Kromě astronautské kariéry William Pogue psal knihy, přednášel a spolupracoval na konstrukci vesmírných raket a stanic. | foto: Profimedia.cz

Vesmírná vzpoura kosmonauta USA Billa Poguea a jeho posádky

  • 36
Mise Skylab 4, které se zúčastnil, provedla první stávku ve vesmíru, když vypověděla poslušnost, vypnula komunikaci se Zemí a dala si den volna. William Pogue vůbec bořil mýty o nadpozemských schopnostech astronautů, v kosmu zvracíte, trpíte závratí, přiznával. Třetího března zemřel ve věku 84 let.

Pro kontrolní štáb NASA to byl tehdy šok, jeho podřízená tříčlenná posádka ve vesmíru prostě otočila knoflíkem a odřízla spojení se Zemí: Konec vyjednávání, nestojíme o zprostředkování a hlavně ne o vaše komandování. Měla k tomu velmi prostý, až "přízemní" důvod: přepracovanost. Vzpoura však měla též "nadpozemské" kontury. "Pobyt ve vesmíru v nás vzbudil humanističtější pocity k druhému, a tedy i k ostatním členům posádky," vysvětloval po návratu na Zem Pogue. Štáb z nich dělal svými nadměrnými povely a požadavky stroje, zatímco kosmonauti si díky kosmickému nadhledu uvědomovali mnohem víc než na Zemi, že jsou lidé.

I proto se ve sluchátkách pozemských kontrolorů rozhostilo na celý jeden dlouhý den ticho. Nikdo na Zemi nevěděl, co se v prostorách orbitální kosmické stanice Skylab odehrávalo. Co vzbouřenci provádějí? Co tam tak vlastně vůbec můžou dělat? Odpověď byla velice prostá. Především se dívali z oken do vesmíru. A hodně přemýšleli, vnímali a cítili. Studovali jsme Slunce, Zemi pod námi a sami sebe, prozradil Pogue.

Místo na Měsíc na Skylab

Vůbec nešlo o to, že by byl Pogue nevděčný, že by se dostal do vesmíru omylem nebo že by o onu náročnou výzvu nestál. Naopak, létání bylo jeho snem od dětství a podřídil mu celý svůj život. Vystudoval dvě univerzity, v roce 1951 vstoupil do amerických leteckých sil, dva roky bojoval s bombardérem v korejské válce, létat však chtěl mnohem výš.

Velký krok k tomu udělal v roce 1966, kdy si jej NASA vybrala mezi devatenáctku nových amerických kosmonautů. Sloužil dokonce v kontrolních štábech několika vesmírných výprav, pořád ale čekal na svou příležitost, do kosmu se chtěl vypravit osobně. Dveře se pootevřely, když byl jmenován členem výpravy na Měsíc Apollo 19. Jenže jen neoficiálně, NASA se oficiálního vyhlášení neodvážila a měla pro to dobré důvody, obávala se, že její rozpočet načrtnutý Washingtonem může operaci zhatit. A k tomu i došlo, Pogue se to dověděl z novin. Vzápětí ale dostal telefon: "Haló, s Appolem nepoletíš. Nechceš ale letět se Skylabem?"

Nabídku na práci v orbitální kosmické stanici vzal, stejně jako jeho dva kolegové Jerry Carr a Ed Gibson. Do kosmu vyletěli v listopadu 1973 a strávili v něm celkem přesně čtyřiaosmdesát dnů, jednu hodinu, patnáct minut a třicet sekund, než se zpátky na Zem vrátili v únoru následujícího roku, 1 214krát ji obletěli, aby přitom urazili šestapadesát milionů kilometrů.

A svedli jednu bezprecedentní bitvu za lidskost.

Vesmír vs. Země. Humanismus vs. robotismus

Oproti studenoválečnickému obrazu, který vykresloval americké kosmonauty jako nadlidské hrdiny, prosté strádání a limitů vůbec, se Pogue nezdráhal přiznat, že být kosmonautem je prostě práce, a to velmi vyčerpávající. Zvracíte, trpíte bolestmi hlavy a závratěmi, popisoval velmi nehrdinská trápení, která s sebou pobyt ve vesmíru nese. Byl to "nejzemitější ze všech astronautů", napsal o něm proto autor několika knih o vesmírných misích Henry Cooper.

