"Hlavně o mně nepište, že jsem excentrická," říkává prý novinářům. Určitě ví proč, právě tenhle přívlastek vás totiž v jejím případě napadne úplně automaticky.
Ne, nikdo jiný by za život tolik paradoxů jako ona spáchat nejspíš nestihl.
Umění pro holku z dělnického světa není
Na začátku se přitom zdálo, že ji čeká tuctový život. Dělnická rodina, fádní severoanglické městečko. "Nikdy jsem nebyla v divadle, nevěděla jsem, že existují umělecké galerie," popisuje. Na umělecké škole v londýnském Harrow, kam se pak rodiče přestěhovali, se ocitla spíše náhodou. A každopádně tam dlouho nevydržela.
"Nedovedla jsem si představit, jak by se holka z dělnické třídy mohla živit v uměleckém světě," vzpomíná. Místo toho si na živobytí začala vydělávat jako učitelka na základní škole. A když se v roce 1962 vdala za továrního učně, vypadalo to, že vše jde podle návodu na stereotyp. Společné bydlení, rok nato se jim narodil syn. Nudné bezvětří.
Pak ale přišla vichřice. Vivienne potkala svého osudového muže.
Zničit!
Malcolm McLaren byl světácký student umění a sebestředný publicista, hlavně se ale ukázal být charismatickým uvaděčem do světa moderního umění. Paní učitelka mu podlehla se vším všudy. Nastěhovali se do obecního bytu v Claphamu, trochu bizarně si pořídili dítě (poprvé Vivienne nenašla interupční kliniku, podruhé si cestou na ni pořídila za našetřené peníze místo potratu kostým, který ji zaujal ve výloze), na rodinném životě ale vztah rozhodně nestál.
Triko s hákovým křížem a ukřižovaným Ježíšem obráceným hlavou dolů bylo jedním z nejslavnějších z dílny Westwoodové a McLarena. Dalšími bylo například triko Fuck Your Mother nebo slavné triko s královnou se zavíracím špendlíkem v nose.
Ve Velké Británii se tehdy začala stahovat mračna k subkulturní bouřce a Malcolm nechtěl stát bokem. A protože byl taky pragmatik, věděl, jak držet prst na tepu doby. V roce 1971 si otevírají v Londýně butik, který postupně zásobuje všechna spodní patra společnosti: rockery, motorkáře, sadomasochisty, fetišisty, prostitutky a nakonec i punkové vyvrhele.
Vivienne tehdy konečně opouští školu, aby dala spontánně vznikající pouliční estetice finální tvář. Šije šaty z pytlů, rozstříhává oblečení a znovu ho sešívá nebo třeba jen spojuje řetězy. Ultra-úzké nohavice kalhot zasypává našitými zipy, na rozervaná trika sází perverzní nápisy. Na punkové šperky pasuje kožené a okované psí obojky a připínací špendlíky.
"Byla jsem punkerkou, ještě když punk neměl jméno," říká dnes. Jinak toho o éře "No Future!" ale moc nenamluví. "Došlo mi, že bez myšlenek není subverze. Chtít jen vše zničit, nestačí," dodává k tomu, proč dala punku vale. Nešlo ale jen o to, i v tomhle kroku hrála roli šedá eminence McLaren. Když totiž napomohl tomu, aby se z punku stalo zboží, chtěl jít dál.
A ani tehdy ho intuice nezklamala. Do Paříže, módní Mekky! zavelel.
Jediný originál jsem já
Její první pařížskou přehlídkou v roce 1981 vlastně začíná skutečná kariéra Westwoodové. Inspirovala se pro ni pirátskou tematikou a od té doby z historie čerpá dál, byť pořád po svém. Historické vzory "znásilňuje" stejně, jako se to naučila v punku.
Vivienne Westwoodová s Malcolmem McLarenem, kontroverzní punkovou postavou a manažerem Sex Pistols. Opustila jej v roce 1983.
A dělá to nevěřitelně svůdně. Westwoodová udává módě směr, ostatní následují, napsal v roce 1999 list The New York Times. Její kreace "obšlehávaly" takové ikony jako Karl Laggerfeld nebo Jean Paul Gaultier. A nezbavila se ani punkového sebevědomí. "Myslím, že jsem jediná, kdo je originální. Nikdo jiný nedělá nic, co by nevycházelo ode mě," prohlásila.
Svět to respektuje a výsledkem jsou další bizarní paradoxy. Zatímco se v sedmdesátých letech bouřila proti establishmentu, o dvacet let později si přišla k britské královně pro Řád britského impéria. Pravda, do Kensingtonského paláce se dostavila v průsvitném hávu a bez kalhotek, jak odhalili fotografové. "Kalhotky prostě nenosím," okomentovala skandál.
Byznys ji ale nikdy nepohltil. Marketingem opovrhuje ("Veřejný vkus mi nebude diktovat, co mám dělat."), pořád provozuje tentýž obchod, v němž s McLarenem začínala (jen k němu přibyly tři další v Anglii a jeden v Itálii) a její úspěch se dlouho nijak závratně neodrážel na jejích financích. Ostatně, v obecním bytu s nájmem 400 liber bydlela až do roku 2000, kdy se na přání svého druhého osudového muže, o pětadvacet let mladšího návrháře Andrease Kronthalera přestěhovala do honosného domu postaveného v roce 1703.
Nemáme budoucnost
Jinak ale metá přemet za přemetem. Z rebelky, která chtěla zničit kulturu a umění, se stala dáma lamentující nad dekadencí moderní doby a čtenářka Aristotela. Z uťápnuté slečny z dělnického prostředí vyrostla kazatelka, která v rozhovorech poučuje o všem možném, prokládá je citáty Bertranda Russella a Descarta prohlašuje za "sračku". Za své vzala i její někdejší víra v to, že svět spasí rebelie mladých. Dnes je má za beznadějné konformisty. "Mladí jsou ti poslední, kdo by měl v hlavě nějakou myšlenku," tvrdí.
Zeptejte se na cokoli. "Vyjádřit svou osobnost jen skrze módu mi nestačí," říká Vivenne Westwoodová. Při rozhovorech s novináři dělá odbočky k průmyslové revoluci, sexu, Picassově tvorbě či Johnu Stuartu Millovi.
Důvod? "Propaganda systému" a "permanentní vymývání mozků" prostřednictvím médií, televize, internetu a módních žurnálů, odpovídá ikona módního světa. A dodává, že móda má s uměním tak málo společného "jako záchodová mušle". Pořád ji baví, za své poslání dnes ale považuje boj proti tuposti moderní doby a pasivitě, která se jí šíří. Poselství světu shrnuje v Manifestu aktivního odporu k propagandě, který, zdůrazňuje s typickým nedostatkem pokory, "míří ke kořenům lidského utrpení a nabízí zásadní řešení".
Nedívejte se na televizi, myslete vlastní hlavou a řekněte ne konzumu, nabádá v něm. Nápisy proti konzumní mentalitě a vládě peněz tiskne na trika, která se prodávají za desítky liber. Ani s tímhle paradoxem si nedělá hlavu. Zkrátka se tím živím, konstatuje. "Když máte dost peněz na to, abyste si moje oblečení mohli koupit, kupte si ho. Jen si toho prostě nekupujte moc," říká.
Tolik rozporuplností, jimiž prošla Westwoodová, by za jeden život zabilo i koně. Ona si je ale s gustem vychutnává jako luxus, který si může dovolit. Možná si říká, že v době konformity může být excentrismus jednou z cest k duševní hygieně.
