Usměvavý mladík. Na show se ovšem Míla Bugtcher mění v démona, který nechává...

Usměvavý mladík. Na show se ovšem Míla Bugtcher mění v démona, který nechává lidi "létat". | foto: Hell.cz

Zavěšování na háky: bolest pokoušejí dělníci, programátoři i manažeři

  • 103
Řada lidí odvrátí oči, pro většinu je to nechutné, přinejmenším nepochopitelné. Pro komunitu, která se zavěšování na háky (suspension) věnuje, je to euforie i bolest, rozkoš, smích i pláč. Spousta adrenalinu a něco jizev. Míla Bugtcher ze studia Hell byl u nás jeden z prvních viselců.

K zavěšování jste se dostal kolem roku 2004 a byl jste mezi prvními. Kdysi mi jedna domina říkala, že začátky sadomasochismu u nás připomínaly srazy elektroamatérů a "udělej si sám" řemeslníků: samá improvizace. Bylo to u vás podobné?
Měli jsme to lepší, ale museli jsme vyvinout vlastní metodu. Striktně vzato jsme vlastně nebyli první, parta kolem tetovacího studia Piranha se věšela kdysi dávno před námi. Oni to ale dělali ne moc technicky, šli na to hodně silově.

Míla Bugtcher

Narodil se v roce 1980. Vystudoval Vysokou školu finanční a správní, obor marketing management, ale živí ho IT.

Ve studiu Hell působí od samého začátku v roce 2004. Specializuje se na genitální piercing a modifikace a těžké tělesné modifikace.

Kromě propichování ho baví veškerý čas strávený s přítelkyní Ditou, počítačové hry a střelba.

Silově zní s ohledem na téma, o němž je řeč, varovně. Co si pod tím představit?
Záleží na nábrusech háků. Může být rovnoměrný, kterým kůži prostě prorvete silou. Tak to dělali oni.

Dost hororová představa.
Problémem při tom vlastně není až tak bolest, ale to, že to jde strašně špatně, komplikovaně. Alternativou je předpíchnutí piercingovými jehlami, teprve poté se protáhne tupý hák, tak se to dělá všude na světě. My to ale tehdy začali dělat po svém, upravili jsme si háky tak, aby kůži rovnou nařízly. Nábrus jsme museli testovat.

Jak? Metodou pokus omyl?
Právě tak. Vyvinuli jsme vlastní způsob. Řekl bych, že jsme ho dovedli k dokonalosti. Proto se ho držíme, i když je to téměř světový unikát. Odhlédneme-li od exotických zemí, kde se konají tradiční rituály, používá se všude metoda předpíchnutí jehlami. My naproti tomu nabroušenými háky kůži přímo prořízneme, propíchneme a rovnou provlečeme hák, na kterém se pak visí.

Někteří tatéři trénují na prasečí kůži. Na čem jste se učili propichovat háky vy?
My jsme testovali na mně, protože mám nejtvrdší kůži. Na čem to vyzkoušíte lépe než na člověku, když je to určené pro něj, když nakonec budete píchat a věšet člověka? Potřebujete vědět, jak to člověk cítí. Zkoušeli jsme to na více lidech z Hellu, ale k primárnímu testování jsme používali mě. Neměl jsem tehdy žádnou kérku, takže jsem se nemusel bát nějaké jizvy navíc.

Jizvy zůstávají?
U mě je překrylo tetování. Nějaké jizvy mám z následných věšení, ale není to nic hrozného.

Až jsou připraveni, pověsíme je

Než se přeneseme k těm, jimž říkáte viselci, zastavme se ještě u "vykonavatelů". Jaké znalosti musí člověk mít, aby mohl věšet?
Mluvíme vlastně o dvou funkcích, musíme rozlišovat mezi tím, kdo píchá hák a kdo zavěšuje. Na propíchnutí vám stačí zdravý rozum a přiměřená fyzická síla. Musíte vědět, že můžete propíchnout kůži a podkožní tuk, ale nikdy ne svalovinu, že je samozřejmě třeba vyhnout se cévám a tak podobně. Stačí myslet, vést v patrnosti, že má-li člověk viset nohama dolů a vy ho píchnete doprostřed zad, bude se asi převažovat.

