Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Vrazi a jejich lovci aneb pohled do zákulisí pražské mordparty

  6:59aktualizováno  6:59
Když se před dvaceti lety našlo v Motole tělo bez hlavy, ráno musely všechny fabriky hlásit, kdo nepřišel do práce. Kriminálka měla obrovské pravomoci, za týden se stihly vyslechnout až dva tisíce lidí.

Ilustrační foto. | foto: Profimedia.cz

Bývalý šéf pražské mordparty Jiří Markovič vzpomíná, že když pátrali po vrahovi z nočního rychlíku, dráhy jim pro vyšetřování bez řečí přistavily celou vlakovou soupravu a podařilo se vypátrat všechny cestující (vyjma vraha, ale i on byl nakonec dopaden).

A dnes?

Když policisté potřebují zpřístupnit výpisy z platební karty podezřelého, aby zjistili, kde se pohybuje, musí mít souhlas soudce. Když potřebují povolit odposlechy, platí totéž. Papíry, papíry, papíry. Soudce policistům řekne: "Přineste mi spis, já to nastuduju."
 
Ale protože soudí a nemá čas, trvá to někdy až týden, než se k případu dostane.

PRVNÍ ČÁST ČLÁNKU SI PŘEČTĚTE TADY

Formálně je to v pořádku. Ale prakticky?

Policisté sice dnes mají mocnou zbraň - analýzu DNA, ale její moc se přeceňuje na úkor starších metod a navíc nevyřeší vše. O to víc pak záleží na nasazení policistů a ochotě pracovat víc, než musí.

Dokládá to Petra Matoušková:

"Našel se mrtvý člověk na Bílém Beránku bez totožnosti, ale tipovalo se, že by to mohl být Ukrajinec. Jezdili jsme po nejbližším okolí, prováděli šetření, ale bezvýsledně.

Cestou kolem motolské nemocnice nás napadlo, že když už jsme tady, zkusíme se tam zastavit. Dozvěděli jsme se, že v nemocniční kuchyni pracují Ukrajinky.

Začali jsme se s nimi bavit, jedna z nich přitom působila, jako že něco ví. Vzala jsem si ji bokem do šatny, kde se mi svěřila, že vraha zná, že mu prala zakrvácené kalhoty. Vydala nám je, všechno souhlasilo."

Podobný příběh má i Aleš Preis:

"Vražda, sedmadvacet bodných ran, pachatel neznámý. Od svědků jsme věděli, že krátce před vraždou seděla s pachatelem u stolu na diskotéce ve Stodůlkách mladá holka s tmavými vlasy okolo šestnácti let.

Bylo na ní výjimečné, že měla džíny a přes ně sukni. A měla se jmenovat Kaťa. Logicky jsme si řekli: takhle mladá holka kolem půlnoci nepojede na periferii města z druhého konce Prahy, ta bude místní a musí se tu objevovat dál.

Takže jsme s kolegou prolézali místní hospody, herny a diskotéky a doufali, že když se někdo obleče takhle, vezme si to na sebe zas. Mezitím jsme prověřovali další informace, ale po pár týdnech jsme se tam náhodou objevili, stojíme na chodníku, bavíme se a najednou - vidíme holku, která odpovídá popisu a má na sobě džíny a přes ně sukni. Jdeme za ní, aby nám ukázala občanku, a ptáme se, jestli jí neříkají Kaťa."

"A byla to ona?" ptám se.

"Ne. Ale řekla, že ví, koho asi hledáme. Byla to její kamarádka."

Tady se přiznávají

Procházíme kolem výslechové místnosti, místo detektivů tu teď řádí řemeslníci, je v rekonstrukci. Nejsou tu okna, kdysi to bývalo skladiště. Dříve nebo později tu vyměknou i nejtěžší vrazi. Změnili se nějak za poslední léta?

"Změnil se jejich slovník," říká jeden z nejzkušenějších detektivů Jan Štoček, který kdysi tahal první sudy z orlické přehrady (v jeho maličké kanceláři visí na zdi na památku fotografie Žďákovského mostu).

