Jeho příběh je vyprávěním o muži, který mohl ze světa odejít s reputací výtečného lékaře a nejbrilantnějšího psychoanalytiky druhé, po-freudovské generace. Stačilo, aby se nedral tak tvrdošíjně vlastní cestou, spokojil se s tím, co vymysleli ostatní a držel se své psychoanalytické dráhy.
Ostatně, měl ji tak dobře nastartovanou! Na vídeňskou univerzitu nastoupil ve svých jednadvaceti v roce 1918, o rok později se potkal se Sigmundem Freudem. A nejen to, stal se jedním z jeho oblíbených studentů a rok nato mu byl díky Freudovi umožněn vstup do Vídeňské psychoanalytické společnosti. V roce 1922 už vedl vlastní psychoanalytickou praxi, kromě toho byl ale zástupcem ředitele Freudovy psychoanalytické polikliniky a vedoucím Semináře pro psychoanalytickou techniku.
To vše se ale charismatický mladý vědec rozhodl riskovat, když se vydal do říše libida dál, než kam vstoupil jeho učitel. Zatímco pro Freuda bylo libido psychickým konceptem, jeho žák v něm viděl materiální sexuální energii.
Dost divoké dětství
K živočišné stránce života měl přitom podle svých slov blízko už v dětství, které trávil na statku svých rodičů v Bukovině. Řečeno jednoduše, venkovský život byl, ehm, zkrátka zemitý. Sex pro něj nebyl tabu, jak později vzpomínal, už od jeho čtyř let, už jako malý byl svědkem, jak se služka miluje se svým přítelem - a následně ji požádal o totéž. Krátce poté, co mu bylo jedenáct, prý první soulož skutečně absolvoval.
Nakonec však bylo jeho mládí přikryto jednou velkou chmurou. Býval totiž svědkem nekonečné řady matčiných nevěrnických výletů do lože domácího učitele a poté, co prostál mnoho nocí před dveřmi a poslouchal s žárlivostí a vztekem jejich dovádění, řekl vše otci. Po hádce si matka vzala život, několik let poté ji následoval i despotický otec, na kterého Wilhelm vzpomínal hlavně kvůli častému bití.
Orgasmus je klíč
Kdo ví, možná právě v jeho dětství leží odpověď na otázku, proč se jeho výzkum začal stále víc točit kolem sexuality. Za neurózy může nedostatek plného a opakovaného sexuálního uspokojení, napsal v roce 1927 ve stěžejním díle Funkce orgasmu. Nevydaná psycho-sexuální energie totiž podle něj může blokovat funkci svalů a orgánů a vytvořit kolem těla negativní "brnění", které brání odchodu energie a způsobuje neurotické stavy. Způsobem, jak ono "brnění" prorazit, je právě orgasmus.
Jeho orgonové akumulátory si zjednaly reputaci jako krabice na výrobu orgasmu. Měly i léčit rakovinu, ačkoli Reich sám jim tento účinek nepřisuzoval.
Od třicátých let začal navíc na svých sezeních porušovat leckterá psychoanalytická tabu. Nejenže nevystupoval jako neutrální posluchač výpovědí pacientů, ale do rozhovorů aktivně zasahoval, zpovídal je dokonce svlečené a tlačil jim při terapiích na body na krku, zádech či stehnech, aby uvolnil svalovou ztuhlost. Stav duše souvisí se stavem těla, tvrdil s odkazem na svůj materialismus.
Vyhnanec odevšad. Zřekla se jej strana i psychoanalytici
Nejenže putoval dál než Freud, rozhodl se jej navíc křížit s Karlem Marxem. Neurózu podle něj způsobovala sexuální represe, za níž stála buržoazní morálka a její utlačovatelská společensko-ekonomická základna.
V souladu se svým přesvědčením zakládal dělnické spolky pro sexuální poradenství, šířil sexuální osvětu, propagoval antikoncepci a sexuální svobodu a v roce 1930, kdy se přestěhoval do Německa, vstoupil do tamní komunistické strany. Jeho sexuální aktivismus si ale s partají nerozuměl, o tři roky později z ní byl vyloučen, rok nato i z dánské. A naopak za aktivismus politický se jej v roce 1934 zřekla Mezinárodní psychoanalytická společnost.
Stalinistické strany si přitom nepohněvával jen svým lpěním na významu sexuality, ale i tím, že odmítal přiznat Sovětskému svazu přívlastek socialistický. Byl pro něj represivním, státním kapitalismem, případně rudým fašismem.