A druhý z aktérů, co věší?
Samotné pověšení už je věc psychologie. Je potřeba dotyčného připravit – a máte na to docela málo času. Musíte s ním promluvit, zeptat se, co ho k tomu vede. A někteří lidi jsou komplikovanější. Někteří jsou jasní, berou to prostě jako adrenalinový sport, ale někteří mají komplexnější motivy, chtějí si tím třeba udělat úpravu ve své hlavě, vyřešit osobnostní záležitost. A máte-li jim onen zážitek zprostředkovat, usnadnit ho, provést je jím, musíte jim do té hlavy trochu vidět a oni vám musí věřit.

Trochu jste mě zarazil. Myslel jsem, že suspension je věcí víceméně úzké komunity "trénovaných", která to předvádí na veřejných akcích typu Hell Party. To se vážně může nechat pověsit kdokoli? Prostě zavolá a řekne, viděl bych to na Petřín, v sobotu odpoledne?
V zásadě. Pro zájemce pořádáme workshopy, kde si to mohou vyzkoušet, i když tedy ne na Petříně. Probíhají několikrát do roka, lidi nám pošlou e-mail, my si je zaevidujeme, a když se blíží další termín, obešleme je: koná se to toho a toho, hodí se ti to, nehodí? Ty, co přijdou, pověsíme. (smích)

Rozmlouváte to někomu?
Lidi, co jdou na workshop, už většinou vědí, o co se jedná. Ti často už nějakým pohovorem prošli, jsou připravení. Je ale hodně lidí, kteří se na to přijdou jen zeptat do Hellu, dáme s nimi řeč a většinou řekneme: Hele, promysli si to ještě půl roku, rok, pak se ozvi. Někteří se ozvou, někteří ne. Je dobré to neuspěchávat. Je to stejné jako dobré tetování, to taky neuspěcháte.

Jaká motivace lidi na háky přivede? Třeba riziko, že se to nepovede?
Tohle riziko můžeme víceméně vyloučit. Něco takového bylo tak na začátku věšení tady, když jsme to testovali a nevěděli jsme, co se dá. Tohle dobrodružství jsme si tehdy prožívali my. Když jdou ale lidi na standardní závěs dnes, všechno je opakovaně vyzkoušené, otestované, nic se nestává.

Kus kůže se tedy nikomu neutrhne.
To se samozřejmě stát může. (smích) Ba ne, stalo se to za ony dlouhé roky jen jednou a bylo to ve velmi atypické poloze.

Zkusím další možnou motivaci: bolest.
Ano, lidi ji chtějí zažít, chtějí s ní bojovat, chtějí se jí postavit, nebo se jí chtějí poddat.

Dá se o tom, co lidi prožívají, mluvit jako o bolesti? Zakladatel moderního primitivistického hnutí, které věšení na háky praktikuje, Fakir Musafar tvrdí, že bolest je předsudek, matoucí slovo.
Přesně. Bolest je vlastně pocit a vnímání pocitů je subjektivní. Bolest říká člověku "Pozor, tady je něco špatně, zachraň tělo před dalším poškozením". Pokud však už tuhle informaci obdržíš, tenhle původní smysl bolest ztrácí a stává se z ní vjem, který je možné interpretovat podle potřeby či nálady. Také se dá, alespoň tahle povrchová bolest, poměrně snadno vypnout. Každý z nás s tím pracuje různě, asi proto tedy Fakír Musafar použil výraz matoucí.

Přesto je vyhledávání takového zážitku pro většinu minimálně nepochopitelné. Co jiného vede lidi k tomu, že se nechají pověsit za vlastní kůži?
V mnoha případech si tím chtějí ohraničit nějakou epizodu svého života. Ne každý má ale oduševnělé až, řekněme, esoterické motivace. Hodně lidí to bere prostě jako koníčka. Někdo má rád adrenalinový sport, někdo má doma sbírku pivních tácků, někdo má rád závěsy. Jsou lidé, co chtějí vyzkoušet všechny druhy závěsů, natočit si to, nafotit, mít svou sbírku.

