Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Webkamery v bytech. Proč to lidé dělají?

  13:19aktualizováno  13:19
Doma uklízejí, civí, masturbují, pracují, čtou si, klábosí po telefonu, hrají si s čtyřnohými i dvounohými mazlíčky. Jako my všichni. Jenže jejich „doma“ sdílí skrze oko webkamery celý internetový svět.
Internet je pódiem moderní doy

Internet je pódiem moderní doy

Průhledů do soukromí je dnes na internetu bezpočet. Každý, kdo se se o fenomén webkamer jen trochu otřel, přitom ale ví, že na počátku toho všeho byla... Jennifer.

 
Bez kamery bych byla napořád nikým
Zatímco v polovině devadesátých let už kamery na internetu přinášely záběry o dopravní situaci či povětrnostních podmínkách pro surfaře z vyhlášených pláží, nenápadná devatenáctiletá studentka Jennifer Kaye Ringley vnesla do sítě sítí zásadní inovaci. Kameru si instalovala do svého bytu... a spustila dokument o svém životě.

Jeho ústředním heslem bylo „Kamera se nikdy nevypíná“ - a Jennifer ho neporušila nikdy. Právě její stránka JenniCam.org se tak stala práskačem, skrze něhož se její kamarádka dozvěděla, že se Jennifer... vyspala s jejím snoubencem.

V době největší slávy chodily na její stránku, za mírný poplatek, až čtyři miliony návštěvníků denně. Intimita, autentičnost a věrnost realitě lákaly... a neméně i očekávání, že koncept 24/7, dvacet čtyři hodin denně – sedm dní v týdnu, nevyhnutelně přinese i erotické momenty.

Přinesl, ovšem... reálně dávkované. Vskutku, divákům se dostávalo nepoměrně více smrkání, vysedávání u počítače, přijímání běžných návštěv a meditování o životních strastech než pikantních scén.

Své soužití s kamerou (a pozorovateli z celého světa) Jennifer pojala jako okno do svého soukromí – a zafungovalo možná i jako svého druhu sebe-terapie. „Za  poslední rok jsem získala daleko větší sebevědomí. Jsem tlustá, no a co? Komu je co potom, že mám dneska nemožný vlasy?“ Rozdíl mezi veřejným životem jako výkladní skříní a soukromým, kde „si ulevíme“, pod dohledem objektivu mizí.

V roce 2003 ale Jenny uvádí poslední kapitolu svého deníku a kameru, k zoufalství svých internetových pozorovatelů, vypíná. Důvod? Prý neshody s platební společností PayPal kvůli občasným nahým scénám, možná nesouhlas jejího nového přítele Dexe. A snad i potřeba si intimní prostor znovu vydobýt a nenechat si realitu kontaminovat virtualitou? „Opravdu si užívám soukromí. Nemám osobní web, nemám stránku na MySpace. Je to úplně jiný pocit a mám za to, že si ho užívám,“ říká Jennifer v roce 2007.

Nicméně dějiny internetu už přepsala – a její vryp zůstane. Prohlásila-li kdysi „bez kamery bych byla napořád nikým“, měla pravdu. Aspoň pokud jde o království internetu.

Internet jako pódium: staň se celebritou
Ostatně, webkam fenoménu jako prostředku, jak se stát celebritou, se věnuje početný zástup studií. Webkamery dávají vyrůst „home made“ hvězdám, tvrdí například Theresa Senft, odbornice na performance studies.

Aktéři či aktérky téhle podívané mají jednu výhodu: zatímco za naším vztahem k filmovému miláčkovi Richardu Gerovi či Jennifer Lopez se krčí otázka „A je takový i ve skutečnosti?“, webkamové celebrity hrají samy sebe. Jejich obrázky a sekvence se právem pyšní přívlastky jako „reálný“, „necenzurovaný“, „obyčejný“.

Je to performance, ale jiného druhu – postavena není na hraní rolí, ale na sebevyjádření.

Obrazy z mého světa
Myslím, že mě to baví víc než ty, co se koukají, říká Ana Voog, jednačtyřicetiletá hudebnice a vizuální umělkyně z Minenessoty, která svou kameru zprovoznila rok po Jennifer – a nevyloučila ji ze svého života dodnes.

„Dělám to proto, abych řekla ´Hej, tady jsem, to je můj život, skutečně existuju, tady jsem ve vší slávě!´“ Dává nahlížet do svého světa: jeho vytrvalí pozorovatelé mohou být svědkem jejích ranních kocovin, stresů, uměleckých výstřelků, občas se projde před kamerou nahá v kozačkách s vysokými podpatky, masturbuje, krmí psy. „Někdy se na Anacam.com dějí zajímavý věci, na chvilku, potom se vrátí do nudného standardu... protože takový je život.“

Hranice mezi performance a realitou ale existuje. „Je to okno do mého domu, do mého života,“ říká Ana – aby dodala: „Ne do života samotného, ale do obrazu o něm, všimni si toho rozdílu... nakonec, jsem to já, kdo má kamery pod kontrolou.“

Od dřevních let webkamer se ale jejich svět změnil – o Aně Voog se vlastně píše jako o poslední ze staré školy. Následovnice a následovníci Jennifer mají i jiné důvody. A často daleko prostší. I když se tak třeba exotická tanečnice Danni Ashe nikdy netajila svou levitací směrem k porno konzumentům, není dnes její stránka ničím jiným než jednou z řady soukromých porno webkamer, zatímco stránka slečny Kimiko se ponejvíc točí hlavně okolo motta „být krásná, to bolí“, které si vetkla do záhlaví...

