Kostel Sauherad projasňuje svými bílými zdmi a vysokou špičatou věží zalesněnou krajinu v norské osadě Midt-Telemark po staletí. První zmínky o něm kladou kronikáři už k roku 1150. Mezi jeho zajímavostmi bychom mohli zmínit památné stromy u kostelní zdi, zvony ve věži z roku 1441.
A pak je tu zeď démonů.
Dostaveníčko zástupů pekelných
Je to fantaskní zobrazení zástupů rozšklebených rohatých, zubatých a jinak výhrůžně vypadajících figur. Neuvěřitelně detailní a na úctyhodné ploše. Podle hrubého odhadu zahrnuje nástěnná malba nejméně 2 800 originálních postav, a činí tak celý památkově chráněný kostel dost děsivým místem.
Kdo za touto navýsost pohanskou grafikou stojí? To platilo po generace za drásavou záhadu, z níž pro farnost vyplývala spousta nepříjemností. Pochopitelně, že zdejší představené kostela těší živý zájem veřejnosti o jejich svatostánek. Ale z duchovního principu cítí hluboký neklid z toho, že lidé z celého Norska a početné zástupy zahraničních turistů sem k nim přijíždí hledat démonickou senzaci a pokouší se tu nacházet smysl nikoliv ve víře, ale v pekelných zjeveních.
Ona nekřesťanská podívaná se přitom nezjeví každému. Abyste si prohlédli nástěnné malby v celé kráse, potřebovali byste žebřík nebo lešení. Většina z nich se totiž nachází na stropě a stěnách, ve výšce okolo čtyř metrů nad zemí. Z úrovně přízemí se ony kresby jeví jen jako podivný šedý mrak, pokrývající plochu ve výškách.
A musí se nechat, že z této perspektivy nevypadají ani trochu nepřístojně. Snad jen ve své šedi a nejasných konturách poněkud neuměle. Vidíte naznačená tradiční biblická zobrazení, výjevy ze života svatých. Až když je vám dopřáno přiblížit se k malbám na dotek, uvidíte, co všechno tu nesedí. To, co zespoda vypadalo jako obočí jinak fádní a lety zašlé malby světce, je v detailu podivným tisícinohým tvorem, lidskou housenkou. A jeho tmavý vous utváří zlověstně se šklebící ušaté obličeje. Každý obrys biblických postav se tu v rozkreslení pitvoří do desítek, stovek malinkatých příšer.
Záchrana na pokračování
Otázka, jaký má tato výzdoba původ a důvod, se přirozeně nabízí. Zvlášť, když v dochovaných historických listech není o zdi démonů jediné zmínky. Snad že by se taková informace někomu nehodila? Jisté je, že se 900 let stará stavba v románském slohu dočkala poslední velké přestavby naposledy na konci 16. století a od té doby byla kostelu Sauherad věnována jen minimální záchovná péče. Bez ohledu na památkový statut si kongregace o 260 věřících nemohla dovolit žádnou nákladnou údržbu.
A nejspíš proto byly na počátku 20. století zdejší malby a fresky na stěnách už silně poznamenané zubem času. Kdo jim dokáže navrátit někdejší jas, vyvést je z jejich žalostného stavu? Oním hrdinou záchranné práce se v roce 1935 stal severský mistr restaurátor Gerhard Gotaas.
Čínské jeskynní porno obrazy vznikly před čtyřmi tisíci lety. A překvapí Jsou staré tři až čtyři tisíce let. A nejsou jen tak nějakými jeskynními malbami. Čínské petroglyfy Kangjiashimenji jsou prostoupené sexem. A ne ledajakým – je velmi queer a genderově nonkonformní. Výjevy přitom měly velmi současné politické souvislosti. |
Nebyl to žádný nedouk a amatér, právě naopak. V oboru patřil k absolutní špičce, doprovázela jej reputace profesionála, který měl za sebou desítky úspěšných historických renovací a restaurací. Dodnes jsou některé ukázky jeho záchovné práce prezentovány ve skriptech restaurátorů.
