Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Dolomitenlauf: jak se běhá na lyžích na šikmé ploše

  13:00aktualizováno  13:00
Pekelná zima, pět set závodníků a zmatky ohledně počtu kilometrů. To vše čekalo minulou neděli redaktora iDNES.cz Čeňka Třečka na 37. ročníku běžkařského závodu Dolomitenlauf poblíž rakousko-italské hranice. Navzdory dvěma pádům a souboji s gelem a čokoládou dojel jako dvěstěpětasedmdesátý.

Průjezd občerstvovací stanicí v podání čela startovního pole. Dolomitenlauf 2011 | foto: Zdeněk Třeček

Sedím v autě a je mi zima. Strašně mi mrznou špičky nohou. Před chvílí nám jeden z Čechů, jichž se letošního ročníku účastní požehnaně, hlásil, že v noci bylo minus 20 stupňů. Když jsme dorazili před osmou ráno, bylo už jen patnáct pod nulou. Pořád strašnej mráz.

Snažím se v autě převléknout do běžkařského. Brzy zjišťuju, že jsem si tak dlouho vybíral, jaké technické tričko si vezmu, až nemám žádné. Kamarád Vašek, který jede se mnou, má naštěstí dvě. Vašek a můj brácha, který nám dělá doprovod, vaří ovesnou kaši. Z auta se potom díváme, jak na startu část závodníků testuje a vybírá, který pár lyží zvolí. Vzhledem k tomu, že máme každý jeden, nám tahle starost odpadá.

Krátce před startem v deset hodin vyrážíme z auta k budově biatlonového centra v Obertillachu. Na sluníčku je o něco tepleji, ale pořád mrzneme. Startujeme z poslední skupiny. Trochu mě překvapí, že na cedulích je napsáno 42 kilometrů volnou technikou a přitom jsem se hlásil na šedesátikilometrový závod. Na startovním čísle, mém i ostatních, je ale šedesátka, tak tomu nevěnuji pozornost.

Při sjezdech ostatním ujíždím

Odstartováno. Přes pět set závodníků vyráží na trať. Začátek z poslední vlny je obvyklý jako na všech masových závodech. Pár rychlejších kroků a stojím v tlačenici. Zlomená závodní hůlka na zemi je mi varováním, přesto se snažím protlačit kupředu. Je to boj. Ve stoupání trefuji hůlku závodníka před sebou, nadává. Vzápětí se něco podobného děje mně, ale tak funím do kopce, že na nadávky nedojde.

Trať se vlní po louce tam a zpět. Je celkem široká, proto se docela dá předjíždět. V prudších stoupáních se ale stejně ucpává a nezbývá, než se poslušně zařadit do vláčku. Nejhorší ale je, že většinou vede šikmo svahem. Často tak sklouznu bokem a bolí mě holeně z neustálého vyrovnávání. Je to trochu trápení.

Lyže mi naopak jedou dobře a když udržím techniku, hezky se svezu. Výjimkou jsou zatáčky z kopce o sto osmdesát stupňů. Jsou ledové, kloužou a vždycky na nich oproti ostatním trochu ztrácím rychlost. Naopak v nejdelším a nejprudším sjezdu jsem nejrychlejší z okolních závodníků. Sbalil jsem se do vajíčka, nabral rychlost a doufám, že to dole nějak dopadne.

Gel mě zpozdil a na trati překážejí vláčky

Matou mě kilometry na trase. V jednou chvíli míjím desítku, za chvíli pětadvacítku, ale přijde mi to nějak divné. Zvláště když se mnou stále jedou i ti, kteří zvolili pětadvacetikilometrový závod.

Dojíždím k občerstvovací stanici. Nabízený gel nestíhám, tak vytahuji svůj. Začátečnická chyba, zapomněl jsem odlepit záslepku. Bojuji s ní v rukavicích a nakonec přichází na řadu zuby. Po chvíli se mi gel podaří otevřít, ale předjela mě spousta lidí.

Cesta pokračuje kolem říčky do mírného kopce. Bruslí se mi ale mnohem lépe než na louce, kde to bylo víc po rovině nebo z kopce. Odpadá tu vyrovnávání při jízdě šikmo svahem. Horší je, že cesta je široká tak na jednoho bruslaře. Předjet jednoho závodníka ještě jde, ale většinou narážím na pěti a vícečlenné "vláčky". Dostat se před bruslící běžkaře soupaž a ještě do kopce stojí hodně sil.

Blížíme se ke stadionu v Obertillachu. Ti, kdo jedou 25 kilometrů dlouhou trať, se konečně odpojují a směřují k cíli. My ostatní pokračujeme dál do kopce. Po chvíli se ale otáčíme a vracíme se údolím zpět. Zahlédnu další nesmyslnou značku s patnáctkou. Že by mi ještě tolik kilometrů zbývalo do konce?

Zajímavější je značka občerstvení 500 metrů, to tam totiž skutečně je. Beru si kelímek s teplým energetickým nápojem. Hůlky mám pevně na rukách, kelímek je křehký, a tak tradičně půlku vyleju vedle. Ještě si beru něco, co vypadá jako čokoláda, a vyrážím za dalšími kilometry. S čokoládou to ale nebyl úplně dobrý nápad. Chutná divně a mám zalepenou celou pusu. Nějak se mi nedaří ji polykat. Místo s protivníky bojuji s plnou pusou.