"Mnohem častěji se ohánějí tím, že mají svá práva. I ve chvíli, kdy je chytíte doslova s kudlou nad mrtvolou," říká. Nastávají tak i absurdní situace, kdy pachatelé zblblí z kriminálních seriálů namítají, že mají právo na jeden telefonát.

Mnohem silnější slovo mají i advokáti, což jejich klientům ne vždy pomůže. "Typický případ: týraná žena zabije manžela," vypráví Štoček. "Přizná se a rozhoduje se o tom, jestli půjde do vazby. Radíme jí: Byl to opilec, bil vás a terorizoval, měla jste ním peklo, tak vypovídejte a uveďte do protokolu, jak to bylo doopravdy. Jenže přijde advokát, hučí do ní a pak oznámí, že klientka nebude vypovídat. A soud ji pošle do vazby."

Mimochodem právě finální výslech, který vede vyšetřovatel a za přítomnosti advokáta sděluje pachateli obvinění, může detektivům leccos napovědět. Najednou začne tvrdit něco úplně jiného a to je signál, že lže. Z podezřelého se stává jasný pachatel.

Protože pachatelé jsou zhruba v polovině případů cizinci, účastní se mnoha výslechů nejen kriminalisté, ale i tlumočníci. Což je riskantní. "Trvá dlouhá léta, než se prověří, jestli nevynášejí," připomíná Štoček.

Od jiného kriminalisty se mimo záznam dovídám o dalším fenoménu - uplácení. Jeden z advokátů se prý u něj v kanceláři pokusil "zapomenout" igelitovou tašku s půlmilionovým obnosem, pokud se mu podaří dostat jeho klienta z vazby.

"Nejlepší pocit?" uvažuje šéf oddělení Lottes. "Když tu pachatel, váš protivník, sedí, doznává se a vše koresponduje s ohledáním místa činu."

Většina kriminalistů má vlastní malý rituál, jak završí úspěšný případ - třeba tím, že zapálí svíčku za oběť. Úplně nejčastěji však pouze vylepí vrahovu podobenku na zeď, chvíli se na ni dívají a věnují se dalšímu případu.

Pozdrav od vraha

Ani po rozsudku se cesty vrahů a jejich lovců často definitivně nerozejdou. Občas detektivům z vězení napíšou. Můžou to být milé řádky: "Jednou mi přišel dopis, kde se vrah omlouval, že mi lhal," vzpomíná Petra Matoušková.

Ale přicházejí i nepříjemná psaní.

Odsouzený vám z basy jednoho dne napíše, že má dvě třetiny odsezeno a že se těší, až se uvidíte.

Spáchal tím něco? Je to vyhrožování? Ne. Ale víte svoje. Základní pravidlo, které zmíní hned několik policistů, zní: Pachatelům se nelže. Jak dokládá příhoda jednoho detektiva, vyplácí se to.

"Když utekl Kajínek, vzali jsme to přes Mírov, kde seděl Ivan Roubal. Jeli jsme kolem, měli jsme čas, a tak jsme se tam zastavili a říkáme klukům bachařským: Hoďte nám sem Roubala, třeba bude o Kajínkovi něco vědět. Když nás ale Roubal spatřil, rázně službě řekl: ‚Odveďte mě pryč, s těma levákama se nebudu bavit!‘ Nakonec se ale s námi do řeči dal."

Dialog prý vypadal přibližně takto:

"Co chcete?" ptá se Roubal.

"Jdeme se zeptat na pana Kajínka," praví detektiv.

"To je největší hrdina!" prohlásí Roubal.

Tím detektiva zaujme.

"A proč jste nešel s ním? Určitě už máte nějakej seznam, kterej byste realizoval…"

"To mám!"

"A na kterým jsem místě? Jak vysoko?" ptá se detektiv.

"Vy tam nejste!"

"Proč tam nejsem?"

Roubal: "Vy jste sice pěkná svině, ale nikdy jste mi nelhal!"

Trest smrti? Ne!

Původně jsem měl na pražském oddělení vražd strávit jeden týden, nakonec se má novinářská mise s přestávkami protáhla na tři měsíce. Poslední den sedím s kriminalistou Alešem Preisem v jeho kanceláři, ladíme detaily, je to podobné jako s výpovědí. Případ bude uzavřen.

Josef Lottes začínal objasňovat vraždy před dvaadvaceti lety. Dnes je vedoucím celého týmu.

