Filmy z první republiky nám často sugerují idylu: láska dojde štěstí, charakter se domůže spravedlnosti a chudoba cti netratí. Realita byla o dost složitější. Byly lokality, okresy a kraje, kde vládl zločin, vyjít zejména za tmy ven bylo dobrodružství, a ani četník si nebyl jist životem. Šlo o pohraničí osídlené převážně německým obyvatelstvem. Ač se o Němcích hovoří jako o poctivcích milujících pořádek, většina třela bídu a od té není ke kriminálnímu konání nikdy daleko. Když potom došlo ke zločinu, který odsuzovali všichni, jen obtížně hledala policie svědky. Většina místních jela přinejmenším v pašování a jejich výpověď před soudem mohla znamenat, že někdo vzápětí „práskne“ zase je.
