Ráno mě dají na kolo, večer do spacáku, říká kvadruplegik, co objel Island

Má ochrnuté všechny končetiny, přesto objel na speciálním šlapacím kole za čtyřiačtyřicet dní s kamarády Island. Na dalších výpravách se podíval do Izraele i do Maroka. Jsou to pankáčské cesty, říká Jirka Čeloud a přiznává, že jedí z kontejnerů a moc se nemyjí.
Jiří Čeloud

Jiří Čeloud | foto: archiv Jiřího Čelouda

Má původní představa o namakaném vozíčkáři, který má ruce silné jako lopaty, dostala na frak. Když si totiž Jiří v šestnácti letech skokem do mělké vody vážně poranil páteř, ochrnuly mu dolní i horní končetiny. Jirkovy ruce jsou od lokte dolů necitlivé, lehké jako papír. „Z toho si nic nedělejte, to nedochází spoustě lidí. Jen aby to nešlo do slziček, to je úplně zbytečný,“ odtušil v klidu, zatímco si s obdivuhodnou zručností sundal batoh, mikinu a zamíchal kafe.

A při rozhovoru dodal, že nesouhlasí s Charlesem Bukowskim. „Svět patří těm, co se neposerou,“ říkal spisovatel. „Já myslím, že patří i těm, co se poserou, ale nevzdají to,“ namítá Jirka.

Island je krásná země, ale na výlety je tam trochu zima, ne?
To nebyl můj nápad, přišel s tím kamarád Jenda. Seděli jsme v hospodě, pili už čtvrté pivo. A po čtvrtém je každý hrdina. A najednou povídá: „Pojedeme na Island, Island je krásnej.“ Okamžitě se to ujalo. Lidi si u piva řeknou spoustu věcí, ale nedotáhnou je do konce. A my jsme to prostě do konce dotáhli.

Na Island jste ale v roce 2013 vyráželi ve třech.
Ještě Matěj. Ten seděl u našeho stolu. Jenže měl v plánu cestu do Ameriky, vydělat přes prázdniny za oceánem kačky. Když jsme se ale o Islandu bavili i druhý týden, už to nevydržel a bouchnul do stolu s tím, že se na Ameriku může vykašlat a že pojede s námi.

To byla vaše první výprava?
Předcházel jí první zkušební vandr přes jižní Čechy. Tři sta kilometrů na handbiku, ale to jsme jeli opravdu na pankáče. Neměli jsme ani stan, spali jsme po zastávkách, bylo to hustý. A já poznal, že ten týden byl opravdu v pohodě. A že bychom mohli jet i něco delšího.

Jak vlastně může kvadruplegik šlapat na handbiku?
Musím to mít trochu upravené, protože nehýbu prsty, potřebuju trochu jiné mechanismy. Táta mi vyrobil speciální rukavice, které si tam zaháknu a můžu pádlovat, tahám to rameny. Nemám totiž ještě funkční tricepsy, i proto je to celkem náročné. Přehazovačku mám na loktu, brzdu mám řešenou do protišlapu. Hodně důležitá je sedačka, aby nedošlo k dekubitům, proleženinám. Je to dost nebezpečný, protože se do nich lehko dostane infekce. Zvlášť na našich cestách, kde to s hygienou úplně nepřeháníme.

Každý cestovatel se na svou expedici připravuje, psychicky, fyzicky… a pak je to na místě většinou všechno úplně jinak.
To je pravda, v tom byl Island hodně zásadní. Opravdu jsem si myslel, že to bude mnohem lehčí. Přijeli jsme tam trajektem z Dánska, na pobřeží sluníčko, dvacet stupňů. „V tomhle měsíc a půl? Pohoda,“ říkali jsme si. Než jsme zasedli do sedel, během hodiny začalo „sněhopršet“, zima jako kráva, strašně foukalo. Z řečí o pohodě jsem přešel na přemýšlení o tom, že tohle mě prostě zabije. A doteď vlastně úplně nechápu, jak jsem to mohl těch šest týdnů snášet.

Nakonec jste v tom počasí ujeli za šest týdnů 1 600 kilometrů.
Bylo to těžké v tom, že to sice nebyly úplně extrémní podmínky, ale furt pršelo a foukal vítr. Hodně záleželo na vůli. Ale nebylo cesty zpět. Měli jsme pevné termíny, jasně naplánovanou cestu. A taky jsem tam byl s kluky, kteří rozhodně nejsou žádné bábovky, takže jsem nemohl moc fňukat.

Zřejmě slušnej oddíl.
Asi tak. On každý, i netrénovaný choďák, je vždycky rychlejší než trénovaný kvadrouš. A kluci, Jenda i Mates, to jsou vymakaný sporťáci, takže byli dost v pohodě. Jenda je teď už asi pátý měsíc v Jižní Americe, dobrovolničil, a teď se někde z Patagonie vrací stopem do Chile. Kámoš, co se mnou byl v Maroku, teď odjíždí na rok do Indie.

