Když mu Havel v létě 1989 v restauraci Paroplavba nabídl post osobního tajemníka, Hanzela, tehdy hudebního publicistu, to zaskočilo. Kdovíjak blízcí přátelé nebyli. Přesto si dva dny nato plácli.
"Václav vytáhl z kapsy svůj svazek klíčů a řekl, ať si nechám udělat duplikáty. Měl jsem klíče úplně od všeho: od bytu, schránky i od Hrádečku. Celé to bylo kuriózní, nijak důkladně jsme se totiž neznali, mohl jsem být klidně nastrčený agent StB. Václav byl tak důvěřivý, až to bylo odzbrojující," vzpomíná dnes jednašedesátiletý Hanzel.
Za apanáž Havlovi organizoval schůzky, vyřizoval korespondenci, sjednával interview s novináři. Úřadovat chodil přímo k Havlovým do bytu na tehdejším Engelsově, dnes Rašínově nábřeží.
"Úřední hodiny byly zpočátku pondělí - středa - pátek od devíti do jedenácti. Brzy se to rozrostlo na každý den a pak i víkendy, ještě před revolucí."
Po Havlově boku byl i u všech listopadových jednání a strávil s ním celé prezidentské období.
Nikdy nezažil, že by na něj Havel jako šéf křičel, ale pár sporů zažil.
"Vzpomínám na přílet hokejistů z Nagana. Ten den se zároveň konalo shromáždění politických vězňů, kam byl pozván, ale nebyl zdráv, nebyl ani v úřadě a náhle po nás chtěl, abychom ho omluvili u politických vězňů, ale že by přece jen uvítal hokejisty, jestli by mohli přijet k němu domů," vypráví Hanzel.
Nejen on, i další Havlovi spolupracovníci byli proti.
"Říkali jsme mu: není možné být na něco zdravý a na něco nemocný. Padla i věta, že je to facka pro politické vězně. Pamatuji si, že se rozčílil. Nikdo v tomhle státě neudělal tolik pro politické vězně jako já, říkal, ale není mi dobře a nemám sílu na všechno. Nakonec si to setkání na zahradě prosadil. Bylo to tristní: hokejisti dorazili, značně pod parou, se zpožděním dvou hodin, mrzlo, novináři rozšlapali zahradu…"