Představení kostela si tedy mohli jen gratulovat, že zrovna takový expert bude pečovat a vracet krásu jejich svatostánku. Mistr Gotaas tam s přestávkami strávil v pilné práci devět let. Pravda, v zimě v nevytápěném kostele nepracoval, věnoval se jiným realizacím ve svém ateliéru a ve vyhřátějších prostorech. Ale každé jaro se vracel, vystoupal po lešeních až ke stropu, aby odkryl plátnem zakrytou omítku a dál oživoval malby datované k 17. století, nebo snad ještě dál. Občas mu vypomáhal i jeho syn Per.
Překvapivý objev
V srpnu roku 1940 zkontaktoval Gotaas svého nadřízeného z odboru správy kulturního dědictví. S tím, že se mu na západní stěně a podél chóru podařilo odkrýt obrazy lidských tváří, zvířecí figury. A ano, postavy démonů. Bylo to dost neobvyklé, podobná zobrazení byla v norském archeologickém záznamu hodně netradiční. Nicméně v širším pojetí církevního umění k tradiční křesťanské kompozici Ďábel patří, zvlášť když je v jeho kontrastu zdůrazněna vykupitelská moc Boha a Ježíše Krista.
To, že zeď démonů v kostele Sauherad nese jen pekelný výjev o utrpení bez vykoupení, v popisu zapadlo. V roce 1944 celé hotové dílo slavně přebírá Henry Fett, další osobnost proslavená znalostí norské historie umění, zastupující zájmy norské památkové ochrany. Podle novinových článků chválil restaurátora za excelentní práci, stejně tak byli nadšení i představení kostela, návštěvníci a věřící. V Midt-Telemark takovou senzaci, byť poněkud hříšnou, dlouho neměli.
Je třeba doplnit, že Norsko tehdy mělo trochu jiné starosti. Lidé řešili německou okupaci, ničivé nálety bombardérů na infrastrukturu, přídělový systém, hrozbu invaze. Dá se tedy říct, že nevěnovali dostatečnou pozornost tomu, čím se obrazy svatých na západní stěně kostela stávají, když se k nim přiblížíte.
Gotaas sám podrobnosti o konkrétních ďábelských motivech nikterak nezmiňoval, pracoval celou dobu tak, jak byl zvyklý.
Pochyby a podezření
Gerhard Gotaas, ikona norské restaurátorské práce, umírá v roce 1963. Po práci na malbách v Sauherad provede ještě desítky dalších realizací v sakrálních stavbách, za něž se dočká chvály a uznání od domácích i zahraničních odborníků. Vzpomínán je dodnes, zvlášť v posledních měsících.
Protože s jeho skonem zanikly i odpovědi na nepříjemné otázky, které si až loni začaly klást Susan Kaunová z Norského institutu pro kulturní dědictví a historička Elisabeth Andersenová. V krátkosti je můžeme shrnout do jedné věty: „Kde vzal restaurátor Gotaas všechny ty démony a pekelníky, když tam před jeho záchovným zákrokem žádní nebyli?“
Konkrétní důvod k úvodním pochybám zavdaly u Kaunové detailní fotografie kostelních maleb z doby před restaurátorským zásahem, které se jí nedávno podařilo objevit v archivu. A na nich žádné démonické postavy, vystupující zpod omítky, patrné nebyly. „Určitá nejistota, že démonická malba není autentickým dílem, ale byla vytvořena až Gotaasem, tu existovala prakticky od čtyřicátých let. Ale zdálo se to naprosto neuvěřitelné,“ dodává Andersenová. „To, že by sám mistr konzervační práce vstoupil do díla a navrhl svůj vlastní dekor, jde totiž úplně proti principům a smyslu restaurátorské práce.“
Vyvrátit nebo potvrdit svá podezření se odbornice odhodlaly letos na jaře. A s pomocí UV lamp, hloubkových fotografií, kontrolních řezů a lup pronikly spletí démonických figur až k podstatě problému. „Jednoznačným verdiktem je, že ono nesmírně chaotické zobrazení figur je na stěně kostela od roku 1940, respektive nebylo tu předtím, než se do práce pustil Gerhard Gotaas,“ říká Andersenová. „Je to kompletní fabrikace, novodobý výtvor. Výtvor, jemuž, a to je snad ještě horší, předcházelo v některých partiích odstranění původních 300 let starých maleb.“
Záhada zdi démonů tím však není o mnoho menší. Čím vysvětlit, že v místech omítky, na níž byly prve patrné fragmenty fresek Lauritze Pettersena ze 17. století, viděl Gotaas miniaturní zástupy démonů? A co jej, proti všem profesním zásadám, do obrazů přimaloval?
