Na nohou jsem strávil téměř dvacet hodin, obsloužil jsem tisíce lidí. Z festivalu jsem si však místo hudebního zážitku odvezl bolavou hlavu a záda.
Piv jsem od sobotního dopoledne do nedělního rána vytočil nepočítaně. Čárky jsem si přestal dělat už hodinu po otevření areálu. Od jedenácti hodin, kdy rakouští organizátoři začali pouštět lidi dovnitř, jsem se až do půl druhé odpoledne, kdy se z pódia ozvaly první kytarové riffy, nezastavil. Návštěvníci festivalu vypadali, jako by nejméně dva dny nepili.
"Cože, vy chcete 39 korun za pivo?" zlobí se na mě čtyřicátník s moravským přízvukem v džínové vestě hustě pošité metalovými nášivkami svědčícími o jeho celoživotní vášni. "Já za to, pane, nemůžu, ceny určují organizátoři," vysvětluji mu. Marně. "Jsi vydřiduch, že se nestydíš," koulí očima.
V následujících hodinách si tuto scénku zopakuji s mnoha dalšími lidmi. Ceny přestali metaloví fanoušci řešit až nad ránem, kdy bar agentury Barometr, kde jsem pracoval, zůstal otevřený jako poslední.
přečtěte si Sonisphere s metalovými špičkami dokázal, že žánrům se u nás daří krize nekrize
Na velkou trashmetalovou čtyřku dorazili jak mladí, tak starší. Přijeli ze všech koutů naší země, mnoho jich bylo i z Německa, Rakouska, Polska, Slovenska. Evidentně dorazily i celé rodiny. Když si spočítám cenu vstupenek, náklady na cestu a výdaje na útratu, odhaduji, že některé obětovaly letošní dovolenou v Chorvatsku.
Rockeři pili většinou pivo, vodu a kolu. Panáky sem tam. Energetické nápoje téměř vůbec. O některé jsem si kvůli značné konzumaci alkoholu dělal starost už brzy odpoledne. "Opravdu chcete těch rumů ještě šest?" ptal jsem kolem páté hodiny dlouhovlasého mladíka, kterému šly oči šejdrem. "Jasně, na co čekáš," zamumlal a hodili do sebe s kamarádem první rundu.
K jídlu jsem se dostal, až když na hlavní scéně hráli Anthrax. Záda už mě bolela jako čert, ozvala se i hlava. Zleva mi nakládali hudebníci z jednoho pódia, zprava z druhého. Přímo proti barovému pultu stály centrifugy a autodrom. Dramaturgii festivalu však světští zcela ignorovali a místo tvrdé rockové hudby duněl na celý areál diskotékový rytmus.
"Asi se mi o tom kolotoči bude zdát," sýčkovala kolegyně Katka. Já jsem točil pivo, ona podávala nápoje z lednic a kasírovala. Když jsme si to na chvíli otočili, dramaticky klesla "dýška".
Co se děje na pódiích, jsem odhadoval podle náporu u pípy. Když hrály hvězdy, slétli se před začátkem koncertu rockeři k baru jako vosy. Pak byl dlouho klid. Po jedenácté hodině večer se život na barech zastavil mávnutím paličky bubeníka Metalliky, který odpočítal začátek koncertu. Na něj jsem se šel podívat i já. Bylo to jediné, co jsem z premiérového ročníku putovního festivalu Sonisphere viděl.
