Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Vladimír Růžička mladší: Těším se, až dám gól Haškovi

aktualizováno 
Ve dvaceti už zažil svůj zápas snů a rád by si vychutnal pocit, že dál gól Dominiku Haškovi. Syn trenéra hokejové Slavie a českého nároďáku Vladimír Růžička mladší dře na ledě a to, že se musí potýkat se stigmatem syna slavného otce, už neřeší.

Vladimír Růžička mladší vystudoval pedagogické lyceum, jeho život ale pohltil hokej. | foto: Jiří Švorc

Hokejová sezona má dvaapadesát kol. Zápas za zápasem, nekonečné cestování s taškami plnými výzbroje. Baví vás pak uprostřed toho všeho ještě samotný hokej?
Je pravda, že máme za týden klidně i tři zápasy. Plus liga mistrů, sraz s reprezentací do 20 let, hrálo se play-off, byli jsme až ve finále. Ale dost trénujeme, tak se to dá unést.

To neustálé vybalování, cestování tam a zpátky je nanic. Jenže to dělám od čtyř let, takže jsem zvyklý. Na tréninky se ale těším, nacvičit si něco na zápasy, rád dávám góly. Samozřejmě jsou momenty, kdy se člověku moc nechce, je třeba unavený, nemocný, ale to už nějak neberu.

Hrajete, i když jste nemocný?
Nejenom já, takhle hrají všichni kluci. Samozřejmě, když máme teploty, angíny, jdeme k doktorovi, ale nějaké bolení v krku, to neexistuje.

Kolik toho dokáže hokejista na ledě "přežít", s jakými zdravotními problémy se dá hrát?
Se zlomenou nohou to fakt nejde. (smích) Otřes mozku je taky dost nepříjemný. Ale když máte natržené rameno, tak to jít může.

Pamatuji si, jak si Jiří Dopita během zápasu sám narovnával zuby po ráně pukem…
U zubů většinou platí, že když není prasklá kost, zápas se většinou dohrává. Záleží taky na doktorovi, pak je to na dohodě. Ale dohrát se dá skoro se vším. Na zlomené prsty stačí izolačka. Hodně se leduje, když už jsme u ledu. (smích)

Ještě zpátky ke kolotoči kolem hraní. Vnímáte ještě rozdíly mezi jednotlivými zápasy? Jedno město, autobus, zpátky domů, trénink, znovu autobus a zase jinam…
Je to dost stejné, ale každý hráč má například své oblíbené a neoblíbené týmy. V dorostu jsem neměl rád Karlovy Vary. A pak taky Plzeň. Ale teď se mi proti nim celkem dařilo. Těžko říct, ty týmy jsou celkově dost vyrovnané, takže je to těžké skoro všude.

Divácká kulisa je ale přece jenom jiná, kde je nejlepší?
Kromě nás? V Plzni, tam jsou fanatici. A také v Pardubicích, tam je také skvělá atmosféra.

Účes Vladimíra Růžičky dává vzpomenout na letošní play-off

Už jste si zvyknul hrát před stadionem, kde je deset tisíc lidí?
To ne. Když jsme hráli s Plzní a šel jsem na ten rozhodující nájezd, tak to jsem ještě nezažil. Přece jenom jsem dost mladý. A tohle bylo poprvé, kdy jsem byl opravdu dost "vyklepanej".

přečtěte si: Slavia je ve finále. Nádhernou bitvu s Plzní rozhodl v nájezdech Růžička

Bitky na ledě na parkovišti dohry nemají

Jak vnímáte názory obyčejného fanouška na hokej? Je vám jasné, že mnoho z nás by národní tým sestavilo "lépe" než váš otec?
No, jsme dost sportovní národ, takže každý má svůj názor. Ve fotbale je to totéž. Každý má v hospodě průpovídky, hlavně když se nedaří. Kdyby to ale bylo tak jednoduché, byly by fotbal a hokej dokonalé sporty.

Fanouškovi je hned vše jasné: ten obránce je dneska úplně mimo, tamtoho neměli vůbec postavit. Co vše může ve skutečnosti ovlivnit zápas?
Často i maličkosti. Několikrát prohrajete osobní souboje, u mantinelu je puk a třikrát z toho vyjede soupeř a dostane se do šance. Nebo se stane nějaký blbý faul, vyletí hokejka, ani o tom nevíte, můžete jít sedět na pět minut – a to vás ovlivní hodně. A když poté v oslabení dostanete gól, může to dost ovlivnit celé mužstvo.