Dílo schizofrenika, neotřelý pokus o vtip, puzení padělatele?
Démonické výjevy, ať už jsou v kostelech velmi zřídkavé, mají svůj řád. „Je v nich určitá stylistika, kodifikovaný způsob, jakým promlouvají k věřícím,“ vysvětluje Andersenová. „Nic takového však v malbách ze Sauheradu není. Není to nic, jen nekonstruktivní zmatek a změť.“ I když to neříká naplno, připomíná to výplod chorého mozku.
Proto také přestaly být malby z demonveggen prací pro archeology a dočkaly se pozornosti psychologů. „V podstatě hned, jak jsem uviděla detailní snímky z norského kostela, jsem měla jasno,“ říká Ellen Winnerová profesorka psychologie z Boston College. „Toto je ultimátní příklad schizofrenického umění, charakteristického tzv. horror vacui, strachem z prázdného prostoru.“
Má to ale háček.
Gerhard Gotaas se schizofrenickými sklony nikdy neprojevoval, netrpěl ani žádným jiným podobným onemocněním. Nebyl hospitalizován ani diagnostikován s psychickými obtížemi. V době, kdy pracoval na díle v kostele v Sauheradu, pobýval v domě vikáře. Běžně komunikoval s ním i se všemi lidmi z vesnice a okolí. A všude byl považován za velmi milého chlapíka.
V jeho osobní historii nedohledáme žádné zjevné trauma nebo tragickou událost, která by jej mohla vychýlit z duševní rovnováhy. Po celou dobu byl velmi činným spisovatelem, vydával knihy, odevzdával rukopisy, psal odborné a hodnotící zprávy. „Tvorba prózy je velmi citlivá na poruchy myšlení,“ dodává k tomu Winnerová. „Takže pokud najdete někoho, kdo dokáže souvisle psát, je pravděpodobné, že poruchu myšlení nemá.“
Každý si může projít momentálním výpadkem úsudku, ale je nepravděpodobné, že Gotaas „sešel z cesty“. Zvlášť když současně odváděl plnohodnotnou práci na jiných realizacích a nezachyboval ani 19 let po restaurátorském zákroku v Sauheradu.
„Přemýšlely jsme i nad tím, že to celé mohl být nějaký jeho osobní vtípek,“ říká Kaunová. „Prošly jsme každý centimetr těch maleb, ale nenašly jsme nic, co by to naznačovalo.“ Andersenová doplňuje úvahu, že Gotaas snad mohl podlehnout stejnému vábení jako mnozí padělatelé. Ti, kteří už nechtějí jen napodobovat umění, ale touží díla přímo vytvářet. „Gotaas by pochopitelně zvládl vytvořit ledacos, a kdyby chtěl ošálit lidi i odbornou veřejnost, nejspíš by to svým autentickým pojetím dokázal. Ale tohle, tohle prostě nedává smysl.“
Zeď démonů tedy nepřestává být záhadou. Víme sice, že není pohanským reliktem minulosti, ale hříčkou nedávných let. Pořád však netušíme, z jakého puzení ji uznávaný restaurátor vytvořil.
