Sobota, krátce po poledni. Policistům z pražské mordparty, kteří mají víkendovou pohotovost, přichází na mobil stručná zpráva: „Tachovské náměstí, v bývalém železničním kolejišti nalezen muž, asi 40 let, bez totožnosti, pravděpodobně bez cizího zavinění.“
Za půl hodiny jsme na místě činu. Vypadá skoro jako v krimiseriálu: výjezdové auto, desítka policistů v civilu, chybějí jen varovné pásky POLICIE. Tělo už převezli na pitvu, ale smím si ho prohlédnout na kameře.
Muž ležel v zarostlém náspu, na sobě vyhrnuté tričko, džíny a zablácené sandály. Jak se sem dostal? A kdy? Podle výjezdového lékaře prý kolem půlnoci. Na hlavě má poranění. Způsobil si ho sám, když upadl? Nebo mu někdo pomohl?
"Může tu být ještě krev."
"V noci pršelo."
"To je fakt," dohadují se zběžně kriminalisté.
Jasnou odpověď může dát jen soudní lékař. Policisté si ho volí podle vlastního uvážení. Tentokrát se rozhodnou pro Jiřího Hladíka z vinohradské nemocnice.
A tak zatímco na místě zůstává pátrací jednotka, která dál prohledává křovinatý terén, do areálu nemocnice vjíždí limuzína doktora Hladíka.
"Tak pojďte," uvádí nás do suterénu na pitevnu. S kolegou fotografem nejistě nazouváme bílé galoše, asistent mezitím přiváží černý pytel, na kterém rozepne zip. Špatně se mi nedělá, ale je to skličující pocit - tenhle člověk ještě včera žil, zřejmě popíjel, bavil se. A už nikdy nebude.
Hladík zběžně prohlíží tělo, zkontroluje hybnost rukou a nohou a hned začne zkoumat zranění na hlavě. "V jaké poloze ležel?" ptá se policisty, který je tu s námi. Za pouhou čtvrthodinu je jasno, cizí zavinění se vylučuje, tohle pro mordpartu nebude. Tedy zatím - pokud policie nezjistí něco víc.
Pátrání po horké stopě
"Nikdy se doma nehádejte v kuchyni. Raději v předsíni, tam dostanete nanejvýš kramflekem od boty," říká s lehkou nadsázkou šéf oddělení Josef Lottes. Nastoupil sem jako nováček krátce poté, co pražští policisté dopadli spartakiádního vraha. "Manželé se hádají u kuchyňské linky, jeden sáhne po noži, druhý ho v afektu hecuje‚ tak mě teda bodni!‘ a máme vraždu. Sady kuchyňských nožů ve špalcích, to je neštěstí. Nebo nosit pistoli do hospody, hrozná pitomost!"
Jeho lidé musí do akce, když na území Prahy dojde k vraždě, k jejímu pokusu nebo k těžkému ublížení na zdraví s následkem smrti.
Je pondělí ráno, před chvílí skončila velká porada, a zatímco u sebe v kanceláři zalévá kávu do hrnečků s logem "pražská mordparta", stručně popisuje klasický scénář:
"Někdo zavolá na linku 158, k případu vyjíždí běžná hlídka. Když narazí na mrtvolu, volá se obvodní výjezdová skupina. A pokud vznikne podezření, že by se mohlo jednat o vraždu, vyjíždí takzvaná esvéeska, stálá výjezdová skupina složená z vyšetřovatele, kriminalisty, technika a řidiče. Ti mají za úkol podrobně ohledat místo činu a zajistit stopy."
Nejdůležitější je objevit "horkou stopu", jakýkoliv pachatelův podpis, kterým může být pachová stopa (třeba ztracený kapesník), daktyloskopická (otisky prstů), trasologická (trasa kudy pachatel oběť vlekl) nebo biologická (sperma či krev).
"Něco se prostě objevit musí. Běda, když se musíme na místo činu vracet," říká Lottes.
Jeho předchůdce Josef Mareš, který dnes pracuje na vyšším postu, přináší videokazetu a jedno ohledání místa činu mi pouští. V televizi se rozjíždí hrůzný celovečerní biják trojnásobné vraždy z roku 2001, kdy byla v bytě nalezena těhotná matka, manžel a tříletý syn.