Na misi Skylab to navíc posádce kontrolní štáb nijak neulehčoval. "Byli jsme přepracovaní. Celý den jsme se hnali od úkolu k úkolu," vysvětloval příčiny výjimečné revolty Pogue. Dělali experimenty, opravovali závady, sbírali informace, každý třetí den byli předmětem psychických a zdravotních výzkumů. V kosmu se přitom všechny operace vykonávají mnohem déle než při předletové přípravě na Zemi. Třetí mise Skylab si přitom nevedla nijak zle, úkoly jí zabraly o osmapadesát procent času déle, než když je astronauté dělali na Zemi, předchozí výprava Skylab 2 byla lepší jen o čtyři procenta a před odletem se navíc řeklo, že pracovní tempo Skylabu 3 bude nižší.

"Strkali nás z jedné části stanice do druhé, bez jakékoli psychické přípravy, natož bez přípravy experimentů samotných, práce se nedala odvádět profesionálně," objasňoval po letech Pogue. Kosmonauti neměli chvilku oddechu, každé jídlo bylo přerušeno hlasem ze štábu, který uděloval instrukce a povely. "Na Zemi se nám neřeklo, že budeme po osmačtyřicet dní pracovat šestnáct hodin denně," apeloval na štáb velitel mise Carr. Bylo to vůbec poprvé, kdy s NASA nějaký kosmonaut mluvil tímhle tónem.

Enormní výkony byly navíc zpochybňovány nejen fyzickým a psychickým vyčerpáním, ale též kontrastem, který vynikal, kdykoli se astronauté podívali z okna. Pohlíželi totiž na vesmír, obrovský, mohutný prostor, který kladl lidským bytostem palčivější otázky, než které si kladly vědecké testy a pokusy. Otázky, které technokratický štáb na Zemi, který se řídil jedinou ambicí, a to splnit plán, nedokázal slyšet. Otázky o hlubším smyslu celé mise, ale též o smyslu lidské existence.

"Snažil jsem se situaci vnímat jako lidská bytost, místo abych fungoval jako stroj," vzpomínal Pogue. Pobyt v kosmu v něm probudil humanismus, který na Zemi necítil, jak vysvětloval. A zbylí dva kolegové na tom byli stejně. V polovině vesmírného pobytu pohár přetekl.

Posádka zahájila vzpouru a vypnula komunikaci se Zemí. Vstoupila do stávky a vydržela v ní celý jeden den.

Byla to úspěšná stávka, když komunikaci obnovili, uzavřeli se Zemí kompromisní dohodu a zbylých šest týdnů v kosmu se neslo v pozvolnějším pracovním rytmu. A vybojovali to i pro své následovníky, po vesmírné stávce NASA myslí v plánech i na nezbytné volno kosmonautů. Byť dodává, jako každý zaměstnavatel, že náklady musejí být využívány co nejefektivněji.

Pogue přitom ale rozhodně nemůže být viněn z toho, že by byl lajdák. V rámci mise Skylab absolvoval dvě výpravy mimo stanici, tou o Vánocích 1973 dokonce vytvořil rekord, v kosmu byl plných sedm hodin a tři minuty. Tým provedl šestapadesát experimentů, šestadvacet vědeckých demonstrací, vědecká data byla zaznamenána na pásky o délce 30,6 milionu kilometrů.

Jak tam chodíte na toaletu?

Po návratu na Zemi v roce 1975 z NASA odešel a pracoval pro firmy Martin Marietta (dnes Lockheed Martin) a Boeing a přispíval zlepšováky do designu sprch, spacích prostor či toalet pro kosmonauty.

A také přednášel a psal knihy, jedna z nich nese v názvu otázku, kterou prý dostával nejčastěji: "A jak se chodí v kosmu na záchod?" "V sektoru pro odpady jsme pro sběr moči používali trychtýřovité zařízení," vysvětloval a dodával, "na sedátku jste ale museli používat pás, abyste neodletěli mimo."