Hledání bolesti evokuje masochismus, mohou v tom být i sexuální motivy?
Jsou i lidi, které vzrušuje, kteří s bolestí pracují takhle. Ti ale na naše workshopy nechodí.

Věší se doma.
Mezi námi se nepohybují, ale vím, že jsou.

Bolí to. A najednou zjistíte, že už jste ve vzduchu

Pojďme přiblížit, co se děje během zavěšení s viselcovým tělem a hlavou.
Nejdřív se musí psychicky připravit. Pak zaklekne, nebo si sedne, každému to vyhovuje jinak. Napíchneme mu háky. Budu-li popisovat standardní závěs, tedy za záda, čeká ho přiměřeně intenzivní bolest. Kůže na zádech není tak citlivá jako jinde, i když lidi čekají opak. Není to tak hrozné.

Kde je méně citlivá?
Nejméně citlivá je kůže na zádech, i proto je nejběžnější suicide závěs, tedy vertikální závěs za kůži na vršku zad. Název suicide vznikl díky vizuální podobnosti viselce s oběšencem. Středně citlivá je například na kolenou či loktech a hodně citlivá je na prsou, břiše … tohle zjistí každý sám, stačí se do příslušných míst štípnout.

Fajn, vraťme se k základnímu závěsu. Co říká na propíchnutí tělo?
Reaguje. Pro spoustu lidí to znamená lehký posttraumatický šok, tělo na to není zvyklé, může nastat celkové oslabení, ztráta vědomí. To není nic hrozného, dotyčný se napije, dostane tabletu hroznového cukru a jdeme na samotný závěs. Ten by měl následovat co nejkratší dobu po napíchnutí, protože v okamžiku propíchnutí vyplaví tělo množství endorfinu, aby zneutralizovalo bolest. Čím dříve se člověk pověsí, tím víc endorfin funguje a tím méně to bolí.

Pokračuje se zavěšením.
Při samotném závěsu se kůže začíná napínat a podkožní vaziva trochu trhat. Tahle část je z toho nejbolestivější. Člověk se postupně napíná, nakonec skončí na špičkách. Říká si, že tohle fakt bolí. A najednou zjistí, že už visí. A bolest začíná, u většiny závěsů, odeznívat. U mnoha lidí poté zase nastává úrazový šok, zamotá se jim hlava, chtějí rychle dolů. Jiní ale začnou dělat kraviny, houpat se.

Je rozdíl mezi prvním a následnými zavěšeními, užije si člověk víc, když už je zkušený viselec?
Ano. Hodně lidí si vychutná už první závěs, při něm je ale přece jen přítomno víc strachu, a lidi se proto nesoustředí na všechny aspekty, které mohou vnímat. První proto bývá často jen testovací, člověk visí krátce. Příště už do toho jde jinak, víc si to užije, protože ví, co od toho čekat.

Jak dlouho člověk visí?
Někdo několik vteřin, někdo několik minut, podle nálady. Když se spustí, vyprodukuje tělo fakt hromadu adrenalinu, obzvlášť u prvoviselců je to šok, lidi se začínají smát, někdo se rozbrečí. Poté už jen vyjmeme háky, rány zalepíme, zastavíme krvácení, které je beztak minimální. Euforický stav vydrží, zejména prvoviselcům, ještě další den. Je to opravdu velký zážitek. 

Bez následků? A co stopy po ranách?
Je to poškození kůže o průměru pěti milimetrů, hojí se to úplně normálně.

Věšením jsme prošli z pohledu těla. Co běhá člověku hlavou?
To je skutečně těžké sdělit. Není to žádné mystérium, ale není na to univerzální matrice. Každý má v hlavě zkrátka něco jiného. A těžko vybrat jeden jediný model, protože by to bylo zavádějící.