Je těžké najít parťáky na takovou cestu?
Je to zásadní. Jsem na nich na cestě závislý. Ne s každým člověkem chci cestovat, ne každý má čas, ne každý chce cestovat na handbiku. Myslím si, že teď bude čím dál těžší tyhle lidi sehnat. Nikdy jsem nezkoušel hledat někoho dalšího tak, že řeknu: „Hele, seženu sponzory a zaplatím ti letenku, ale budeš mi pomáhat.“ Tak bych to nechtěl dělat nikdy. Chci cestovat s kluky, kteří mají společnou vizi.

No ano, jedli jsme, co vyhodili ze supermarketů

Společné zážitky mohou kamarády stmelit, ale 44 dní v kuse… Nelezli jste si na nervy?
Ponorku jsme fakt neměli ani jednou. Hrozila, když jsme jednou strašně zmokli a strávili dva dny zavření ve stanu s tím, že jsme z toho stanu opravdu nevylezli. Tehdy hrozila. Ale měli jsme s sebou knížku, tak jsme si předčítali. Jindy jsme si koupili flašku a trochu zakalili, tím se pročistil vzduch.

Které úseky cest byly nejkritičtější?
Nejhorší byl první týden. To je vždycky, než si tělo zvykne na to, že nemá komfort, že se šlape denně dvanáct i víc hodin. Prostě nálož. Navíc ráno mě kluci hodí do kola a večer do spacáku, takže ani nestřídám polohy. Bolí to, ale člověk si zvykne. Neměli jsme ani moc jídla. Prostě dumpstering - jedli jsme z odpadkových kontejnerů u supermarketů.

Vážně?
Dělali jsme i horší věci, jeli jsme po silnici a ležel tam kousek pizzy, tak jsme ho prostě sežrali. Jo, byli jsme docela prasata. Ale byla to legrace. Ale dumpstering je tam fakt jednoduchý, cokoliv, co má nad 200 obyvatel, je město a má supermarket. A za supermarketem jsou většinou otevřené kontejnery a všechno, co dnešním datem prochází, tam končí. Takže se nám podařilo objevit například v kontejneru za benzinkou pytel plný čerstvých baget, těmi jsme se pak živili ještě tři dny.

Jak se jezdí na handbiku

„Z kopce je to rychlejší než normální kolo, klidně dám 70 až 80 kilometrů za hodinu. Je to raketa. Ale do kopce je rychlejší i důchodkyně o berlích. Na rovině udělám s 20 až 30 kilogramy zátěže 10 až 15 kilometrů v hodině, když to pěkně šlape a je bezvětří. Maximum za den? Jel jsem z Mníšku pod Brdy někam za Litoměřice, za kamarádem. Lehce kolem stovky kilometrů, ale trvalo mi to šestnáct hodin.

Nějaké praktické doporučení pro naše čtenáře ohledně dumpsteringu?
První zásada zní: nestydět se jít podívat se do kontejneru. Jeli jsme pustinou a najednou kontejner, kluci hned: „Hurá!“ Tak tam běželi. Až zblízka zaznamenali nápis „Dead Animals“. Byla tam sice mrtvá ovce, ale tu jsme nebrali. Když jsme ale začali v rámci rozpočtových omezení dumpsteřit, dívali jsme se do všech kontejnerů a popelnic, které byly po cestě.

Lidi nesmí být vystrašení

Mají vaše cesty ještě nějaká jiná výrazná specifika?
No, prostě se nemyjeme, nebo jen někde ve strouze. Nevyhledáváme kempy, vizí našeho cestování je, že chceme být povětšinou mimo civilizaci. Chceme stanovat nebo přespávat, co nejlevněji to jde. Cestujeme jako totální nízkorozpočtovka. Letošní cesta do Maroka na pět týdnů nás tak ve třech lidech přišla na 45 tisíc korun. Nejdražší bylo dostat tam letecky kola. To byla čtvrtina ceny.

V Maroku jsou silnice docela děsné. Kdybych měl o nějaké zemi říct, že je bezbariérová, rozhodně by mě nenapadlo Maroko.
Nebylo to zase tak špatné, šutry, písek, ale většinu cesty byl opravdu asfalt nebo betonová silnice. Navíc nikdo se rozhodně nechoval, jako že to nikdy neviděl. My Češi jsme přeci jen trochu konzervativnější a spíš ustrašení, když ten vozík někde vidíme. Oni s tím rozhodně problém neměli, jsou otevření. Když se chtěli zeptat, tak se zeptali.

Vyprávění o vozíčkáři, který na handbiku objel Island, nakopne. Není však pro spoustu vozíčkářů spíš demotivující, protože by třeba taky chtěli do světa, ale z ekonomických či fyzických důvodů prostě nemůžou?
Argument, že nemám prachy na handbike, platí, jasně, to je totiž děsně drahá sranda. Kolo, které jsem si koupil já, je asi nejlevnější na trhu, přitom stálo sto tisíc. Není to žádná legrace. A stát na to nepřispívá vůbec nic. Na druhou stranu moji dva parťáci si kola na Island, do Izraele i do Maroka dokázali někde půjčit.Takže jestli někdo půjčí handbike choďákovi, proč by ho nepůjčil vozmenovi? A fyzička už je pak na každém. Já sám jsem nevěděl, jestli to zvládnu.