Slízne to hráč, který mužstvo vyloučením oslabil, v kabině?
Moc se to neřeší, to se může stát komukoliv. Pěstí mu nikdo nedá.

Stalo se vám, že do mužstva přijde nový hráč, který nikomu nesedne? Bitkař, který do vás celou sezonu rube na ledě… a pak se potkáte v šatně?
Ne. A zrovna tihle agresoři jsou docela milí lidi. Na ledě třeba někoho sestřelí, ale jinak jsou úplně normální. Většinou každý zapadne.

Pro Vladimíra je hokej dřina i zábava

Jsou hráči, kteří se dlouhodobě nenávidí? Sejdou se při zápase a řeknou si: Hele, dneska ti rozbiju hubu?
Ne, to je jenom takové zastrašování. Třeba teď, v play-off, se serval Jiří Vašíček s Jaroslavem Nedvědem. Potom stáli vedle sebe a normálně si povídali, po zápase si podali ruce. To je jenom v rámci těch soubojů, na parkovišti nikdo na nikoho nečeká.

Dokážete dopředu poznat, že se zápas nepodaří? Máte někdy po prvních pěti minutách pocit, že dneska nejde vyhrát?
Jsou momenty, kdy je to dost nepříjemné. Jednou jsme hráli se Spartou a po první třetině jsme prohrávali 4:0. To je potom těžké. Víte, že vám to nejde, puky vám odskakují od hokejky, jste všude později a víte, že na to ten den nemáte. Ale když dali oni za třetinu čtyři góly, tak proč bychom je nedali i my? Takhle se to musí brát. Člověk je dole, ale dá se to otočit. I kdyby to bylo hodně špatné, nepřipouštíte si to a bojujete dál.

Jak to po takové zlé třetině vypadá v kabině? Co vám říká trenér?
Každý z nich to má jinak. Někdo přijde a rozkope koše. Jiný vysvětluje nebo mění sestavu. My si dojdeme na záchod, napijeme se, sníme nějaké cukry. Hlavně jde o to, aby se na ledě dodržovalo to, co se řekne v kabině. Jenže, pravda, jedna věc je říct si to – a druhá to udělat.

Do extraligy se teď vrací hodně legionářů z NHL. Je to znát na ledě, když nastoupí takoví hráči?
To je vidět třeba na Martinu Strakovi: má rychlé ruce, rychle reaguje, to hokejové myšlení je někde úplně jinde. Ta vyspělost, kterou získal hraním proti nejlepším hráčům světa, je hodně znát.

Vladimír Růžička mladší

Co vlastně říkáte na návrat Dominika Haška do Pardubic? Těšíte se, že si proti němu zahrajete?
Pro mě to bude super, dát mu gól, když vím, co dokázal. Bát se ho nebudu. Určitě to bude dost zvláštní. On sám musí cítit, že na to má, když má natrénováno. Když mu to půjde, může, pro mě za mě, hrát třeba do padesáti. To je jeho věc.

Fám o protekci se nezbavím

A váš otec? Mohl by ještě hrát?
Ruce má pořád ještě dobré, myšlení zůstává, to nezapomene. Ale už je opotřebovaný, bolí ho klouby.

Stejně, to, že vás otec v Plzni vybral na ten slavný nájezd, byla odvaha.
Ono vlastně bylo stejně jedno, kdo to pojede. Vždyť v nájezdech neuspěli takoví borci jako Jarda Bednář nebo Martin Straka. Když nedali gól takoví hráči, tak by to nedal ani bažant. Kluci říkali, ať jedu, tak jsem jel.

Asi hodně lidí si tenkrát řeklo, co to proboha dělá? Najížděl jste hodně pomalu.
Takhle to trénuji, ale že bych tenkrát věřil, že to tam padne, to teda ne. Ještě že jsem nezapomněl puk na červené čáře. Fakt jsem byl dost nervózní.

Vladimír Růžička si užívá vzácné dny odpočinku

Naštěstí to pro vás dopadlo dobře. Jaký to byl pocit?
Nádherný, jako ve snu, když jsem viděl diváky, hráče, kteří ke mně přijeli a skákali na mě. Doufám, že takové zápasy ještě někdy zažiji, je mi dvacet let, ale i Jaroslav Bednář říkal, že takovéhle zápasy se hrají jednou za život.