Ten hnědý ale rozhodně nepřehlížel, jedno ze svých nejslavnějších a nejcitovanějších děl Masová psychologie fašismu věnoval právě jemu. I proto byly jeho knihy po Hitlerově nástupu k moci páleny a Reich musel uprchnout do Dánska. Odtud byl ale jako zvrhlík vypoklonkován, aby se přes Švédsko dostal až do Norska. I tam jej však čeká kvůli jeho bádání nálepka "židovského pornografa" a osud lovené zvěře. Stát mu nechce prodloužit vízum, nakonec kvůli němu aspoň vynáší dekret, podle něhož je k výkonu psychoanalýzy potřeba licence (a zároveň dává najevo, že Reich ji nedostane). Jeden tamní list konstatuje, že "kampaň proti Reichovi se zdá být ignorantská a necivilizovaná, hodná spíše fašismu než demokracie".
V Americe údajně vyráběl orgon, ráj ale nenašel
Když dostal pozvání na vědecké působení ve Spojených státech, považoval to téměř zlomený muž za vstupenku do ráje. Amerika ale pořád ještě byla puritánská, sexuologické výzkumy Alfreda Kinseyho však dávaly naději, že by v ní přece jen mohl najít otevřenější ovzduší než v represivní Evropě.
Pustil se do díla s novou energií a brzy po svém příjezdu přišel na svůj nejproslulejší vynález, orgonový energetický akumulátor. Dřevěná krabice velikosti telefonní budky měla koncentrovat orgon, životodárnou kosmickou energii, takže pobyt v ní měl mít blahodárné účinky jak na fyzickou, tak duševní kondici. O svém vynálezu Reich debatoval několik hodin dokonce se samotným Einsteinem, jehož přiměl k pokusu s akumulátorem, který však fyzik uzavřel se skeptickým hodnocením.
I tak si ale Reichova "budka" našla své oddané stoupence, kteří v ní viděli nástroj osvobození. Během 40. a 50. let jí prošly takové osobnosti jako Saul Bellow, Norman Mailer či William S. Burroughs.
Vědec, nebo blázen? Podle psychiatrické zprávy z února 1957 trpěl Reich velikášstvím, zpráva z března však konstatuje, že je mentálně zcela zdráv.
To už ale šel po objeviteli orgonu americký stát.
Poprvé se dostal do jeho hledáčku jako komunistický imigrant už na přelomu 1941 a 1942, po třítýdenním věznění ho nakonec FBI propustila a v téměř osmisetstránkové dokumentaci uvedla, že pro USA nepředstavuje hrozbu. O pět let později si ho ale začal všímat stát kvůli orgonu. A to se mu mělo stát osudným.
Oběť největší cenzury americké historie
Ohledně orgonových akumulátorů, jichž mezitím Reich vyrobil na 250, začal americký Federální úřad pro potraviny a léčiva zpovídat desítky fyziků, vědcových studentů i pacientů a podnikl několik razií na Reichově farmě, kde žil a tvořil s několika svými žáky.
DědictvíReichova kritika sexuální represe ovlivnila filozofy, jako byl Gilles Deleuze či Michel Foucault. Jeho knihu o psychologii fašismu házeli na policii v roce 1968 berlínští studentští revolucionáři, zatímco na univerzitě Frankfurtu tehdy viselo doporučení: Čtěte Reicha a chovejte se podle toho. Dnes zná jeho jméno málo lidí, oblíbený je v nejrůznějších mystických a pseudovědeckých kruzích. |
Oficiálním důvodem bylo podezření z klamavé reklamy, podle mnohých však stálo za honbou na Reicha, která přišla úřad na neuvěřitelné dva miliony dolarů, přesvědčení, že on a Kinsey jsou aktéři komunistického spiknutí, jehož účelem je podvrácení americké morálky. Nezapomínejme, vše se dělo v rámci antikomunistické hysterie a horlivé činnosti Výboru pro neamerickou činnost.
Výsledkem dlouholeté štvanice byl v roce 1954 zákaz prodávat akumulátory, a když ho jeden z Reichových žáků porušil, Reich byl v roce 1956 odsouzen na dva roky vězení. To mu bylo devětapadesát let. Téhož roku úřady v New Yorku spálily na šest tun jeho poznámek, časopisů, jako byl Orgon Energy Bulletin, a knih, mezi jinými titulů Sexuální revoluce či Masová psychologie fašismu. Úředníci však "exekuci" myšlenkového dědictví kontroverzního vědce jen přihlíželi, tiskoviny museli do ohně přikládat sami Reichovi žáci. "Cítil jsem se jako ti, co mají být popraveni, musejí si ale předtím vykopat vlastní hroby," popsal své pocity jeden z nich. Tento akt je dodnes považován za jeden z nejhorších příkladů cenzury v americké historii.
Reich již vězení neopustil. Třetího března roku 1957 se neobjevil na ranním nástupu, vězeňský lékař konstatoval, že k smrti došlo kvůli selhání srdce. Následná zpráva FBI uvedla, že se v Reichově těle našel jed, jako důvod smrti však uvádí "neznámý".
