Z pohledu neurologické vědy nelze o závislosti na pornografii mluvit.

Z pohledu neurologické vědy nelze o závislosti na pornografii mluvit. | foto: Profimedia.cz

Závislost na pornu neexistuje, tvrdí vědci. Je to jen okrádání pacientů

  • 27
O závislosti na pornu se vede mezi vědci vleklá a zuřivá válka. Na žhavé fotografie mozek nereaguje stejně jako mozek kuřáka na obrázek cigarety, tvrdí zatím poslední studie. O závislosti na pornu proto podle ní nelze mluvit. To ale neznamená, že by s pornem nemohli mít uživatelé problémy.

Aktuální studie Nicole Prauseové z University of California a Vaughna Steeleho z Mind Research Network je dalším příspěvkem do zřejmě nekonečné polemiky o tom, zda závislost na konzumaci pornografie existuje, nebo ne. Dělá si přitom nárok na to být nejrozsáhlejším neurovědeckým výzkumem na dané téma.

Účastnilo se ho na 122 mužů a žen, jimž vědci nejprve předložili sérii otázek, přičemž odpovědi měly vypovědět o vztahu respondentů a respondentek k vizuálním sexuálním stimulům. A tedy též o tom, kteří a které z nich patří k problémovým uživatelům a uživatelkám porna.

Všem poté ukazovali obrázky několika druhů: příjemné, jako například momentky z potápění v moři, neutrální, jako portréty, a nepříjemné, například fotografie znetvořených lidských těl. A samozřejmě také sexuálně explicitní fotografie. Současně sledovali pomocí elektroencefalogramu elektrickou aktivitu v mozcích pozorovatelů.

Mozek „závislých“ porno nezajímalo

Na základě nasbíraných dat poté byli schopni zkoumat u každého z účastníků pozdní pozitivní potenciály, které vypovídají o intenzitě mozkových emočních reakcí v daný okamžik. Zajímalo je především to, zda mozky problémových konzumentů a konzumentek porna při předložení sexuálních obrázků vykazovaly aktivitu typickou pro závislou mozkovou aktivitu. Výsledek byl jasný a nepopiratelný: nic takového jejich mozky nepředváděly.

„Zdá se, že studie se řadí na seznam předchozích, které nebyly schopny najít žádnou patologii, která by odpovídala modelům závislosti na návykových látkách,“ uzavírají autoři, jejichž práci vydal magazín Biological Psychology.

Jeden z nich, Greg Hajcak ze Stony Brook University, vysvětluje, že ukážete-li narkomanovi obraz jeho drogy, na aktivitě jeho mozku se to projeví zvýšenými pozdními pozitivními potenciály, a právě to je jedním z nejjasnějších indikátorů psychologické závislosti. Jenže účastníci výzkumu Prauseové a jejích kolegů, kteří zažívali podstatné problémy kvůli konzumaci porna, nic takové nevykazovali. Dokonce naopak, při předložení sexuálních obrázků jejich mozková aktivita poklesla. A to jde proti všem očekáváním, jak by se měl mozek závislého člověka chovat.

Z pohledu neurologické vědy proto nelze o závislosti na pornografii mluvit. A to má své implikace, dodávají autoři výzkumu, nejedná-li se totiž o závislost, jak jí rozumíme, může být neúčinné, či přímo kontraproduktivní, ji jako závislost „léčit“. A zřejmě se to kromě problémů s konzumací porna týká i „sexuální závislosti“.

„Někteří poskytovatelé léčby tvrdí, že sexuální závislost či závislost na pornografii léčí, nemají však ve skutečnosti žádný důkaz, že je jejich postup efektivní,“ uvedla Prauseová. „Mám za to, že mnozí pacienti platí za velmi nákladnou léčbu, přičemž je velmi nepravděpodobné, že by pomáhala, dokonce hrozí, že může škodit.“

Vleklá válka: závislost, nebo ne?

Nová studie je zatím posledním výstřelem v dlouhém souboji o to, zda závislost na pornu existuje, nebo ne. Například v roce 2013 studie cambridgeské univerzity našla v mozku lidí mezi devatenácti a devětačtyřiceti lety, kteří se přiznali k problémům s konzumací porna, důkaz, že se v něm odehrávají stejné procesy jako v mozku alkoholika. Sexuálně explicitní videoklipy a obrazy v něm totiž rozsvěcovaly oblast ventral striatum, centrum odměny, rozkoše a motivace (o studii jsme psali tady).

