chtěl jsem chodit na box, ale zrovna tehdy otevírali MMA. A ty tréninky se mi hodily časově víc. Proto padla volba na MMA. A byla to láska na první pohled. Bylo to rok 2008, bylo mi osmnáct.

Viktor Pešta na XFN

Bude to velký návrat do Česka, Viktor Pešta zde bude zápasit po třech letech. A po odchodu z UFC bude chtít víc než uspět, i když domácího soupeře tu nesehnal. V hlavním souboji třetího večera nové profesionální MMA ligy XFN se v neděli 25. června utká v pražské sportovní hale Královka s chorvatským bojovníkem Ivo Cukem. V odvetě se na XFN 3 utká česko-uzbecký šampion Makhmud Muradov a David Ramirez z Brazílie. Po více než roce se na XFN 3 vrátí do oktagonu Petr „Píno“ Ondruš, legenda české scény bojových sportů. Postaví se mu Tomáš Penz.

To je docela pozdě, ne?
Na vrcholový sport ano. A ve třiadvaceti jsem už byl v UFC. Takže to bylo docela náhlé. Je to vlastně, jako by se do NHL dostal člověk, který začínal s hokejem pět let předtím a z toho dva roky hrál někde na rybníku. Byl to hrozný fofr. A možná i proto to dopadlo, jak to dopadlo.

Kdy jste absolvoval první zápas?
V Příbrami jsem byl šest měsíců, pak tři čtvrtě roku pauza, poté jsem nastoupil do pražského Pentagymu Dana Bartáka. Zápas na mě čekal čtyři měsíce nato. No, i to byl docela fofr.

První zápas je vždycky zlomový, bojovníkovi nějak chutná, zažívá první skutečné rány. Jak na něj vzpomínáte?
Moc mi to nechutnalo. Byl jsem bitý, pak jsem to ale zázračně otočil, vyhrál jsem na škrcení. Ale věděl jsem, že to je ono. Že mi to dává něco, co nikde jinde nedostanu.

Nějakých osm měsíců poté přišel první profesionální zápas, že?
Nakonec se vykazoval jako profesionální, ale profesionálního na něm nebylo vůbec nic. Nedostal jsem za něj zaplaceno a ani příprava nebyla nijak profesionální., Trénoval jsem na něj třikrát čtyřikrát týdně, to se o profesionalitě moc mluvit nedá. Ani další zápasy, za které jsem už zaplaceno dostal, nebyly v profi režimu: pamatuji se, že jsem například noc předtím dělal práci do školy, druhý den šel normálně do školy a v osm večer jsem zápasil.

Kdy jste si řekl: Ano, chci být profesionál?
Na jaře roku 2013, tehdy jsem si řekl, že bych rád trénoval v Americe, že bych se do toho rád položil naplno. A tehdy jsme s kamarádem vymysleli projekt mého webu Let me be your sparringpartner, kde jsem se nabízel americkým bojovníkům jako sparringpartner. To bylo rok předtím, než jsem podepsal smlouvu s UFC. Takže to šlo taky docela rychle.

Kvůli svému cíli jste dal sbohem vysoké škole. Debatoval jsi o tom s rodiči, s blízkými, nebo jsi to udělal na vlastní pěst a nazdar?
Na vlastní pěst. Ale ono je to samozřejmě tak, že člověk si pořád nechce přiznat, že to je konec. (smích) Říká si, že to třeba nějak půjde, že studiem jen přeruší a že se k němu možná vrátí. Rodiče to samozřejmě neschvalovali a neschvalují to ani teď, ti by raději, abych dodělal školu, než abych profesionálně zápasil. Ale naštěstí mi to nemůžou zakázat. Je to prostě oběť, kterou člověk musel udělat.

Do UFC jsi šel se skórem 9:0. Jak se vlastně UFC upeklo?
Kroužily kolem mě tři skupiny manažerů, slibovaly, že mě do UFC dostanou. Nakonec jsem zvolil Allstars Training Center ze Stockholmu, ti byli nejzavedenější. A ti mně smlouvu skutečně vyjednali.