Vzpomínám si, když jsme se setkali poprvé - zeptal se mě: "A jak se vám na oddělení líbí?" Bylo časné ráno, v rozespalosti a jakési ješitné snaze ulovit čtivou reportáž jsem bezmyšlenkovitě prohodil: "Ale jo, dobrý, jen zatím žádná vražda..."

Sjel mě tehdy jako malého spratka: "To si snad děláte srandu! Copak chcete, aby přišel o život nějaký člověk?"

Po první pitvě mi všechno došlo.

Otevíráme poslední téma - trest smrti. Zaujalo mě, že většina kriminalistů je zásadně proti. On také. Vypráví mi příběh, který ho přesvědčil:

"Byl to jeden z prvních případů, na kterém jsem se podílel. Série přepadení starých babiček, z nichž tři nepřežily. Pachatel se k nim vnutil do bytu, zaútočil a okradl je.

Jedna z obětí nosívala šátek, ale když jsme ohledávali byt, nenašel se. Po došetření o pár dní později jsem odcházel z jejího bytu, zapečetil ho a zamířil k výtahu.

Přivolám ho, koukám se, jestli jede, a přitom přes mříž vidím, že dole v šachtě něco leží. Seběhnu dolů, domovník výtah odemkne a v prachu leží šátek s kašmírovými vzory - a na něm krev."

Skutečně patřil oběti a brzy se policisté propátrali k podezřelému. Intelektem patřil mezi slabší jedince, ale k celé sérii se přiznal a usvědčovaly ho i další nepřímé důkazy. Mělo to jediný háček - neprošel přes testy DNA.

„Na šátku byl nalezen mužský profil, ale vycházel na jiného člověka. Až po několika měsících jsme dopadli skutečného pachatele, DNA tentokrát souhlasila, přiznal se a dostal doživotí," říká Aleš.

Přihodit se to před dvaceti lety a nebýt analýzy DNA, dostal by nepravý pachatel provaz.

"A vysvětlil vám, proč se přiznal k něčemu, co neudělal?" chci vědět.

"Na to jsme se ho samozřejmě ptali, když jsme ho pouštěli."

Diskuse proběhla zhruba takto:

"Já jsem se bál," tvrdil muž.

"Čeho jste se bál?"

Muž mlčel.
"Mě jste se bál? Nebo kolegy?" ptal se kriminalista.

Muž stále mlčel.

"Co jste řekl advokátovi?" ptali se ho.

"Že jsem to neudělal."

"A co vám řekl?"

"Že je lepší se přiznat."

Soudní lékař Jiří Hladík

"Někdy rozhoduje i špína za nehty"

Když policisté potřebují určit příčinu smrti, vytáčejí často jeho číslo. Pomáhá jim už sedmadvacet let. Přednosta Ústavu soudního lékařství vinohradské nemocnice Jiří Hladík se podílel na objasnění orlických vražd, smrti Václava Kočky, obětí Ivana Roubala či manželů Stodolových.

Kdy jste se rozhodl pro tuhle práci?
Ve čtvrtém ročníku medicíny. Pracoviště soudního lékařství byla jenom ve fakultních a v krajských nemocnicích, ale Prahu jsem měl zavřenou. Začínal jsem v Ústí nad Labem, kde jsem s panem primářem poprvé vyjížděl na místa činu.

Vraždilo se na severu Čech jinak než v Praze?
V Ústí jsem strávil jen rok, ale byla to nejlepší škola života. Severní Čechy trpěly nejvyšší kriminalitou, lišily se i vyšším procentem lidí se základním vzděláním. Běžné případy - horník přistihl nevěrnou manželku, střelné zbraně tehdy nebyly, vraždilo se doslova vším, co přišlo pod ruku. Často šlo o brutální hrubé násilí.

Co je pro vás nejdůležitější na začátku případu?
Aby se neponičily stopy. Důležité je zadokumentování polohy těla, případně trasy, jak s ním bylo manipulováno. Odkud a jak byl útok veden, dále jak ke zranění došlo - zda je původem sečné, řezné, bodné, nebo střelné, podle toho se předběžně určuje příčina smrti. A samozřejmě se musí stanovit i přibližná hodina úmrtí.

