Tak předně, dotáhl to na úplný vrchol. Sice to platí i pro ostatní hráče oné party, ale Saint Laurent to dokázal s ohromující rychlostí. Když přišel v roce 1953 ve svých sedmnácti do Paříže a v kufru s sebou přivlekl hromadu skic, ukázalo se to jako dobrý nápad. Jeho práce mu okamžitě otevřely dveře do světa haute couture a poté, co vyhrál v témže roce dvakrát soutěž pořádanou organizací International Wool Secretariat (napodruhé porazil například mladého německého návrháře Karla Lagerfelda), dostal lano od proslulého módního domu Christian Dior.
Byl otlounkánkem, který si naplánoval vendetu
Jeho ostrý start byl poháněn i ukřivděnou sveřepostí, která byla tím jediným, co nekonformnímu chlapci v dětství kromě fascinace módou zbylo. Když totiž komentoval matčino oblečení a čmáral si ve škole vlastní návrhy, na prestiži mezi vrstevníky to rachitickému Yvesovi věru nepřidalo. "Jednou budu slavný," přesvědčoval prý sám sebe, zatímco si z něj spolužáci tropili posměšky.
Haute coutureTenhle termín znamená v doslovném překladu "vysoké krejčovství" a označuje oblečení šité rukou a na míru konkrétního bohatého zákazníka. Při jeho výrobě se používají kvalitní a drahé látky. |
V roce 1957 udělal směrem ke svému cíli obří krok. Po smrti Christiana Diora to byl totiž právě jednadvacetiletý šikula, kdo stanul v čele značky Dior. A příležitost chytil za pačesy. Během čtrnácti dnů nakreslil tisícovku návrhů a kolekci, která z nich vzešla, následujícího roku oslavoval celý módní svět. Prodeje Dioru díky ní stouply o pětatřicet procent a značku, která se povážlivě potápěla do finanční krize, vlastně zachránily. Patrony štěstí si tím tak trochu vystřílel, následující dvě kolekce úspěšné rozhodně nebyly a nakrátko se ocitl dokonce jako odvedenec ve francouzské armádě bojující proti Alžíru usilujícímu o nezávislost, v roce 1960 se však vrací do Paříže silnější než kdy dřív.
Spolu se svým milencem a obchodním partnerem (to první jim nevydrželo, to druhé ano) Pierrem Bergém zakládají vlastní módní dům a Saint Laurent se stává členem návrhářské první třídy. Mnohé jeho kolekce, například ty inspirované safari či beatnickým hnutím, byly zbožňovány, další vyvolaly hluboké kontroverze – to byl případ kolekce upomínající s nostalgickou rozněžnělostí na módu, která se ve Francii nosila během ponižující německé okupace.
Byl první. Hned několikrát
List The Guardian o něm mluvil jako o posledním představiteli pařížské módní tradice započaté v 19. století, na svém krejčovském metru má však také několik zářezů za svá prvenství.
Tak předně, je mu vzdáván hold za "demokratizaci" haute couture. A to rovnou ve dvou ohledech. Ženy, zejména z dělnické třídy, nosily pracovní kalhoty sice už dřív, jemu je však připisován kredit za to, že kalhoty uvedl do světa vyšší módy a mezi ženy ze střední třídy, které byly do té doby v kancelářích "uvězněny" v šatech. První sérii kalhot pro ženy navrhl v roce 1962, o šest let poté přichází jeho snad nejslavnější model – smoking pro ženy.
A zadruhé, vypustil haute couture do běžného života. "Vždy jsme měli za to, že móda se musí nosit, že se nedělá na přehlídkových molech a v divadlech," zdůrazňuje Pierre Bergé. Jejich obchody Rive Gauche nabízely od roku 1966 levnější, konfekční verze Yvesových špičkových modelů, které tak vyrazily do ulic. A která žena by nechtěla následovat jejich vůbec první zákaznici Catherine Deneuve?
Dal ženám možnost ukázat se jako sebevědomé a silné. Model Yvese Saint Laurenta z roku 1967
Tím ale výčet Saint Laurentových premiér nekončí. Kromě toho byl též prvním velkým návrhářem, který zrušil rasovou bariéru a pozval na přehlídková mola modelky tmavé barvy pleti, a prvním, kdo uspořádal módní přehlídku na internetu, to bylo v roce 1996. Jako první též začal využívat etnické prvky a odkazy na mimoevropské kultury, i díky tomu, že dětství strávil ve francouzském Alžírsku.
Měl Monetovy obrazy na toaletě
Skutečně, Pierre Bergé to potvrzuje. Nikam jinam se mu v domě napěchovaném uměleckými kusy prostě nevešly. Umění začala milenecká dvojice sbírat v sedmdesátých letech, a jako kdyby chtěl Saint Laurent svůj život spasit uměním, kupoval jen to nejlepší, a ve velkém. Svůj dům nacpal k prasknutí.
Když po jeho smrti Bergé, jemuž poklad připadl, cennosti v roce 2009 rozprodával, nazval francouzský tisk třídenní aukční orgie "prodejem století". Aby ne, jedno křeslo přišlo i na desítky milionů eur. Celkem 733 kousků se prodalo za 343 milionů eur.
Nikdy nedošel štěstí
Podle Bergého chtěl Saint Laurent v umění najít klid, který mu život, navzdory úspěšné kariéře, upíral. Mohla za to především bipolární porucha, kterou trpěl. "Měl období, kdy dělal celou plejádu bláznivostí, a pak přišla druhého dne temnota," vzpomíná Bergé pro The New York Times, zatímco jinde říká: "Yves bohužel nebyl stvořen pro štěstí. Byl smutným člověkem, který neměl chuť do života. Občas byl šťastný, život byl však pro něj příliš těžký."
Pierre Bergé a Yves Saint Laurent
On sám byl jednou z mála opor Yvese Saint Laurenta. "Bergé měl vše, co já neměl. Jeho životní síla byla tak velká, že jsem mohl spočinout na jeho bedrech, když jsem nemohl dýchat," složil hold svému příteli návrhář smutné postavy.
Pomoc však hledal i jinde. Prý za to mohla i krátká, ale tragická epizoda jeho angažmá v alžírské válce za nezávislost. Křehký mladík se stal v armádě terčem brutálního šikanování, a když se k tomu dozvěděl, že dostal padáka od Diora, složil se. Jediné, co mu byla schopna nabídnout armádní psychiatrická léčebna, byly velké dávky sedativ, psychoaktivních léků a elektrošoky.
I to mu ulehčilo cestu k alkoholu a drogám. Jeho rekordní bilance čítala 150 cigaret denně, propil hromady divokých nocí v pařížských i newyorských barech a kokain býval jeho druhým milencem.
Zemřel v roce 2008 na rakovinu mozku.