Jako junior jste dvakrát za sebou vyhrál kanadské bodování. Spousta rozhovorů s vámi se ale točí hlavně kolem toho, že jste syn slavného otce. Co si myslíte, že byste musel ještě dokázat, aby se o vás přestalo říkat, že hrajete jen díky protekci?
Nevím. Ať už dokážu cokoliv, stejně se najdou ti, kteří budou tvrdit, že kdybych nedostal šanci od táty, tak bych tam nebyl. Každopádně, lidi, kteří mě znají, vědí, kde je pravda, a jestli si o mně někdo dělá úsudek, aniž by mě znal, je to jeho problém.

Co byste chtěl na sobě, co se hokeje týče, zlepšit? Kde máte rezervy?
Ve všem, ale nejvíc asi ve výbušnosti, i když při mé váze a výšce je to těžké.

A naopak vaše nejsilnější stránka?
Asi technika, přihrávka, myšlení pro hru. Hodně lidí říká, že to mám po tátovi. Ale je to těžké, v extralize to chce nějaký čas, abych si zvykl a hrál stejně jako třeba v juniorech.

Máte nějaké vzory?
Táta, to je jasné. Ale třeba teď, v týmu Slavie, je to Josef Beránek. Líbí se mi jeho nasazení, mám respekt k tomu, co dokázal.

Jaký máte hokejový sen? NHL?
Už jsem byl draftovaný Phoenixem, ještě letos by mi měl nabídnout smlouvu, ale už jsme se domlouvali s agentem, že tam ještě nepůjdu. NHL je samozřejmě mým snem, ale teď se chci uchytit v extralize. A možná taky jednou hrát za národní tým, kdyby mi to šlo.

Autoři: ,


Nejčtenější

Sexuchtivá, upřímná, náladová: seznamte se s MOgirl Nikol

Mám ráda nezávislost, kritický rozum a etický přístup ke zvířatům, říká MOgirl...

Na pět přívlastků, které ji charakterizují, se zeptala člověka, který je pro ni důležitý a zná ji. Jeho verdikt zněl:...

Všichni jste sériový vrah. Jak bývalý astrolog zesměšnil horoskopy

První horoskopy měly čtvercovou podobu. Tento patřil francouzskému králi Louisi...

Na horoskopy dodnes věří čtvrtina populace západního světa, prim hraje Amerika. Vytrvale jim důvěřuje přes 35 procent...



OBRAZEM: Viktoriánská prodejná láska. Archiv odkryl unikátní fota

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní...

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní snímky zatčených. První vznikly již v roce...

Sebevědomý lev jsem proto, že makám a nepodvádím, říká Terminátor Karlos

Karlose „Terminátora“ Vémolu zpovídal Jakub „Buba“ Ouvín pro pořed televize...

Lvi žerou první, zní jeho heslo, má ho ostatně vytetované na ruce. A není pochyb, že on sám se mezi lvy počítá....

Nefungující segregace: sídliště Pruitt-Igoe se stalo peklem pro chudé

Segregované sídliště pro chudé nebylo řešením, stalo se vězením svých obyvatel...

Cílem bylo napěchovat chudé na jedno betonové sídliště. Vyčistit od nich město. Projekt založený na rasismu a segregaci...

Další z rubriky

Nejcennější whisky mám v hlídaném skladu, říká sběratel

Cena této padesát let staré whisky Glenfiddich se odhaduje na 800 tisíc korun.

Kromě starých jaguárů, obrazů od Picassa a diamantů můžete peníze ukládat i do pití. Do lahví, jejichž cena je vysoká...

Ochutnal jsem i pivo staré sto let. Pít se dalo, říká expert

Trend příchutí už odezněl, říká Jan Šuráň.

Nejsilnější české pivo se chlubí stupněm čtyřiatřicet, svět však zná i pivo stupně sedmdesát šest. „Jde to donekonečna,...

České publikum navádíme k odvázanosti, říká umělkyně z burlesky

Zábava v burlesce rozhodně musí být, soudí Miss Cool Cat.

Sálá sex-appealem, uvolňuje hravostí, omračuje dekadencí a provokuje trochou satiry, i politické. Burleska má mnoho...

Najdete na iDNES.cz