Ve chvíli, kdy taková smlouva přistane na stole, člověk asi moc nepřemýšlí, nemá o čem, ne? Pár bodů se mu možná nelíbí, ale podepíše.
Asi tak. Ta smlouva měla čtyřicet stran, čtyřicet stran anglického právnického textu... a tehdy jsem neuměl anglicky jako teď. Nějak jsem se tím prokousával, ale nakonec jsem si řekl, že je to stejně jedno.

Slabinou MMA v Česku je zápas

UFC je špička. Jak vypadaly vaše tréninky? Byly šité na míru konkrétnímu soupeři? Jakou roli hraje v přípravě v moderním MMA video?
Trochu roli má, člověk si to samozřejmě nakouká, podebatuje s trenéry, co by měl dělat... Ale úplně šitá na míru být příprava nemůže, protože na tréninku je spousta lidí, každý má zápas a každý má svoje požadavky. Část je samozřejmě soukromá, ale ve Švédsku jsem nebyl žádná velká hvězda, takže tam jsem moc individuální péče nedostával. Taktika, co dělat, se domluví. Ale pokud jde o samotné tréninky, člověka, co by mi předváděl dotyčného soupeře, to jsem samozřejmě neměl. Musím trénovat s tím, kdo tam zrovna je.

Top ten zápasníci už takovou individuální přípravu mají?
Záleží na pozici v týmu. Někde byste byl hvězda a tréninky se budou točit kolem vás. Já vždy tíhnul být v co nejlepších týmech, to bylo pro mě důležitější, než zda mám trénink na míru. Pro mě bylo důležitější, aby byla vyšší celková kvalita přípravy.

Stojíte si za tím i teď?
Ano. A dokonce si myslím, že taková ta úplně konkrétní příprava na soupeře není vždy úplně k dobru věci. Nemyslím, že je dobré vymýšlet si na něj kombinace, které by člověk normálně třeba ani nedělal... a stejně je za těch deset týdnů, které máte před zápasem, pořádně nenatrénuje. Pak dělá něco, co není tak efektivní, a bylo by lepší, kdyby dělal to, co umí. Nebo se člověk soustředí, aby udělal, na co se v přípravě chystal, ale přehlídne, že se mu naskytl prostor pro něco jiného. Neříkám nepřipravovat se vůbec, to ne, ale nejsem typ, který by to extra hrotil.

Dnes už je MMA komplexní sport a čím dál víc mizí rozdělení, zda je dotyčný bojovník postojář, zemař, zápasník... Vy však jste fanoušky vnímán jako pravověrný zemař. Jak to vzniklo?
Možná už v té Příbrami. Tam byl totiž kickboxový klub a předpokládalo se tedy, že boxovat všichni umí. A na tréninzích MMA se dělala především zem. Pak jsem přišel do Pentagymu, který je taky zaměřený spíše na zem. A navíc si myslím, že na zem mám větší talent. Ale není to tak, že bych chtěl být pravověrný zemař, to vůbec.

Bylo to rychlé. Záhy přišel první amatérský zápas, hned po něm první...

Bylo to rychlé. Záhy přišel první amatérský zápas, hned po něm první profesionální. A velmi brzy se Viktor Pešta dostal do nejslavnější MMA soutěže na světě, do UFC.

Zápas si do MMA v Česku cestu ještě nenašel, myslí si Pešta. A je to nevýhoda.

Zápas si do MMA v Česku cestu ještě nenašel, myslí si Pešta. A je to nevýhoda.

Makáte tedy i na postoji?

Snažím se ho zlepšovat, co to jde. Na druhou stranu však na postoji nechci pracovat na úkor wrestlingu, protože to je pořád moje silná stránka. Na to nesmím zapomínat, musím ji brousit a vítězit jí. Já bych samozřejmě raději vypínal lidi spektakulárním knockautem, lidi to mají rádi a mě by to taky bavilo. Ale člověk si musí uvědomit, v čem je dobrý, uvědomit si nejen soupeřovy silné a slabé stránky, ale i svoje. A podle toho se řídit.

