Praha, počátek 50. let. Téměř každou městskou čtvrť tehdy obývala větší či menší skupina kluků, která se pouštěla do bitek s partou čtvrti sousední. Oněm mladíkům často nebylo ani 18 let. Karlín své území hájil proti Žižkovu, svých pár ulic ovládala parta z Grébovky, rajón držela i parta z Ořechovky.
Pak tu byl Vyšehrad a o jejich partě, přestože jsou už téměř všichni po smrti, se mluví stále. Říkali si Královští vyšehradští jezdci. Základ této skupiny tvořili spolužáci ze střední školy. Nevyrůstali zrovna v nejlepších majetkových ani rodinných poměrech. Chodili za školu, hráli fotbal, kouřili, trochu popíjeli, měli rádi americkou módu i hudbu a rádi posedávali na klandrech a po pasážích Václavského náměstí.
Prolézali pražské katakomby, ve Vltavě pod Vyšehradem lovili zbraně, které tam naházeli koncem války prchající Němci. Společnost 50. let jim říkala „páskové“.
Byla to nepřizpůsobivá mládež, která obdivovala rock and roll, USA a výstřední chování vnímala jako revoltu proti společnosti. Páskové navazovali na „potápky“, což byla revoltující mládež za protektorátu.
Členem party byl i Antonín Vodrlint alias Šilhavej Tony.
Jezdcům velel jistý Jindra Procházka alias Kozina. Členy byli karbaník Antonín Vodrlint alias Šilhavej Tony, Jindřich Kadrnoška alias Harry a postupně následovali další jako Vztekloun, Petrák nebo Čert. Kolem party se údajně chvíli točila i Helena Růžičková, budoucí slavná herečka.
„Byli to ostří hoši, hned měli v rukou nože. Kozina, mužný, krásný až sličný mladík, ovládal partu svým zjevem. Šilhavej Tony byl falešný hráč karet, který každého obehrál, a tak opatřoval finance pro celou partu. Měl rachitické tělíčko, abnormálně velkou hlavu a šilhavé oči. Jedním okem se díval do nebe, druhým na zem. Nikdy jsem nedokázal pochopit, jak s těma očima může vidět,“ vzpomínal v roce 2016 pamětník Josef Fabián, toho času obyvatel domova pro seniory v Jižním Městě.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
Jezdci se inspirovali i americkými mafiány a pistolníky. Ovládli Vyšehrad a vyráželi do okolních čtvrtí. Rádi se prali, provokovali, flákali. Jenže přišly krádeže motocyklů a přepadávání Pražanů. To byl na jaře 1953 začátek jejich konce, protože nezůstalo jen u toho.
Nejvyšší trest pro Kozinu
Série útoků na lidi začala v dubnu. Vyšehrad, Havlíčkovy a Riegrovy sady, Nusle, park Grébovka, všude tam docházelo k přepadání a rvačkám. Parta si vždy někoho vyhlédla a pak se do něho pustila. Čím víc dotyčný vzbuzoval zájem nebo vypadal, že je „ve vatě“, tím víc si koledoval o zájem gangu. Jezdci zbili několik lidí do bezvědomí, okradli je o peníze nebo hodinky.
Vše vyvrcholilo 15. června, kdy se parta opila a na Vyšehradě postupně napadla přes dvě desítky lidí. Jejich běsnění ukončil až projíždějící důstojník výstřely z pistole do vzduchu. To už v parku hledala útočníky policie. Tři členové se ještě ten večer sami ze strachu přihlásili a na základě jejich výpovědí bylo následující den zatčeno celkem 22 lidí.
Edelweiss Piraten proti náckům Nejdřív to byly spíš gangy. Mladí lidé se poflakovali po ulicích, nenáviděli Hitlerjugend a jejich členy mlátili, kdykoli mohli. Během války byl však jejich odpor vážnější. Schovávali německé dezertéry, kradli nacistům munici a vykolejovali vlaky. Většině členů Edelweiss Piraten přitom nebylo víc než osmnáct. |
Vyšetřování trvalo jen krátce a tresty byly vysoké. Justice udělala z mladíků odstrašující případy. Kozina dostal sedm let vězení, další vždy o rok, dva či tři méně, podle provinění. Někdo jen podmínku. Během soudu začala jejich mediální sláva, o „jezdcích“ se psalo v novinách, mluvilo v rozhlase, znala je celá republika.
Nebylo hospody, kde by se jejich osud neprobíral. Společnost se rozdělila na dva tábory. Ten menší je obdivovala za to, že se svým revoltováním postavili proti stalinistickému režimu. Říkalo se, že nejraději bijí uvědomělé mládežníky nebo osamocené příslušníky SNB. Druhý tábor, který tvořila většina Pražanů, se jich bál. Viděli v nich obyčejnou pakáž.
Během soudu byla v centru Prahy zveřejněna výstava fotografií „jezdců“. Propagandistické popisky měly odradit mládež od podobných excesů. Jenže efekt byl opačný a děti tam prý stály jako před svatými obrázky.
Jezdci sice byli rozprášeni, ale podle jejich příkladu vznikaly další a další podobné party. „Po odpykání trestů pracoval Kozina a Vztekloun v Michli, Petrák rozvážel uhlí a vozil mně krásné brikety. Šilhavej Tony se oženil a měl dítě. Usadil se ve Štěchovicích, a když jsem ho naposled viděl, vozil starostlivě kočárek se svým potomkem,“ uzavřel své vzpomínání na někdejší gaunery pamětník Fabián.