Teď se zeptám hodně odvážně. Kdyby ona šipka do vody před devíti lety nedopadla tak, jak dopadla, dokázal byste něco tak neskutečného jako teď?
Myslím, že kdybych nebyl na vozíku, moc bych necestoval. Asi bych spíš zkoušel studovat, a kdybych nedostudoval, tak bych někde makal rukama. Prostě takový klasický život kluka z maloměsta. Takhle jsem měl spoustu času na přemýšlení, na cvičení. Nezdá se to, ale je to fuška. Než jsem se dostal do fáze, že dám celodenní výlet a v okolí vyjedu všechny kopce, trvalo to šest let. Je to na dlouho.

Silné zážitky jsou návykové. Jaká další cesta bude následovat?
Před půl rokem jsem si našel slečnu, teď plánujeme jet za romantikou do Norska. Tentokrát ne hardcore, bude to se zázemím, sprchou a jídlem, jen pár výletů. Nápadů na cesty s handbikem je spousta. Láká mě Arménie, Gruzie, jsou to pěkné země a jsou tam prý strašně pohostinní lidi, hezká příroda. Nebo Kambodža, Vietnam?

Co terén v těch končinách?
No nepojedu tolik kilometrů, ale třeba jen dvacet za den. Lákalo by mě toho spousta. Občas sám žasnu, kam se na tom kole podívám. Vyjet na zasněžený Atlas…to si potom říkám: „Kdo tohle má?“

Co si říkáte, když už nemůžete?
Já můžu vždycky… Ne, kecám. Když jsme jeli sněhovou vánicí v Maroku, takovou, že tam podobná šedesát let nebyla, to byl fakt masakr. To mi sprostá slova nejdřív lítají v hlavě, a když je to zlý, tak i nahlas. Většinou si říkám, že když už jsem zažil něco horšího, tak teď přece nebudu bulet. Někdy i: „Mám já tohle zapotřebí?“ Ale není cesty zpět, musíte jet.

A nějaké doporučení na závěr, třeba pro kolegy vozmeny?
Lidé nemusejí nutně cestovat jako já, ale měli by být aktivní. Dělat to, co je baví, a nebát se za tím jít. Nebýt vystrašení. Spousta vozmenů léta zápasí třeba s tím, jak používat záchod. S tím máme opravdu problém. Prostě to neovládáte, necítíte to. Než aby se někde potento, radši nikam ani nejdou. Nakonec je to vždycky o vás. Když se s tím vyrovnáte, mají s tím lidé kolem menší problém. Lidé by se neměli bát jít do toho i za tu cenu, že se z toho poserou. Charles Bukowski říkal, že svět patří těm, co se neposerou. Já si myslím, že svět patří i těm, co se poserou, ale nevzdají to.

Autoři:
  • Nejčtenější

Funguje, nebo klame? Studie prověřila, co víme o Wim Hofově metodě

15. března 2024

Uhranula svět, propadl díky ní terapii chladem a dýchacím technikám. Její popularita dala vyrůst...

VIDEO: Ano, měla jsem teď dost práce, usmívá se britská pornohvězda Camilla

12. března 2024

„Naše ultrarealistické panny mají stejné otvory jako klasická žena,“ pochlubil se manažer prodejce...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Radši naživo. Lidé jsou unavení z online seznamek, vrací se rychlé randění

16. března 2024  9:14

Jako zvonové džíny nebo stříbrné šperky, i další trend z počátku tisíciletí se aktuálně vrací do...

Více sexu, méně touhy. Tradiční genderové role plodí paradoxní intimitu

18. března 2024

Premium Jak častý je sex. Jak hluboká je sexuální vášeň, touha, přitažlivost. Jak konzervativní je přístup...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Ve špatnou dobu na špatném místě. Pachatel vraždil ze sebelítosti a frustrace

17. března 2024

Premium Holí nadzvedával smrkové větve a hlavu skláněl skoro až k zemi. Ten den se mu nedařilo. Na dně...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Farmářský Frankenstein. Stařík 10 let ilegálně křížil obří ovce. Pro lovce

19. března 2024

Byl to troufalý počin. V jeho centru stál gigantický druh pamírské ovce, cílem bylo ji replikovat –...

Zloděj ukradl kočárek, natočila ho kamera. Policie po neznámém muži pátrá

18. března 2024  12:56

Pražští policisté pátrají po neznámém muži, který v polovině ledna ukradl z chodby bytového domu v...

Více sexu, méně touhy. Tradiční genderové role plodí paradoxní intimitu

18. března 2024

Premium Jak častý je sex. Jak hluboká je sexuální vášeň, touha, přitažlivost. Jak konzervativní je přístup...

Ve špatnou dobu na špatném místě. Pachatel vraždil ze sebelítosti a frustrace

17. března 2024

Premium Holí nadzvedával smrkové větve a hlavu skláněl skoro až k zemi. Ten den se mu nedařilo. Na dně...

Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!
Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!

40 uživatelů eMimina se pustilo do testování jemného šamponu KIND od značky Mádara, který je vhodný pro miminka už od prvních dnů. Jak si šampon...

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...