Vyšetřovatel zpoza kamery hlásí vše, co vidí, začíná od vchodu: "Jednokřídlé prosklené dveře. Na dveřích nejsou stopy po násilném vniknutí. Do patra vedou terasovité schody bez trasologických či biologických stop..."
Zblízka zabírá křídové kroužky označující stopy, což Mareš komentuje: "Používaly se spreje, ale stávalo se, že se nechtěně osprejovala třeba nalezená nábojnice, takže jsme se vrátili zpátky ke křídě. Samozřejmostí už je, že vyšetřovatelé mají na místě činu návleky."
Kameraman už stojí v zakrváceném bytě, sledujeme vypnutý sporák a nedopečený řízek, v rohu stále hraje puštěná televize. Uprostřed pokoje leží zabitá žena. Děsivá scéna.
"Vypátrali jste tehdy vraha?" ptám se.
"Týden jsme kolem něj přešlapovali. Původně to vypadalo na vyřizování účtu v drogovém podsvětí, ale pak vyšly najevo rodinné rozepře a podezření přešlo na syna, který jako jediný přežil. Kolega Lottes si ho vzal k sobě do kanceláře, kluk se mu přiznal snad za dvě minuty."
Za pachateli se neběhá
Oddělení vražd se rozděluje na detektivy a vyšetřovatele. Zatímco detektivové běhají doslova od domu k domu, vyptávají se svědků v terénu, zatýkají a provádějí první výslechy, vyšetřovatelé znovu vyslýchají všechny svědky, jednají se státními zástupci a sepisují návrhy na podání obžaloby. Detektivů je celkem třicet a jsou rozděleni do pěti týmů, vyšetřovatelů je jen šest.
Co musím splňovat, abych mohl být detektiv? "Nekompromisní, poctivý člověk, alespoň s bakalářským diplomem a na kriminálce. Do výběrového řízení se může přihlásit kdokoliv," odpovídá Lottes.
Kdybyste se chtěli přihlásit, můžete u komise dostat i otázku, jaký je rozdíl mezi škrcením a rdoušením. Tak jen pro pořádek: škrtí se škrtidlem, rdousí se rukama.
Na každého pachatele platí jiná taktika. Zabíjejí i ženy, puberťáci, starci. Proto na oddělení nejsou zdaleka všichni nepřístupní ranaři. Když v roce 1996 nastupovala Petra Matoušková, bylo to statisticky hrozivé období. Zatímco před revolucí řešili kriminalisté v Praze okolo deseti vražd ročně, tehdy jich bylo až čtyřiašedesát.
"Šílené období, vyjíždělo se klidně i na dva tři případy týdně," vzpomíná. Umí dobře vyjednávat s puberťáky.
"Horší je to s puberťačkami," přiznává. "Kromě jiného dostávám na starosti vraždy novorozenců, i když je to trochu nevděčná práce, objasněnost totiž není vysoká. Když se něco takového stane na malém městě, všichni hned vědí, která žena byla těhotná, ale v milionové Praze..."
Teprve pár měsíců pracuje v mordpartě Ivo Stejskal. Kancelář vzorně uklizená, na parapetu zelenkavé květináče - až na ohavnou kolečkovou židli v rohu potaženou červenou koženkou. "Na té sedávají podezřelí. Aby to šlo umýt, když jsou znečištění," vysvětluje.
Než se dal ve třiceti k policii, pracoval jako učitel. Na středočeské kriminálce se podílel na známých případech zabití třináctileté dívky v Kmetiněvsi či dopadení "lesního vraha" Kalivody. Ale stejně bych tu tak mírného a nenápadného člověka nečekal, což mu i přiznám.
Pousměje se: "Já vždycky u výslechu dělal toho hodnýho."
Když se ptám na zatýkání pachatelů, šéf Josef Lottes odpovídá stručně: "Nikdy nevíte, kam jdete a pro koho."