O necelý rok později vyslal kulku opačným směrem klinický psycholog David Ley. Tvrdil, že přezkoumal řadu studií na toto téma a že zjistil, že se zakládají na povrchních a nepečlivě vedených pokusech (o jeho kritice jsme psali tady).

Sama Prauseová vede proti závislostní teorii válku již dlouho, účastnila se ostatně i Leyeho výzkumu.

Jejich závěry však tehdy ostře kritizoval britský psychiatr Norman Doidge (o jeho názoru jsme psali tady). Objasnil, že oproti dlouholetému přesvědčení nejsou naše mozky zformovány natrvalo v dětství, ale jsou mnohem plastičtější, transformují se, přetvářejí, mění svou strukturu podle reakcí na opakované podněty.

Pornografie tak naše mozky vlastně přeprogramovává. Při sexuálním vzrušení se uvolňuje dopamin, jenže postupně si mozek na stimulaci zvyká, a aby se dopaminový systém spustil, potřebuje intenzivnější stimulace. Aby se tedy konzument své dávky dopaminu, která přináší slast, dočkal, vyhledává stále extrémnější a perverznější sexuální podněty. Porno tak ve finále mění naše sexuální fantazie.

Psychiatr proces ilustroval na jednom ze svých pacientů, jemuž se praktiky, k němuž ho porno nakonec přivedlo, ani nelíbily, jen jej fascinovaly, cítil vzrušení, jen pomyslel na počítač, a ztratil sexuální zájem o svou partnerku.

A škodí porno, či nikoli?

Nicole Prauseová se však ve válce o porno účastnila mnohem více přestřelek. Letos v březnu například vydala se svým týmem v magazínu Sexual Medicine studii, která popírá tvrzení, že by častá konzumace porna uživatele znecitlivovala a způsobovala jim erektilní dysfunkci.

„Studie ukazuje, že pokud se vyskytuje erektilní dysfunkce u muže ve vztahu, pravděpodobně ji nezpůsobuje porno, ale mnohem spíše je to kvalita sexu,“ prohlásil při zveřejnění studie kolega Prauseové Jim Pfaus z Concordia University. A rázně dodal: „Naše práce demonstruje, že všechna ta naléhavá proroctví o tom, že závislost na pornografii vede k erektilní dysfunkci, nejsou nezbytně pravdivá.“

Prauseová však při zveřejnění poslední studie, která konzumaci porna upírá možnost kategorie závislosti, zdůraznila, že uživatelé pornografie mohou mít problémy. „Mnozí náš výzkum dezinterpretují, jako bychom říkali, že dotyční lidé tyto potíže předstírají,“ uvedla, „nic takového jsme ale nikdy netvrdili.“ Prosazuje jen, že by terapie měla vycházet z vědeckých výzkumů a že se pro ně „závislost zdá být špatným modelem“.

Jako mnohem nadějnější vidí Prauseová Terapii přijetí a závazku (Acceptance and Commitment Therapy, ATP), kterou zná psychoterapie. Kromě toho zkoumá možnosti hluboké stimulace mozku, která by natrvalo snížila sexuální touhu.

Za současnou studii si ona i Steele již stihli vysloužit šest právních hrozeb, několik výzev, aby své výroky vzali zpět, ale též anonymní e-maily, které je vyzývají, aby se dobrovolně připravili o život. Jejich výzkum jde totiž proti zájmům stále širšího podnikatelského sektoru, který se zaměřuje na „léčení závislosti na pornografii“.

Server The Daily Bleest připomíná některé z největších poskytovatelů „terapie“: Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů „léčí závislost na pornu“ programem o dvanácti krocích a totéž slibují další církevní i odvykací centra, v nichž našli azyl i mnozí hollywoodští herci.

Americká psychiatrická asociace jako oficiální autorita je zatím na straně Prauseové a jejích kolegů a kolegyň. V roce 2010 odmítla zařadit „sexuální závislost“ do Diagnostické a statistické rukojeti duševních chorob. A o dva roky později neuspěli navrhovatelé ani s „hypersexuální poruchou“.

Máte (či měli jste) problémy s přílišnou konzumací pornografie?

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 čtvrtek 23. července 2015. Anketa je uzavřena.

Ne
Ne 1855
Ano
Ano 757