K MMA už dlouho patří brazilské jiu-jitsu, vy se na něj ale nezaměřujete, proč?
Cvičit v kimonu mi přijde pro MMA trochu zbytečné. Myslím, že dnešní MMA je ve fázi, že nelze mít jiu-jitsu jako hlavní zbraň. Je dobré ho tam mít, ale spíš jako doplněk. Ukazuje se, že pro boj na zemi jsou možná lepší systémy, že je možná lepší například přenášet principy z wrestlingu, zápasu. Protože wrestling je takový surovější.

Nakolik využívá MMA zápas v Česku?
Přijde mi, že u nás je wrestlign nejslabší stránkou MMA. A řekl bych, že to je i tím, že wrestleři u nás nejsou s MMA komunitou vůbec spojení. Zatímco právě brazilské jiu-jitsu, thaibox, kickbox, to vše jsou lidi, kteří v oné komunitě fungují, chodí na turnaje, známe se... ale zápasníci jsou mimo. Nevím o žádném dobrém wrestlerovi, který by například vedl tréninky MMA a měl zápas pro MMA uzpůsobený. A to je taky důležité, ony principy zápasu zapracovat do boje uvnitř pletiva, něco vyhodit...

Mluvil jste o tom, co mají diváci rádi. Je lepší předvést na pohled dobrý zápas a třeba i prohrát, nebo vyhrát v taktickém, škaredém zápasu, při kterém publikum i bučí?
Vítězství je vždycky na prvním místě. První otázka vždycky přece je: „A vyhrál jsi?“ A když řeknu: „Ne, ale byl to hezký zápas...“ to nikoho moc nezajímá. A že by se někdo zeptal: „Aha, měl jsi zápas. A byl to hezký zápas?“ To se mně ještě teda nestalo. (smích) Takže chápu, že pro fanoušky to může být důležitější, možná i pro promotéry, ale pro sportovce platí vítězství.

Chtěl jsem si v Česku vyjasnit pozice. Soupeře jsem nenašel

S UFC se loučíte se skóre jedna výhra, čtyři prohry. 1:4. Škarohlídi říkají, že jste tam vstoupil nepřipravený. Jak to vnímáte? A udělal byste něco jinak, kdybyste mohl?
Já samozřejmě vím, že jsem do UFC šel moc brzo, zbytečně brzo. A tušil jsem to i tehdy. Ale například ti Švédi mi říkali, že na to mám, že všechno v pohodě. A člověk tomu samozřejmě chce věřit, i když v nitru jsem si říkal, že na to nejsem zralý. Na druhou stranu, kdo by odmítl? Mohl jsem pak prohrát někde jinde a ta nabídka by už nikdy nepřišla.

Takže nelitujete?
Myslím, že jsem nic neztratil. Množnost vrátit se tam pořád je. Byl jsem nejmladší v těžké váze, a to po pěti letech tréninku, jehož velká část byla na rekreační úrovni. Bylo to brzo, ale pořád mám spoustu času. Zejména těžké váhy mají vrchol relativně pozdě, když se člověk podívá na první desítku, tam bývá všem kolem čtyřiceti let. Neříkám, že chci nutně takhle dlouho zápasit, ale času je dost, si myslím.

Co ale můžeme od Viktora Pešty čekat dál?
Teď chci využít toho, že můžu zápasit v Česku a chci. Naposledy jsem tu zápasil před třemi lety. Ukážu se na XFN. Dám si pár zápasů a pak se zase budu poohlížet po nějaké zahraniční organizaci.