O asistenci samopalníků v černých kuklách ze zásahovky, kteří v detektivkách asistují u každé akce, se ve skutečnosti žádá zhruba jen u třetiny případů, pokud se ví, že pachatel je nebezpečný nebo ozbrojený. Běžně si musí kriminalisté vystačit sami. A zvládají to, jako třeba Aleš Preis.
"S vámi bych se nepral," podotknu, když usedám u něj v kanceláři a vidím jeho bicepsy.
"To nedělejte," odpoví úsečně - bývalý boxer (ale taky dvojnásobný vysokoškolák). "U většiny zákroků se pachatele snažíme překvapit. Když za ním musíte běžet, tak jste zřejmě něco prošvihnul..." říká.
Přesto se našli vrazi, kteří se mu vzpírali: "Měli jsme vytipovaného pachatele, nevěděli jsme, jak vypadá, ale měli jsme na něj telefon. Spatřili jsme ho na ulici, kolega vytočil jeho číslo, a když sáhl pro mobil, šli jsem do zákroku. Jenže se nám postavil, roztáhnul ruce jako kleště, a tak jsme se začali prát. Padali jsme na auta, alarmy houkaly, vtom přijeli uniformovaní kolegové s obušky, kteří nevěděli, že jsme policajti."
Když se ptám, proč pracuje právě tady, odpovídá: "Je to nesmírně prestižní oddělení, výkladní skříň. U běžných zločinů polovina lidí nespolupracuje ze zásady a druhá proto, že nechce mít problémy. Vraždy ale lidé obecně odsuzují a zpravidla spolupracují."
Jen to dořekne, rozezvoní se mu mobil - vyzvánění má jako znělku Hříšných lidí města pražského.
"Netaháte si práci do života trochu moc?"
"Někdy jo," kývne.
To ještě netušíme, že za pár dní se o víkendu neplánovaně potkáme přímo v terénu.
Hlava v igelitce
Neděle, 9.00, zasedací místnost. Kolem stolů sedí v černých kombinézách poslušně jako žáci členové speciální pořádkové jednotky. Aleš předstupuje před tabuli, bere do ruky křídu a kreslí improvizovanou mapu.
"Včera večer na Jižním Městě se na louce za paneláky našly ostatky zatím neztotožněné lidské hlavy. Máme podezření, že patří k dřívějšímu nálezu chodidla a ruky z hostivařského případu, který už je u soudu," vykládá. Úkol pro pátrače zní: pokusit se ve vyznačené lokalitě najít další části těla.
O půl hodiny později stojíme na louce zarostlé šípkovým trním. Stavební firma tu bude stavět byty, a tak pověřila dělníka, aby vysbíral odpadky. Dělník byla zvědavý a v odpadcích se hrabal, v igelitce našel torzo lidské hlavy.
Zatímco dva policisté vyfasovali špinavou práci, šmejdí v kontejneru a boří se v rukavicích do starých matrací, papírů a igelitů, zbytek týmu v kombinézách se staví do rojnice a s klacky postupují křovisky vpřed. "Jdeme!" rozkazuje velitel.
Policisté, kteří mají na starosti evidenci pohřešovaných, si zatím na foťáku prohlížejí nalezenou hlavu.
"Jaké měl ten zavražděný z Hostivaře vlasy?" ptá se jeden.
"Tmavé," říká druhý.
"A měl vousy?"
"Myslím, že knír."
"Já se každopádně podívám na ty dva pohřešované."
Velitel speciální jednotky hlásí, že už mají prostor prohledaný.
"Dokdy tu můžete být?" ptá se Aleš.
"Musíme asistovat u fotbalu, ale záleží na vás, jak budete potřebovat," říká velitel.
Aleš jim vymezí další část louky až k lesu.
Muži v kombinézách nakonec vyplaší jen pár bažantů a najdou ztracený mobil, který druhý den vrátí majiteli.
Ale za dva týdny přijde dobrá zpráva. Hlava souvisí s hostivařským případem, o kterém policisté mluvili, což usnadní dokazování u soudu.
DRUHÝ DÍL ČLÁNKU SI NA XMAN.CZ PŘEČTĚTE V NEDĚLI 7. ČERVNA