Jsou stovky variant.
Přesně tak. Bylo by třeba o tom napsat sedmdesátistránkovou diplomku, stručně to nejde. Tenhle zážitek není homogenní, nejde recenzovat jako produkt. Když si koupíte jednu škodovku, bude jako ta druhá, maximálně si vyberete jinou barvu. Tohle je spíš jako velmi specifická služba, trochu jako když jdete ke kadeřníkovi, každý vás ostříhá trochu jinak.

Univerzálně se asi nedají popsat ani lidi, kteří se věší.
Určitě ne. Dá se říci, že věkové rozmezí je dvacet až čtyřicet let a že to bývají lidi, kteří hledají něco trochu dál. Pokud bychom si měli vzít jako kritérium vzdělání, je to od středoškolského výš. Ale to portfolio je kompletní, od lidí, kteří dělají rukama, přes programátory po lidi z řídících pozic. Chlapi, ženský, sexuální orientace, nic z toho není určující.

Na co by si měl dát pozor potenciální viselec před svou premiérou? Jaký může být největší trabl?
Největší trabl je nemít to v hlavě úplně srovnané. Samozřejmě by se měl několik dní před závěsem vyhnout konzumaci alkoholu, drog. Lidi by měli mít čistou hlavu, být vyrovnaní. Je dobré dbát na zdraví, nepřijít nemocný. Měli by se dobře vyspat, ráno se najíst, aby byli svěží. Nepotřebují nic speciálního. Běžná příprava, skoro jako před sportem.

Inženýr ekonomie s jehlami v rukou

Při tom všem povídání trochu překvapí, že vám zpod trika nekouká ani jedna kérka, obličej bez piercingu.
Piercing mám v nosní přepážce, něco mám v bradavkách a genitáliích. Mám i kérky, ale končí tak, aby to nevykukovalo z trika. Kromě Hellu mám ještě normální práci, hlavně ale nepotřebuju být vidět. Proč bych měl být nápadný? Nemám potřebu se s někým hádat o tom, jak vypadám, co dělám. Mám radši svůj klid.

Hell Party

Ocel, latex, krev a kůže. Přesně to naservíruje v sobotu 13. dubna návštěvníkům sedmý ročník Hell Party. Nejhrubší akce ve městě se koná v pražském klubu Roxy a sousedním prostoru NoD a nabídne nejen pět dekadentních show se zavěšováním, fetish stage s ukázkami japonské bondage, workshop o svazování, ale můžete se nechat například ozdobit genitálním piercingem či piercingovou šněrovačkou. Startuje se v 17:00 hodin. Tématem celé party je strach.

Nevyčítá vám to někdo z komunity, nejste za víkenďáka?
Nevím, kdo by mi měl co vyčítat. Nemyslím, že by byla povinnost mít něco viditelně. Znám spoustu lidí, kteří se věší na háky nebo vyvádějí něco jiného v tomhle směru a ti třeba nejsou potetovaní vůbec. To je každého věc.

Když už jsme zmínili diplomky, jednu jste o svém oboru napsal i vy, máte ale vysokou ekonomickou. Jak to souvisí?
Psal jsem o řízení firmy v tomhle oboru. V marketingu existuje spousta literatury, Philip Kotler a další, vše se ale zaměřuje hlavně na automobilky, půjčovny aut, úplně jiný sektor. Jinak za námi do Hellu chodí relativně hodně lidí, co o suspension či body modifikacích píší, hlavně z oborů jako antropologie, sociologie, psychologie. Kamarád z pedagogické fakulty psal o tom, jak si s sebou piercing nese stigma drog, podle výzkumů naprosto neoprávněně. Něco takového samozřejmě provázelo i tetování, než se z undergroundu stalo mainstreamem.

Podobně společnost vstřebává i piercing. Bude vám vadit, až ho kooptuje též?
Vlastně je mi to úplně jedno. A jakkoli je to nepravděpodobné, bylo by mi to jedno i u zavěšování. Pro mě je důležité, co to znamená pro mě. Jestli se někdy lidi začnou věšet jako na běžícím pásu, zavede si to do portfolia Tesco. Asi bych jen čuměl, ale po tom mi nic není. My to budeme dělat sami po svém, i když si to lidi budou nakupovat v sámoškách.

,