A konkrétní cíl?
Ještě to pořád nastavuju, ještě nemám pětiletku. Chtěl jsem zápasů v Česku využít i k tomu, abychom si tady trochu vyjasnili pozice. Narážím na to svoje facebookové prohlášení, že jsem chtěl zápasit s Jirkou Procházkou a Karlem Vémolou. To nějak nedopadlo, Karel Vémola to odmítnul, Jirka Procházka k tomu asi nic neřekl, nebo pokud ano, nezaregistroval jsem to. Pokud by na to došlo, byl bych rád, pokud ne, tak nic, jede se dál.

Tím pádem pro vás přicházejí v úvahu jen zahraniční soupeři, protože v Česku vhodný soupeř není.
Budou to tedy zahraniční soupeři. Nechci být nafoukaný, ale myslím, že tady není v těžké váze nemám bojovat s kým. V polotěžké to byli Jirka Procházka a Karel Vémola, s kým bych se rád utkal a kvůli nimž bych třeba i rád shodil, abych se do polotěžké vešel.

Procházka i Vémola volí jinou cestu. Procházku je v Japonsku, kde dostává starší soupeře, měl jednoho velmi dobrého. A Vémola jde spíš cestou zdánlivě snazších soupeřů. Bude to i vaše cesta, nasbírat skóre na soupeřích, u nichž budete cítit, že to je osmdesát na dvacet?
Musím říct, že tohle budování si skóre moc neuznávám. Přijde mi to hrozně pokrytecké. Podle mě se to neslučuje s mentalitou bojovníka, že si naženu prázdné výhry na snazších soupeřích. Chápu tu taktiku, že když se člověk chce dostat dál a nechce riskovat, jde to takhle, ale s mentalitou bojovníka mi to nejde dohromady. A pokud si člověk vybuduje skóre uměle, možná ho do nějaké zahraniční organizace vezmou, ale dostane tam hrozné bití.

Autoři:




Nejčtenější

Nakonec hájil v konfliktu americké zájmy plukovník Silas Casey, muž se...
Kanadě a USA hrozila válka. Kvůli zabitému vepři

Na počátku byl zastřelený pašík, na konci konflikt, v němž proti sobě stálo britské námořnictvo a americká artilerie. Ne, kanadsko-americké vztahy nebyly vždy...  celý článek

Před letošní cestou na Gašerbrum I. měl obavu, zda v něm výstup nerozvíří...
Bál jsem se, že na Gašerbrumu najdu parťákovy ostatky, říká Marek Holeček

Letos poprvé vylezl jihozápadní stěnou na osmitisícovku Gašerbrum I. Před čtyřmi lety tam při druhém společném pokusu tragicky zahynul jeho parťák Zdeněk...  celý článek

Miluji válení se v posteli, říká MOgirl Neira. Ale jinak žije víc než aktivní...
Miluji válení se v posteli a hlazení, jsem jako kočka, říká MOgirl Neira

Neira krotí oheň. Už několik let se věnuje ohňové a světelné show, ale není jen v kolonce „hezká holky, která mává s ohněm“. „Hodně času mě stojí příprava...  celý článek

Další z rubriky

„Pro mě je to práce snů,“ říká ošetřovatel primátů v hodonínské zoo Lukáš...
Šimpanzi jsou cholerici, říká jejich ošetřovatel

Jejich křehkou důvěru si vydobyl až po několika letech, ve střehu však musí být stále. Jeho svěřenci jsou silní, chytří, trochu choleričtí a využijí každou...  celý článek

Její sportovní dráha se pojí s klubem Tiger team.
Klukům dnes schází vojna, říká kickboxerská šampionka Sandra Mašková

Druhé místo je pro ni prohra, znamená to být „jen“ nejlepší mezi poraženými. A ne za všechny své zlaté medaile se plácá po ramenou. Kickbox se stal jejím...  celý článek

Když ekoturismus začne stranit turistům, příroda na něj doplatí, říká Iva...
Turisté dělají v Indonésii z orangutanů násilné žebráky, říká vědkyně

Měla zachraňovat orangutany a vypouštět je do zpět do přírody. Nakonec však nad opicemi převládl byznys s ekoturistikou. Výsledkem je populace žebrajících...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.