Se zkříženýma nohama se nejede dobře

Konečně jsem spolkl poslední kousek. Znovu jedu po trati šikmo svahem. "Na šedesátku to budou dvě kolečka," říkám si a snažím se udržet si techniku. Šikmý svah ale prostě není můj kamarád. Po chvilce to jdu zkusit raději do stopy, s tím, že mě soupaž nebude stát tolik sil. Naskakuji ale špatně, a tak jsem v pravém žlábku levou lyží. Místo abych přešlápl, podařilo se mi dostat pravou lyži do levého žlábku. Jedu se skříženýma nohama. Super. Nechápu, jak jsem to dokázal. Zkouším se z toho vymotat a ležím. Rychle zjišťuji, že podklad je celkem tvrdý.

Sbírám se a co nejrychleji se znovu rozjíždím. Snad to nebyla velká ostuda. Na rozdíl od slavných závodů, jako je Vasův běh nebo Transjurasiennem, tu kolem trati prakticky nejsou diváci. Povzbuzuje pár lidí z doprovodu závodníků. Mimo nich se objevují běžkaři, kteří si přišli rekreačně zajezdit a závod nezávod klidně vyrážejí do stopy. Naštěstí jich není moc.

Prásk. Znovu ležím na zemi. Chytil jsem za něco špičkou a roztočilo mě to. Začínám být vzteklý. Zvlášť když vidím další ceduli, tentokrát s číslem 40 kilometrů. Na to že tam před chvílí byla patnáctka...

Jsem v cíli. Kolik jsem ale vlastně uběhl?

Pokračuji a pomalu se těším na prudký sjezd a stoupání v lese. Místo toho najednou trať odbočí zpět ke stadionu, který se blíží. Jsem zmatený. Vidím ceduli jeden kilometr. Zaberu a letím do cíle. Hlavou mi běží, že jestli to není konec, tak už na zbytek nebudu mít síly. Naštěstí brzy vidím, jak trať skutečně míří k cílové pásce.

Dobrý pocit, že to mám za sebou, kalí to, že nevím, kolik jsem vlastně běžel. Na medaili je 42 kilometrů a i podle toho, kde končili účastníci kratší trati, mi to vychází. Nebo ne? Kolik jsem toho vlastně za ty dvě a půl hodiny uběhl? Podle výsledků to nakonec bylo jen 42 kilometrů. Jsem 275. z celkového počtu 485 závodníků. Sprcha, jídlo a domů.

V půlce února mě čeká Transjurasienne, 76 kilometrů bruslením. Je to dálka, ale Francouzi vytváří kolem tratě úžasně pohodovou atmosféru. I proto tam vyrážím už podruhé. Na Dolomitenlauf to znovu nevidím. Trať, která se z velké části vine po jedné louce, mě neláká. Pro kamaráda Vencu to byl první závod ze seriálu dálkových běhů Worldloppet, mezi které patří i Jizerská padesátka. Příště ho musím vytáhnout na Vasův běh. To je skutečný běžkařský svátek a 15 tisíc závodníků je také jiné kafe.

Autoři: ,


Nejčtenější

Poklad! Zlato a stříbro z vraku musel Alex Storm osm měsíců tajit

Alex Storm, hledač pokladů z potopených lodí

Tisíce zlatých a stříbrných mincí vynášeli z oceánského dna dvacet dní. Byl to poklad jako z pohádky. Následujících osm...

Chci karavan a zběsilé jízdy po světě, říká MOgirl Dreya

Jsem sarkastická a tvrdohlavá, říká MOgirl Dreya.

Sarkastická, tolerantní a empatická, ale též tvrdohlavá a zbrklá. Tak se vidí MOgirl Dreya.



VIDEO: Lukáš ze sebe dělá Bílou i Vondráčkovou. Podoba je neskutečná

Lukáš ze sebe umí udělat dokonalou Lucii Bílou. I její pohyby a grimasy má...

Už skoro čtvrt století se živí jako travesti umělec. Téměř denně vystupuje po celém Česku a proměňuje se ve známé...

Stelete si postel? Máte víc sexu i přátel, tvrdí výzkum

Naše ranní ložnicové návyky o nás prozradí víc, než myslíme, tvrdí studie.

Jako by ostrým řezem dělil společnost na dvě opravdu odlišné skupiny. Jako by to nebyl jen pouhý ranní návyk. S tím,...

Siláci tahali kamion, zvedali auta. Českým mistrem se stal Jiří Tkadlčík

Je to jednoručka, ale jiná, než jakou znáte z fitka.

Má četné mezinárodní úspěchy, je legendou českých strongmanů, proto byl favoritem. Oprávněně. Jiří Tkadlčík první český...

Další z rubriky

VIDEO: Na Highjumpu skákala světová elita až ze 30 metrů

Skoky do vody v sobě kombinují akrobacii, gymnastiku, vyžadují ale i...

Devadesátka skokanů z celé planety, včetně světové špičky. Závodní skoky ze dvanácti, šestnácti a dvaceti metrů,...

Neznámé sporty: Asijské hry nabízejí i extrémní nohejbal a honěnou

Rozhodně to není sport pro jemné duše.

Asijský nohejbal, při němž dokáže smečovat jen akrobat, hra na honěnou i lidový zápas kuraš jen pro největší siláky....

Neznámé sporty: buzkaši v Afghánistánu zakázal Tálibán

Mnoho mladých jezdců při buzkaši neuvidíte. Hráč musí vyzrát.

Vypadá impozantně, divoce, nespoutaně. A drsně. Na bojišti zápolí až stovky jezdců na speciálně vycvičených koních. O...

Najdete na iDNES.cz