Když tělo převezou na pitevnu, co všechno zjišťujete?
Nejpodrobněji se postupuje u obětí bez totožnosti, kde se popisují veškeré identifikační znaky: oděv, stáří, výška a hmotnost, svalnatost, kostra, barva a délka vlasů, oči, chrup... Podle úrazů a operačních zákroků se dá z dokumentace vypátrat totožnost oběti, to platí i o cennostech, které má na sobě. Rozhodují i maličkosti.

Jaké?
I špína za nehty. Nebo mozoly - z toho můžete vyvodit, že oběť pocházela z dělnické profese.

Na co musíte policistům odpovědět?
Vše se odvíjí od příčiny smrti a jejího času. Následují otázky, zda byla oběť pod vlivem alkoholu či omamných látek, jestli byla po poranění schopná nějakého jednání a jestli šlo smrt odvrátit. Stejné zranění může mít různé následky pro mladého, starého či nemocného člověka, což je důležité pro právní kvalifikaci činu.

Jak dlouho pitva trvá?
U zdravého člověka s totožností a jasným průstřelem hlavy, kde není potřeba hledat části střely, může pitva trvat poměrně krátce. U utlučených obětí s mnohočetnými poraněními to ale může trvat šest, osm i víc hodin.

Policejní slovník
cépézetka - cela předběžného zadržení (CPZ)
daktylky - otisky prstů
déenáčko - analýza DNA
dosah - služební pohotovost
erzeta - rychlá záchranná služba (RZS)
espéáci - příslušníci speciální pořádkové jednotky (SPJ)
esvéesko - stálá výjezdová skupina (SVS)
operativec - kriminalista, detektiv
položit to - přiznat se
pachovka - pachová stopa
sledka - sledovací služba, též „sledovačka“
soudňař - soudní lékař
ťukat - prověřovat podezřelého, aniž by o tom věděl
výslechovka - výslechová místnost
zásahovka - zásahová jednotka

Autor:


Nejčtenější

Síla fotbalového míče: pro pákistánský Sialkot znamená zisky i utrpení

Výroba míčů, nejen fotbalových, vyslala Sialkot do světa a tamním firmám...

Má-li fotbalový míč hlavní město, je to pákistánský Sialkot. Vyrábět se tam začal nejprve v malém, pro britské...

Monogamie není nadřazená. Ke spokojenosti vedou i otevřené vztahy

Vědecké studie čas od času vystaví otevřeným vztahům dobrozdání.

Otevřené vztahy jsou reakcí na to, že máme od svazků stále větší očekávání, která jeden partner naplní jen těžko....



Poručíme větru dešti. Američané si za války hráli s počasím nad Vietnamem

O legendární Ho Či Minovu cestu se sváděly boje, Američané však na ni byli...

Propracovanými trasami v džungli proudily za vietnamské války na pomoc komunistickému severu desetitisíce vojáků a tuny...

Extrémní gastronomie: Rybí hobliny katsuobushi vám zatancují na talíři

Příprava katsuobushi vyžaduje trpělivost a um.

Ryby dokážou plavat a některé i létat, ale jen tuňák pruhovaný vám zatancuje. Jen to chce trochu trpělivosti. Rybí...

OBRAZEM: Viktoriánská prodejná láska. Archiv odkryl unikátní fota

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní...

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní snímky zatčených. První vznikly již v roce...

Další z rubriky

Hlasitá hudba svádí k nezdravým jídlům, tvrdí věda

Hamburger? Asi se v restauraci hrálo hodně nahlas.

Zvuková hudební kulisa v restauracích má velký vliv na to, co si objednáte. Ta hlasitá vám napovídá, abyste místo...

Poručíme větru dešti. Američané si za války hráli s počasím nad Vietnamem

O legendární Ho Či Minovu cestu se sváděly boje, Američané však na ni byli...

Propracovanými trasami v džungli proudily za vietnamské války na pomoc komunistickému severu desetitisíce vojáků a tuny...

OBRAZEM: Viktoriánská prodejná láska. Archiv odkryl unikátní fota

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní...

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní snímky zatčených. První vznikly již v roce...

Najdete na iDNES.cz