Jak si rouškami stvrzujeme v časech koronaviru svou příslušnost a čím to, že detektory lži vlastně žádnou lež neodhalí? Také o tom hovořil v v rozhovoru pro magazín Téma andragog se zaměřením na psychologii PhDr. et Mgr. Vladimír Svoboda (49).
Co vás zaujalo na české společnosti v časech pandemie?
Popravdě řečeno mě zarazilo, kolik lidí začalo městské i státní policii udávat sousedy třeba i za to, že jsou na zahradě nebo vyšli před dům bez roušky. Nijak to neodsuzuji, jelikož jsme to měli při pobytu mimo domov všichni nařízeno, ale zaujalo mě to. Také pozoruji, jak snadno se ustupuje od pracovních porad, o kterých se ještě v lednu tvrdilo, že jsou nezbytné, nebo to, jak lidi začínají doceňovat práci učitelů, když zjistili, že musejí tři měsíce pedagogicky vést vlastní děti, což jsem sám zažil. Mám pocit, že teprve teď jako by si lidé uvědomili, co zažívají učitelé od mateřských školek až po vysoké školy, když musejí své ratolesti umravňovat. Tohle vidím jako pozitivní, že jsme si to všichni vyzkoušeli na vlastní kůži, a učitelskou práci tedy ocenili.