Od Maddoxe k DotComGuy a zase zpátky: jinak nic víc
Jiné byly i záměry manažera z počítačové branže Mitcha Maddoxe – a rozhodně nedosahovaly poselství konceptu otevřeného okna An a jí podobných. Šestadvacetiletý Texasan si úředně změnil jméno na Mitch DotComGuy a 1. ledna 2000 se zavřel do svého domu v Dallasu, aby ho po celý rok neopustil.

Proč? Aby dokázal, že lze přečkat celý rok, zatímco vám spojení se světem zprostředkovává internet: skrze něj si Mitch nakupoval jídlo, chatoval s lidmi – a dával o sobě vědět přes webkamery, dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu.

Ale nejen to, s tlupou sponzorů za zády si sliboval, že mu jeho roční azyl vynese téměř sto tisíc dolarů.

A jak to dopadlo? V domácím vězení si 365 dní skutečně užil, nicméně o finálním obchodním zisku jeho eskapády se vedly spekulace: po počátečním boomu zájem veřejnosti o celou nesmyslnou taškařici opadl, své si vymohl i krach bubliny elektronického byznysu.

V roce 2004 se domény DotComGuy.com zbavil – a stejně tak se pokorně vrátil k původnímu příjmení. Ke spokojenosti své manželky, kterou potkal na podzim 2001 na internetu... a která prý nebyla nijak nadšená z toho, že ji lidé znali jako paní DotComGuy.

Sečteno a podtrženo vyčnívají z téhle webcamové historky spíše kritická slova open source programátora Grega Madsona, který řekl v březnu 2001 magazínu Wired: „DotComGuy představuje to nejhorší, co na internetu je... Vše, co dělal, se točilo kolem kupování věcí. Propagoval jen komercionalizaci internetu, myšlenku, že net by měl být jedním velkým nákupním střediskem se spoustou reklam. Jen zřídka vyjadřoval myšlenky či emoce, kromě těch, které se týkaly sraček, co si kupoval.“

Laškování s protipóly

A jak by znělo resumé o webkam fenoménu jako takovém? Potvrdil, že internet se nám zadřel pod kůži. Dokázal, že ve 21. století o sobě můžeme dát vědět i z koupelny, obýváku či ložnice. Doložil, že máme potřebu nechat do sebe nahlédnout a nakukovat do jiných. 

Jenže rozdíl mezi tím, když máme kamery, jakkoli všudepřítomné, pod kontrolou my – a Velký bratr, nesmazal. A ani nezrušil hranici mezi realitou skutečnou a virtuální - tvoří ji hranice mezi životem a podívanou.

Autor:


Nejčtenější

OBRAZEM: Viktoriánská prodejná láska. Archiv odkryl unikátní fota

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní...

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní snímky zatčených. První vznikly již v roce...

Síla fotbalového míče: pro pákistánský Sialkot znamená zisky i utrpení

Výroba míčů, nejen fotbalových, vyslala Sialkot do světa a tamním firmám...

Má-li fotbalový míč hlavní město, je to pákistánský Sialkot. Vyrábět se tam začal nejprve v malém, pro britské...



Sexuchtivá, upřímná, náladová: seznamte se s MOgirl Nikol

Mám ráda nezávislost, kritický rozum a etický přístup ke zvířatům, říká MOgirl...

Na pět přívlastků, které ji charakterizují, se zeptala člověka, který je pro ni důležitý a zná ji. Jeho verdikt zněl:...

Poručíme větru dešti. Američané si za války hráli s počasím nad Vietnamem

O legendární Ho Či Minovu cestu se sváděly boje, Američané však na ni byli...

Propracovanými trasami v džungli proudily za vietnamské války na pomoc komunistickému severu desetitisíce vojáků a tuny...

Nefungující segregace: sídliště Pruitt-Igoe se stalo peklem pro chudé

Segregované sídliště pro chudé nebylo řešením, stalo se vězením svých obyvatel...

Cílem bylo napěchovat chudé na jedno betonové sídliště. Vyčistit od nich město. Projekt založený na rasismu a segregaci...

Další z rubriky

Pro dcerku bych udělala, co jí na očích vidím, říká MOgirl Hanny

Jsem pro každou špatnost,“ říká MOgirl Hanny.

Svou životní radost začala čekat už v osmnácti a povytaženým obočím nad tím, že se stala maminkou tak mladá, uvykla....

Na návštěvě v palírně whisky: nejvíc si tu cení měděných sudů

Milovník whisky se tu cítí jako v ráji, ano.

Přízvisko hlavní město skotské whisky mu sluší, v Dufftownu najdeme hned sedm velkých palíren. Navštívili jsme tu...

Nefungující segregace: sídliště Pruitt-Igoe se stalo peklem pro chudé

Segregované sídliště pro chudé nebylo řešením, stalo se vězením svých obyvatel...

Cílem bylo napěchovat chudé na jedno betonové sídliště. Vyčistit od nich město. Projekt založený na rasismu a segregaci...

Najdete na iDNES.cz